KONCEM ÚNORA.
Dnes konečně lesk slunce plavý
do popelavých ulic pad
a plnou radostí tě zdraví
jak vlídný úsměv odevšad.
Jdeš zvolna dlažbou chodníku
a posly jara stíháš v letu:
pár nových, modních svrchníků
a světlou dámskou toaletu.
Tu chůvy jdou, jim přes ramena
v zad hledí hlava dítěte,
má každé očka vyjevená,
jak fialka když rozkvete.
A v lůně lesklých kočárů,
jež jedou za zdi města asi,
rty vidíš plné rozmaru
a přimhouřené dlouhé řasy...
Ach, nějak elegicky jest ti;
jakýsi nápěv dumavý
ti v hlavě zní... a na náměstí
se šine krok tvůj loudavý.
Zde zas rozlito moře je
té barvy plavé, velkolepé,
noříš se v teplé peřeje
a srdce rázem rychlej tepe.
A nebesa, ta beze chmury
se zdají vyzdvižena být
64
a důvěrně a vlídně s hůry
ti kyne modrý jejich třpyt,
jak by ty barvy mluvily
nějakou, kdysi drahou, řečí – –
oh, víš už – tak ti zářily
kdys blankytové zraky něčí...
A malá, zlatá makovice
na štíhlé věži kostela
se třpytí, jak by večernice
už plným leskem hořela.
Kol špičky rozlehl se křik,
nestvůrné jakés zajásání,
a, ďas ví odkud, v okamžik
se chumelí tam četa vraní
a honí, honí ve spirále
popelavého sokola –
umdlí ti zrak až, kráčíš dále
a rozhlížíš se dokola.
Tu na zelených lavicích
se lidé zhřívají všech stáří,
ty vidíš, jak jim na lících
ten teploučký den jarní září.
A kolem plno chův a dětí
se hemží v záři zlatisté –
sad má zde ještě holé sněti,
však v týdnu zhoustnou zajisté...
65
Tak jaro zde... vše rozechvěje,
kde se jen prstem dotýká –
však člověk zná ty jeho děje
a zří naň okem skeptika.
A duší jaksi tesklivou
ti prochví tiché rozželení
za sestrou, zimou šedivou,
a zraky upřeš na dláždění.
Sníš o ulicích, vlhkých tak,
jak od sprch zimavého deště,
a míníš, že tvůj cit i zrak
ji schoulenou tam najde ještě...
Jdeš, hledáš ji v jich labyrintu
– ó marno teskné přání to –
v oknech těch ulic hyacintů
je všude jak by naseto...
66