ZA ČERVNOVÉHO JITRA.

ZA ČERVNOVÉHO JITRA.
Tupý nosík, oči hnědé, v lících důlky veselé, kaštanová kadeř přede vábný stín jí na čele; barva lící, z kterých dýchá svěžesti pel, mládí, smích, jest, jak když se mléko smíchá s barvou růží krvavých. Tak ji vidím záhy z rána: polo v bdění, polo v snu na balkon jde nečesána v hedvábném svém županu, na mříž složí ruce bílé a své zraky zářící hned tam, hned sem vrhá čile po vzbuzené ulici. Tam je živo. Plný zlata probouzí se teplý den; tlupa dělníků tam chvátá z předměstí do továren, služky běhají tam s křikem, amatéři přírody za bránu jdou s slunečníkem užít ranní lahody. Vojsko kráčí na cvičení krokem těžkým, dunivým, kočáry tu míjí v hřmění, vozy s hlukem drčivým – a ten hluk se stále množí, 27 a ruch roste víc a víc – a den jako úsměv boží zírá krásný do ulic. Pohled můj se vždycky stočí naproti k ní na balkon: Kam jen cílí její oči? Kde je tady jejich „on“? Stero pohledů k ní lítá, stero vzdechů burácí – ona dychtivě je chytá, nedbale však odplácí! Je to žena. A „proč“ její nesmíš řešit vážným rtem, ale proti obyčeji fantasií, domyslem: stojí zde v té ranní době, rovna květu jednomu: kvete slunci, červnu, sobě, lidem všem – a nikomu... Vzbudila se záhy dneska, k zrcadlu šla v poradu, co jí říká, zda je hezká v souladném tom neladu – to jí řeklo, že ty hledy tím víc všude rozpálí, dokud v nich těch snů tkví sledy, jež ji v noci líbaly... 28