Už umný mistr řezbář svého Krista
postavil do výklenku u kostela,
už lid, jenž nabažil se podívání
na červený plášť, na korunu z trní,
na smutný pohled nakloněné hlavy,
na třtinu rákosovou, kapky krve –
už lid ten rozešel se spokojeně,
jen mistr řezbář zůstal při svém díle,
své oči znovu sytě popatřením
na práci v každém směru dokonalou.
I ruce dopřál hodu, jezdě prsty
po plášti záhybech a šíji, hlavě,
však – nehody té velmi nepříjemné –
jak dotkl koruny se, spadla s hlavy
a po červeném plášti sjela na zem.
Ta z drátů byla pevně upletena,
a trny její vystříhány z plechu.
I posadil ji mistr znovu Kristu
na hlavu nakloněnou, zatřásl jí,
zas pohnula se. Vtlačil její trny
na pravé straně do krvavých skrání,
leč koruna se levou stranou zdvihla.
Vtisk levou stranu, pravá vyskočila.
I zaklel mistr zuřivě a tiskl
korunu znova v skráně Spasitele –
však práce novou zkoušku neobstála.
I myslil mistr – potom utrh rázem
pruh zástěry své, podvázal jím bradu
Ježíše Pána, přitáh na temeni
a zrobil uzel, zatřás diademem –
diadem seděl. Načež odebral se
ke krčmě na návsi, kde hodlal schladit
krev rozpálenou zlostí z toho všeho.
Do stěny kostela se opíralo
červnové slunce. Pod kopečkem dole
běžela cesta. K polednímu jeli
vojáci tudy, chasa nevázaná.
Z nich jeden hlavu zdvih a spatřil Krista
a hrubým žertem ukazoval druhým:
– Hle, chudák pánbů, ke všem ranám dostal
bolení zubů! – Zasmáli se jezdci
a každý přidal urážku a posměch.
Než jinak bylo na to příští noci.
Rouhači všichni byli navštíveni
bolením zubů, jak je dosud člověk
na světě neměl – všecka muka pekla
radostí rajskou byla proti tomu.
A žádná noc jim nebyla tak dlouhá
jak noc těch útrap. Též jim jasno bylo,
proč rána ta je stihla. S prvým svitem
se hnali ku klášteru, stenajíce
bolestmi stále. V zpovědnice klekli
a hříchy vyznali. Mnich dal jim rozkaz,
by odprosili uraženou sochu.
A ještě v rose před východem slunce
vojáci klečeli tam v prachu cesty
pod pahorkem, kde stojí veský kostel.
Že prosili, že trest svůj vytrpěli,
Pán slitoval se, bolest rázem přešla.
A od těch dob se z daleka i z blízka
utíká každý, koho zuby bolí,
ku Kristu u kostela; mnoha lidem
pomohlo v pravdě už to útočiště,
jak staří lidé ve vsi dosvědčují.