PAPEŽ JULIUS II.
Dní řadu dívali se mirandulští
se zdí a věží na strašného starce,
jak neduhy a kvasem žití shrben
o holi stoupá k postaveným dělům,
s vojáky pře se, holí po nich bije,
sám houfnic polohu, střel dráhu zkoumá,
lunt časem přiloží a radost jeví,
když rána jeho ze zdí Miranduly
vyrazí kámen nebo dělo skolí –
toť Julius! Toť on! Náš svatý otec!
A dívali se, kterak s namáháním
i do příludných příkopů se spouští
a povzbuzuje, nakazuje, kárá
a nedbá, že se koule s hradeb ryjí
v zem kolem něho. Vídali jej takto
od mrazných jiter do večerů šerých.
Den narození Páně slavil takto,
Hod vánoční i památku Tří králů –
kmet strašný, sehnutý, náš svatý otec!
Na dvacátého ledna rozhodla se
Madonna, vdova po hraběti Piu,
vládkyně tvrze, vztyčit bílý prapor,
neb hlad byl v kastelu, zdi rozstříleny,
a naděj pomoci už zahynula.
Tu sešlý stařec prvý byl, jenž zjevil
se v čele vítězů na náspech tvrze.
Hůl nestačila letu kroků jeho,
šíj sehnuta, však cítit nezdála se
břemeno stáří, lehce šel a z důlků
zapadlých očí plameny dva plály
a šlehaly po zpustlých zdech a půdě,
po němých dělech, odházených zbraních
95
a lidech, kteří v bráně kupili se
pod strachem chvíle, hrůzou z věcí příštích.
Hle, Mirandula!... Vetkl v ně svůj pohled
lví, rozhněvaný – bílým vousem zmítal
mu mrazný vítr – zamířil k nim přímo –
a mirandulští padli na kolena:
– Toť On! On sám! Náš pastýř! Svatý otec! –
I zaúpěli k němu rázem všichni
ti hladovci a třesoucí se zimou:
– Rač požehnat nám bídným, svatý otče!
A svatý otec šel a takto myslil
(a myšlenky jak vystřelené koule
se míhaly tou starou hlavou jeho):
– Hle, Florenčan chtěl soše mojí vložit
do ruky bibli... řekl jsem mu: Blázne,
co s Písmem? Nerozumím písemnictví,
dej meč mi. Mrzout zarazil se silně,
však meč dal... Věru, Pasquino má pravdu,
já klíče Petrovy vmet do Tibery
a Pavlův meč si připjal... Dobrý žertík
a velká pravda, jak to často bývá...
Bůh pomocníkem, ano, nebojím se,
že člověk udělá mi něco zlého –
však jen když Pavlův meč je v ruce mojí...
A Florenčan chtěl náhrobek mi tesat –
nač pokoušeti osud? Já chci žíti –
v čas Bramante mě dobře upozornil...
žít činůplně – k životu mít vůli
je pancířem vždy proti podlé smrti...
Ten Bramantův hoch musí vypovědět
na stěnách Segnatury slávu naši
pro příští věky... Florenčan pak trpký
96
na stropě Sixtiny ať vypravuje
o moci toho, v jehož hrozném jmeně
my meč držíme tady... Žíti chceme!
Tři supové se sletli v Italii –
však mýlíte se, není ještě mrtva...
Ten Francouz proklatý v ni zaťal spáry,
ach, tomu nejdřív zakroutit chci hrdlo –
Pasquino tvrdí, proto prý, že nosím
francouzskou nemoc... čtverák – dvakrát pravda.
A císař, hloupý Němec, také civí
na alpských kopcích, kdy čas jeho přijde,
„kněz, papež zatracený“ o náš říká –
však počkej, Němče!... Španěl, v řadě třetí,
krk natahuje z luzné Neapole,
zda chvíle hodů se již dostavila –
má Italie, očistím tvé tělo,
já, Julius, tvůj Caesar!... Valentino,
ten zmetek Borgiův, syn Marrana toho
neblahé paměti a upomínky,
papežství ohavy, ten musil pojít,
že děvkou chtěl mít tebe a ne paní...
Já nevytrhnu kusy z těla tvého,
bych rodinu svou sytil. Dceru svoji,
svou Felice, jsem provdal Orsinimu
a z Říma hnal je... Proto právem můžem
z Ferrary vyhnat Donnu Lukrezii,
tu Borgiovnu proklatého jmena,
ať ona zví i čistý manžel její,
co znamená to s Francouzem se bratřit!...
I krysy benátské to zvědět musí.
Ten text jim přečtu...
Tak... A dneska budem
nocovat v Mirandule... V sklepích, doufám,
97
že po hraběti pohárek zbyl vína...
A také že se najde dívčí tělo
teplounké, měké, by v té zimní noci
zahřálo tělo naše, jakož hřál se
kdys David král děvečkou sunamitskou...
Ty bestie zde řvou o požehnání?!
Ah, měl bych zvěšet vás, vy podlá hrdla,
však Julius chce milostiv být dneska...
Psi chytří vědí, že mé požehnání
jich duši zbaví všech smrtelných hříchů,
krom dvou neb tří – sám nevyznám se v počtu,
ni v druhu jejich – nuže, mějte si je! –
Hůl přendal v levici, stáh rukavici
a prsty kostnatými, s nichž se blýštěl
rybářský prsten, milostivě dával
své požehnání na schýlené hlavy...
98