Dávno, dávno, dávno tomu
zářná Krása zrodila se
vběhla s dětskou nevinností
nahá, štíhlá v širý svět.
Tenkrát Homér, stařec sivý,
s velkou četou básnickou,
dal jí oděv trvanlivý,
těžkou řízu antickou.
Tenkrát na Olymp ji brali,
kde ji v božstvu bujarém
umístili, častovali
ambrosií, nektarem.
Tenkrát i ta hrdá Roma
pod svou nohou majíc zem
políbila svýma rtoma
této řecké řízy lem.
Vergil umně srovnal na ní
záhyby a třepení;
Ovid pestré květování,
Catull vetkal perly v ni.
Na Olympu v síni bohů
oheň více nehárá;
antická zem cítí nohu
severního barbara.
Potom v tiché celi dlela
nábožného nadšence,
kolem bílé ručky měla
navinuté růžence.
Dobrý stařec ji tam choval
jako zřítelnici svou;
čistil, rovnal, oprašoval
její řízu antickou.
Národ za národem hynul,
národ za národem vstal;
lidstvo stárlo a čas plynul,
ona žila svěží dál.
Trubaduři dávali jí
pentle v barvách svojich dam.
Dante dal vát jejím šatem
dým a sten a rajský dech,
Petrarka ji zdobil zlatem
na ramínkách, na ňadrech.
Ariost jí nosil šperky
z říše divů, pohádek,
Vega, Cervant s Calderonem
čelenku jí zářnou zlatou
posadili do vlasů,
bílou šíji měla spjatou
colierem z topasů,
démantové náušnice
zavěsili v ouško jí,
obestřeli svěží líce
valencskými závoji.
Jiní řízu její skryli
perlami a rubíny,
jak co nejvíc vylovili
z duší svojich hlubiny.
Smutné, smutné přišly doby
na tu Krásu ubohou,
pod tou tíhou šatů, zdoby
sotva stála na nohou...
Až jí Shakespeare strh ty hávy
titanskou svou pravicí,
a ret jeho vášní žhavý
líbal tělo zářící...
Zatím přišli estetici
chtějíce jí pomáhat,
vzali jako vetešníci
odhozený její šat,
kreslili jej, probírali
a ty staré fábory
poetům všem nutívali
pro nový šat za vzory.
Oj, což robily se hávy,
jaká šatna veliká
z těch dob pozlacené slávy
Čtrnáctého Ludvíka!
Krása při tom nepoznaná
zašla v malé jizby šer,
kde zas byla milována –
Moliére, ach Moliére!
Ten ji oblek v sukni novou
květovanou z atlasu
s vlečkou šumnou, rokokovou,
pudr měla na vlasu;
a byl smích to roztomilý,
jímž se smála krejčím všem,
kteří jí tam togy šili
v pyšném dvoře královském!
Přešly doby. Ony hávy
po bedlivé úradě
estetici s křikem slávy
zavřeli kdes na hradě,
dveře zámkem opatřili,
okna malá mřížemi,
sami pak se ozbrojili
paragrafy, frásemi,
které jako meč a píka
měly honit roků řad
z „Chrámu Krásy“ násilníka
(tak nazvali onen hrad).
Časem přišli s poklonami
hlednout na tu směsici
velcí páni, vzácné dámy,
parukatí klasici.
Krása oželela s klidem
tyto hávy královské,
chodila kdes mezi lidem
v jupce holky venkovské.
Starý Goethe potkal časem
její štíhlou postavu,
šeptla mu cos sladkým hlasem
a zas prchla v dálavu.
Zpita žárem revoluce,
nad troskou všech zákonů
klesla v roztažené ruce
vášnivému Byronu.
Polibky jich hromem hřměly;
oběma plál ohněm hled;
ozářený, rozechvělý
ozvěnu jim vracel svět...
Přešly romantiky časy,
leta bouřná, bývalá!
Na světě je sestra Krásy,
s kterou dřív se neznala!
Dlouhým těžkým utrpením
hlava její šedivá
neuchvátí zanícením,
je vždy vážná, střízlivá –
je to Pravda. Nad svou sestrou
drží nyní ruku svou,
nedá skrýt víc cetkou pestrou
postavu tu vábivou!
Zatím dále estetici
řízu, šperky hlídají –
Tyto hávy, trety skvící
pro ni ceny nemají.
My jí zříme do těch zraků,
kde se v hloubi mihotá
sled chvil šťastných, těžkých mraků
zkušeností života...
a jsme šťastni už tím květem,
jejž jí v skromnou okrasu
s hrdostí a pýchou vpletem
kolem čela do vlasů!
Nevadí, že tomu květu
krátký život usouzen,
vůni vezme vítr v letu,
svěžest zítřejší snad den –
zcela dostačí nám nyní –
víc nám nedovolil čas...
ať si po nás přijdou jiní
s novým svěžím květem zas!