VE FERRAŘE

VE FERRAŘE Kardinal Ippolito d’Este a Angela Borgia
Kardinal:
Madonno, dar jsem přinesl Vám skvělý – vy víte dávno, že můj život celý kol touhy jediné se stále točí a tou je milost vašich sladkých očí – Madonno, dar můj provází řeč prostá, všakť hoden verše messer Ariosta, tož sekretáře mého, jemuž kypí do rýmů něha, kouzla jas a vtipy – dar můj je safír, jemuž rovno není, však obruba mu schází, zasazení, kde vynikl by; jako hvězda, která je vyloupnuta z nebe za večera – já míním ovšem, račte pochopiti, že obrubou by měla řeč má býti... Madonno, vy jste včera prohlásila, že jedněch očí krása jest vám milá – Angela:
Že Giulio má krásný zrak, jsem řekla – Kardinal:
Nach a sníh v tváři – kterak jste se lekla! Angela:
Kam cílíte tou řečí, kardinale? Kardinal:
Jen dar chci dát vám. Pranic, pranic dále. 151 A řečí provázím jej neumělou, však času nebylo, bych zdobu skvělou mu zhotovit dal messer Ariostem, tož za vděk vezměte jen pouhým skvostem, safírem bez obruby, zasazení – – Angela:
Oh, kardinale, prosím, bez mučení! Kardinal:
Madonno krásná, hrdlo rdousíte mi, vy slunce dnů mých na té celé zemi! Angela:
Váš pohled zlý mi v hloubi duše vniká jak studená a řezající dýka! Kardinal:
Giulio bratr včera odpoledne si na hon vyjel – Madonna zas bledne, jak jmeno Giulia jen vysloví se, tož ret můj více o něm nezmíní se, i budu mluvit o ferrarském lesu. Je hluboký, pln tajemství a děsu, zná mnoho, ničeho však neprozradí. Jsou doupata v něm vlčí, hnízda hadí, divocí kanci – Madonno má drahá, ten strach váš věru na duši mi sahá a řeč mou dusí – neřeknu už slova – – Angela:
Dál, kardinale! Matko Ježíšova! 152 Kardinal:
Jen klidna buďte... Tedy o tom lese. V něm člověk velmi snadno odtrhne se od průvodu, když vášní štván jsa, žene zeleným šerem zvíře poraněné. Tu často bandit ze sna probuzený – náš les jest jimi věru přeplněný a lotři tito nikdy nerozliší, zda kupec to, či osoba je vyší – Angela:
Vy chcete říci... Giulia už není – Kardinal:
Ne, naopak. On doufá v uzdravení. Jen nehodu měl... pozbyl v lese čeho... A to je předmětem teď daru mého... Vy pravila jste nadšenýma rtoma, že krásné oči bratr Giulio má... Madonno, mínila jste oči tyto? – – (Podává jí dvě vyloupnuté oči.) Angela:
Královno nebes! Ďáble Ippolito!... 153