LEGENDA ODLEHLÉ VÍSKY

Josef Svatopluk Machar

LEGENDA ODLEHLÉ VÍSKY
Už umný mistr řezbář svého Krista postavil do výklenku u kostela, už lid, jenž nabažil se podívání na červený plášť, na korunu z trní, na smutný pohled nakloněné hlavy, na třtinu rákosovou, kapky krve – už lid ten rozešel se spokojeně, jen mistr řezbář zůstal při svém díle, své oči znovu sytě popatřením na práci v každém směru dokonalou. I ruce dopřál hodu, jezdě prsty po plášti záhybech a šíji, hlavě, však – nehody té velmi nepříjemné – jak dotkl koruny se, spadla s hlavy a po červeném plášti sjela na zem. Ta z drátů byla pevně upletena, a trny její vystříhány z plechu. I posadil ji mistr znovu Kristu na hlavu nakloněnou, zatřásl jí, zas pohnula se. Vtlačil její trny na pravé straně do krvavých skrání, leč koruna se levou stranou zdvihla. Vtisk levou stranu, pravá vyskočila. I zaklel mistr zuřivě a tiskl korunu znova v skráně Spasitele – však práce novou zkoušku neobstála. I myslil mistr – potom utrh rázem pruh zástěry své, podvázal jím bradu Ježíše Pána, přitáh na temeni a zrobil uzel, zatřás diademem – 21 diadem seděl. Načež odebral se ke krčmě na návsi, kde hodlal schladit krev rozpálenou zlostí z toho všeho. Do stěny kostela se opíralo červnové slunce. Pod kopečkem dole běžela cesta. K polednímu jeli vojáci tudy, chasa nevázaná. Z nich jeden hlavu zdvih a spatřil Krista a hrubým žertem ukazoval druhým: – Hle, chudák pánbů, ke všem ranám dostal bolení zubů! – Zasmáli se jezdci a každý přidal urážku a posměch. Než jinak bylo na to příští noci. Rouhači všichni byli navštíveni bolením zubů, jak je dosud člověk na světě neměl – všecka muka pekla radostí rajskou byla proti tomu. A žádná noc jim nebyla tak dlouhá jak noc těch útrap. Též jim jasno bylo, proč rána ta je stihla. S prvým svitem se hnali ku klášteru, stenajíce bolestmi stále. V zpovědnice klekli a hříchy vyznali. Mnich dal jim rozkaz, by odprosili uraženou sochu. A ještě v rose před východem slunce vojáci klečeli tam v prachu cesty pod pahorkem, kde stojí veský kostel. Že prosili, že trest svůj vytrpěli, Pán slitoval se, bolest rázem přešla. 22 A od těch dob se z daleka i z blízka utíká každý, koho zuby bolí, ku Kristu u kostela; mnoha lidem pomohlo v pravdě už to útočiště, jak staří lidé ve vsi dosvědčují. 23

Básně v knize Pohanské plameny (in Svědomím věků 4, in Macharovy spisy, svazek 17):