BENÁTSKÁ IDYLA.

BENÁTSKÁ IDYLA.
„Tož: ráz – dva – tři! Jen klidně, hochu, jen klidně rukama kol kruž, hruď vzepni, hlavu vzhůru trochu, tak, ráz – dva – tři! Nu, jde to už!“ „Viď, Fancetto, že dobře jde to, ba, mistrem jsem již napolo, oč, že já budu příští leto tak plavat jako Paolo!“ „Nech Paola, ty hloupý hochu, a nohama se vzad opři, ven prsa, hlavu vzhůru trochu a dávej pozor! ráz – dva – tři!“ „Snad otec člun mi koupí nový, až budu umět plavati, ten vedle bárky Paolovy se vždycky bude houpati.“ „Co s Paolem máš tady stále, dej pozor raděj, dále spěš; neb veď ty řeči nedozralé – a plavat nikdy nebudeš!“ „Ó Fancetto, když na tom místě tě učíval Paolo kdys, vím, nemlčelas také jistě – a plavkyni přec dobrou tys!“ „Co víš ty?“ „Všecko, já vás vídal tam za tou ukryt křovinou –“ 18 „Eh, špehoune!“ „Ne, já tě hlídal jak dobrý bratr sestru svou!“ „Tys dobrý hoch! PaoloPaolo, vděčně odmění věrné srdce to!“ „Po jednom toužím nekonečně, ó přimlouvej se, Fancetto! Fancetto, chtěl bych gondoli tu od Paola svou nazývat – hleď, moh bych jednou v luny svitu v ní vaše děti vozívat.“ 19