FEUILLETON.

FEUILLETON. Fr. Fryštackému.
Červnový večer byl. Hanou jsem jel, v poledne měli jsme sprchu – teď se kraj jak čerstvý obrázek skvěl až k patám dalekých vrchů. Pšenice kolkolem v šíři i dál, pšenice, kam oko chvátá – jak by tu zvlněný hymnus teď stál vzácného plavého zlata. Jak by v plášť královský zahalila kypící máť Haná sebe, a trochu si tady zapyšnila před modrým zrcadlem nebe... – – – – – – – – – – – – – – – – Dál jsem jel – v cizích jsem krajinách žil – sám sobě často se ztrácel – a jednou – v září to večer zas byl – Hanou jsem domů se vracel... Leží tu žebrácká odraná, mdlá, v bědný cár zhaluje sebe a němě žaluje muka svá zlá na soudu mračného nebe... Nu, podzim – řekl jsem. V město jsem šel, zrak do tmy po světlu noře – 125 a tu jsem najednou porozuměl, proč venku leží to hoře: živo tu v hospodách, v kořalnách zvlášť živo až k hodině ranné – Hanáci probíjí královský plášť té svojí matičky Hané... 126