RUSALKY.

RUSALKY.
Ó sladké večerní ty chvíle, kdy neposedná dětská směs si sedla kolem báby bílé, jež pohádku má novou dnes! Ó nevinnosti dětské ráji, co kras se tobě otvírá, vždyť na každou tu plachou báji se okem víry pozírá! Jak často vídával jsem v duchu nad lesem bílý měsíc plát a ve stříbrněmodrém vzduchu sbor stromů v lesklých řízách stát, blíž tiché vody, kmitající jsem viděl mušky po zemi a Rusalek sbor tancující pod šumivými větvemi! Ty dívky zlé... Jich zraky plály, jich vlas byl zlatý, blýskavý, a koho rty jich zulíbaly – kles navždy mrtev do trávy – – Kde víra dětství roztoužilá, kde Rusalky, kde bájný les? Vše věda přísná zapudila, a bájím těm se smějí dnes. Však Rusalky jsem poznal nové, jsou modní, trochu chladnější, 42 jich vábí zrak, jich planou rtové, však srdce tím je hroznější! Ty nezničí víc zulíbáním, ni lásky žárem šíleným – však bezvýznamným usmíváním a jedním slovem studeným – a pohled, pohození hlavy, i zívnutí rtů spanilých, ráz slunečníku odmítavý a k vážným řečem bouřný smích – lež důsledná a bez příčiny a duše prázdně znějící a rozmar, letmý jas a stíny po lukách maně letící – vztek, hoře dá ti v noční bdění, den plní nudou neklidnou – a život žitím, smrtí není, leč cestou kamsi prabídnou. 43