O JEDENÁCTÉ HODINĚ.
Řad domů v tichý klid se noří
a obestřen je šerou tmou,
tu a tam ještě světlo hoří
za pestrobarvou záclonou.
Lesk plynu v modravý jas splývá
na dlažbě s leskem měsíce,
jenž jako koule nehyblivá
nad středem stojí ulice,
a jeho zář se bíle třpytí
na věži, ploše hladkých střech,
a v třetích poschodích se svítí
skla čistým stříbrem na oknech.
Jest vlažná noc. A svěžím vzduchem
netopýr kmitne zpozděný,
po dlažbě hrčí kočár ruchem
a budí spící ozvěny.
Zvuk hodin s věží několika
vzduch táhle chvilkou proráží,
pak někdy pískot vlaku vniká
sem z dalekého nádraží.
Kýs občan matně domů pílí,
řeč divnou stále počíná:
ve stínu domů mihne chvílí
se plachým krokem ženština,
jež hledí kol, pak vklouzne maně
tam do kavárny pokoutní,
38
kde tančí se dnes při pianě
a odkud zpěv a jásot zní.
Dva strážníci se zjeví náhle
a bez slova jdou ulicí,
zvuk piana pak dozní táhle
a zpěv a tanec vířící.
Je ticho... Žití lopocení
jak došlo k cíli by svých cest...
je slyšet jenom vzduchu chvění
a třepot nadoblačných hvězd...
Tu na střechách, jež planou leskem,
se nový život ohlásí,
pár koček honí se tam s vřeskem
a ježí hřbety, ocasy...
39