MARKETKA.
II.
Marketko, jde to se mnou dolů!
Já slyšel, že mě v užším kolu
už přísných soudců chválil dav:
Z mých veršů prý už mnohý článek
se může vložit do čítanek,
by šlechtil drobných hochů mrav!
Má poesie vůbec celá
už začíná být mravná, stkvělá,
jak snění sedmnácti let,
můj cynismus už prý mi cizí,
můj rouhavý vtip též prý mizí,
prý k výškám čistým jde můj vzlet.
To byla prý dřív doba kvasu,
kdy ve svět nevázanou chasu
jsem pouštěl drzých veršů svých –
teď v době olympského klidu
prý vážně začnu pěti lidu –
Marketko moje, tajíš smích?
Ne, směj se se mnou, duše zlatá!
Ten filistrů soud tuze chvátá,
pojď, směj se, uslyšíš ten řev!
Marketko, věř mi: z vlasti celé
se často ještě srojí směle
a proklejí mou bujnou krev!
Neb nejsem, věř mi, z toho dříví,
z něhož si modloslužby chtivý
33
lid bůžky svoje dělává;
má sudba: proti proudu jíti
a lokty v pravo, v levo bíti –
a z toho není oslava!
Tak jsem už – jednou musíš vidět –
dovedu mnoho nenávidět
a tuze málo milovat;
– ty diblíku můj, každodenně
to cítíš, arci obráceně –
věř obému a měj mě rád.
Tož když jsem ony soudy slyšel,
já zamyslil se, domů přišel
a moudrým se mi zdálo být,
bych o sobě psal tenhle článek
a dovolil, by do čítanek
svých hochů směli si ho vzít:
Má Marketka jest ještě dítě,
však milovat zná vztekle lítě,
jak plavá lvice africká,
rty její hoří jako plamen,
do tváří kouše, krku, ramen
ta řada zoubků nelidská!
Z těch rtů se tmavé víno lije
a prvním douškem tak tě zpije,
že ret jen pudem vyhledá
zžhavený samet její tváře,
ňadro, jež prchlo ze žaláře,
a ke rtům tvým se pozvedá.
34
Jak had se v náručí tvé svíjí,
na šíji, víš, jí tepny bijí,
jak opona vlas kolem vlá
– – – – – – – – – – – – – – –
Ach, Marketko, hleď blázna toho!
Filistrům tady káže mnoho
a ty snad čekáš, duše má!
35