PAPEŽ JULIUS II.

PAPEŽ JULIUS II.
Dní řadu dívali se mirandulští se zdí a věží na strašného starce, jak neduhy a kvasem žití shrben o holi stoupá k postaveným dělům, s vojáky pře se, holí po nich bije, sám houfnic polohu, střel dráhu zkoumá, lunt časem přiloží a radost jeví, když rána jeho ze zdí Miranduly vyrazí kámen nebo dělo skolí – toť Julius! Toť on! Náš svatý otec! A dívali se, kterak s namáháním i do příludných příkopů se spouští a povzbuzuje, nakazuje, kárá a nedbá, že se koule s hradeb ryjí v zem kolem něho. Vídali jej takto od mrazných jiter do večerů šerých. Den narození Páně slavil takto, Hod vánoční i památku Tří králů – kmet strašný, sehnutý, náš svatý otec! Na dvacátého ledna rozhodla se Madonna, vdova po hraběti Piu, vládkyně tvrze, vztyčit bílý prapor, neb hlad byl v kastelu, zdi rozstříleny, a naděj pomoci už zahynula. Tu sešlý stařec prvý byl, jenž zjevil se v čele vítězů na náspech tvrze. Hůl nestačila letu kroků jeho, šíj sehnuta, však cítit nezdála se břemeno stáří, lehce šel a z důlků zapadlých očí plameny dva plály a šlehaly po zpustlých zdech a půdě, po němých dělech, odházených zbraních 95 a lidech, kteří v bráně kupili se pod strachem chvíle, hrůzou z věcí příštích. Hle, Mirandula!... Vetkl v ně svůj pohled lví, rozhněvaný – bílým vousem zmítal mu mrazný vítr – zamířil k nim přímo – a mirandulští padli na kolena: – Toť On! On sám! Náš pastýř! Svatý otec! – I zaúpěli k němu rázem všichni ti hladovci a třesoucí se zimou: – Rač požehnat nám bídným, svatý otče! A svatý otec šel a takto myslil (a myšlenky jak vystřelené koule se míhaly tou starou hlavou jeho): – Hle, Florenčan chtěl soše mojí vložit do ruky bibli... řekl jsem mu: Blázne, co s Písmem? Nerozumím písemnictví, dej meč mi. Mrzout zarazil se silně, však meč dal... Věru, Pasquino má pravdu, já klíče Petrovy vmet do Tibery a Pavlův meč si připjal... Dobrý žertík a velká pravda, jak to často bývá... Bůh pomocníkem, ano, nebojím se, že člověk udělá mi něco zlého – však jen když Pavlův meč je v ruce mojí... A Florenčan chtěl náhrobek mi tesat – nač pokoušeti osud? Já chci žíti – v čas Bramante mě dobře upozornil... žít činůplně – k životu mít vůli je pancířem vždy proti podlé smrti... Ten Bramantův hoch musí vypovědět na stěnách Segnatury slávu naši pro příští věky... Florenčan pak trpký 96 na stropě Sixtiny ať vypravuje o moci toho, v jehož hrozném jmeně my meč držíme tady... Žíti chceme! Tři supové se sletli v Italii – však mýlíte se, není ještě mrtva... Ten Francouz proklatý v ni zaťal spáry, ach, tomu nejdřív zakroutit chci hrdlo – Pasquino tvrdí, proto prý, že nosím francouzskou nemoc... čtverák – dvakrát pravda. A císař, hloupý Němec, také civí na alpských kopcích, kdy čas jeho přijde, „kněz, papež zatracený“ o náš říká – však počkej, Němče!... Španěl, v řadě třetí, krk natahuje z luzné Neapole, zda chvíle hodů se již dostavila – má Italie, očistím tvé tělo, já, Julius, tvůj Caesar!... Valentino, ten zmetek Borgiův, syn Marrana toho neblahé paměti a upomínky, papežství ohavy, ten musil pojít, že děvkou chtěl mít tebe a ne paní... Já nevytrhnu kusy z těla tvého, bych rodinu svou sytil. Dceru svoji, svou Felice, jsem provdal Orsinimu a z Říma hnal je... Proto právem můžem z Ferrary vyhnat Donnu Lukrezii, tu Borgiovnu proklatého jmena, ať ona zví i čistý manžel její, co znamená to s Francouzem se bratřit!... I krysy benátské to zvědět musí. Ten text jim přečtu... Tak... A dneska budem nocovat v Mirandule... V sklepích, doufám, 97 že po hraběti pohárek zbyl vína... A také že se najde dívčí tělo teplounké, měké, by v té zimní noci zahřálo tělo naše, jakož hřál se kdys David král děvečkou sunamitskou... Ty bestie zde řvou o požehnání?! Ah, měl bych zvěšet vás, vy podlá hrdla, však Julius chce milostiv být dneska... Psi chytří vědí, že mé požehnání jich duši zbaví všech smrtelných hříchů, krom dvou neb tří – sám nevyznám se v počtu, ni v druhu jejich – nuže, mějte si je! – Hůl přendal v levici, stáh rukavici a prsty kostnatými, s nichž se blýštěl rybářský prsten, milostivě dával své požehnání na schýlené hlavy... 98