LUCREZIA BORGIA
Ercole princi, jak je možno rváti
za vlásky takto bratra Ippolita?
Sem ke mně, Ippolito, miláčku můj,
sem pojďte, matka ublížit vám nedá!
Vy našeho jste bratra obraz živý,
vévody Cesara – Ercole princi,
vy nemračte se hned tak uraženě,
a pojďte k matce tuto s druhé strany,
vy za to obrazem jste svého otce,
Alfonse, vévody a pána mého,
a Cesaru se duchem podobáte
a silnou paží jistě jako Cesar
vy jednou býka dovedete zabít –
ach, já vás tenkrát měla pod svým srdcem,
když jasný Cesar velkou duši svoji
odevzdal Bohu ve španělské zemi
při nezdařeném podniknutí v poli...
Já hořem pro něj živila vás tenkrát
a vzpomínkami na něj, které rovněž
slzami byly... tak... jen přitulte se.
A vy pak, Leonoro, posaďte se
sem k matce na klín, hlavičku tak držte,
bych mohla se vám chvilkou dívat v oči...
Tak... náš Francesco maličký spí vedle
a tiši budem, by se neprobudil.
Je poklidno a svátečno v mé duši.
Jak každodeně, já se zpovídala
a nad to přijala dnes tělo Páně.
A vás tu držím, děti, děti moje,
mé hlavy drahé, nejvyší mé štěstí
pozemské pouti... Březnový den bývá
141
tak, jak můj život: chumelí se sněhy
a nebe zakalí se – hned zas šlehne
zář slunce z mraků – sněhy roztaví se
a zem se směje zlatým volným blahem –
a náhle liják šlehá – slunce mizí,
by za chvíli zas novou silou vzplálo –
a v posled den se vyjasní a večer
je teplý, mírný, plný hvězdné záře...
Vám povím o tom – líp, když uslyšíte
z úst matčiných, než zlobou cizích lidí
příběhy její divně znetvořené.
U máti své, Vannozy, vyrostly jsme
tři dítky. Deně navštívil nás otec.
Vzdav skřínce svatých ostatků svou poctu
a před obrazem Madonny, kde plála
vždy lampička, se zvykle pokřižovav,
nás svolal, v náruč bral a na kolena,
projížděl vlasy naše bílou rukou,
po zdraví ptaje se a zájmy naše
tak poslouchaje, jako by to byla
věc nesmírná a velmi důležitá.
Byl tehdy předním kardinalem církve.
Byl bohat, palác nedaleko od nás,
jejž obýval, byl z prvých v celém Římě,
a stříbrného náčiní měl spousty,
úžasné perly, kameny a skvosty
i pokrývky, jichž hedváb zlatem prošit,
snad v celém světě neměl rovných sobě.
Postavy vznešené byl, jasných skrání
a čela veselého, obrví pak
královské bylo, líce, jeho byly
zardělé slabě, jako svěží broskve,
a oči tmavé – vy, má Leonoro,
142
vy, dítě moje, máte oči jeho
i pohled jímavý – hlas jasný, zvučný,
jenž chvěje nitrem toho, kdo jej slyší;
vždy vesel, mírný v jídle, pití, honbě,
a nikdy znaven, jako slunce šířil
radostno všude přítomností svojí.
Máť naše byla rozšafná a zbožná,
však prostoduchá, v čtení ani v psaní
se nevyznala, proto otec záhy
mě do kláštera odved k zbožným sestrám,
kde učily mě obřadům a zvykům,
jež svaté náboženství vyžaduje,
a potom k tetě, donně Adrianě
jsem dána byla, vdově po Orsinim,
jež měla dům blíž Andělského mostu.
Tam učili mě první učitelé
všem formám žití: čtení knih a tanci,
způsobům rozhovoru, slušné chůzi,
jímavé skromnosti a hraní loutny,
přesnému písmu, spisování veršů
a řeči latinské. Mně družkou byla
Julia, snacha donny Adriany,
Farnese rodem. Krasavice byla
a vlasy měla plavozlaté barvy,
jak já, však její sahaly až k zemi.
– Však, přijdete-li někdy ve Vatikan,
tam spatříte ji. Pozděj, když byl zvolen
za hlavu církve, kardinal, náš otec,
dal vymalovat stěny Vatikanu
obrazy z Písma. Na té jedné stěně
je výjev, kterak Madonna v své slávě
za doprovodu skvoucích cherubínů
k nebesům stoupá – a té Matce boží
Pinturicchio, malíř otce mého,
143
dal Juliinu podobu tak správnou,
že lepší nenajde se. Ctitelem byl
Rodičky boží v každý čas náš otec,
a často tvrdil, že jej Matka boží
laskavou přízní zvláště opatruje. –
Ta krásná donna byla přítelkyní
našeho otce, víc jej milovala,
než muže svého – tenkrát v celém Římě
nebylo ženy, jež by nevzplanula,
když kardinalův pohled na ni padl.
A teta Adriana nevzepřela
se svazku tomu, jenž byl zřídlem štěstí
i pro ni, pro Julii i rod její,
neb otec náš byl kavalírem štědrým.
Na jednu chvíli čekaly jsme všechny –
ta chvíle přišla: zemřel starý papež,
a byla volba. Tuhé dny to byly,
neb kardinali dražili své hlasy
k úžasné výši. Čtyři mezci nesli
zlaťáků pytle jenom ku Sforzovi,
a patriarcha Venezie, stařec
stoletý téměř, vzal pět tisíc skudů
od otce našeho... A přece bylo
nejisto všecko. Za srpnové noci
– jak dnes to vidím, kardinali byli
už týden v konklave a nejistota
nás bičovala takřka k sešílení –
my všechny klečely kol krucifixu,
Julia, já i donna Adriana,
máť Vannoza, jež rozčilena přišla
noc probdít s námi, modlily se, lkaly,
volaly k Bohu, aby doved všechno
k dobrému cíli, tiaru dal tomu,
144
jenž osudů nás všech byl ředitelem.
A ráno v šeru přibyl spěšný posel,
že kardinal byl zvolen za papeže
a Alexandrem Šestým nyní slove.
My znovu zaplakaly, objaly se
a spěly k Vatikanu. Chrám už pln byl
zvědavých davů, klekly jsme a srdce
nám bila, že jsme slyšeti je mohly.
Tu svatý otec nesen v zlatém trůnu,
v své celé slávě objevil se v chrámu,
jak božstvo zářné, velebné a vlídné.
Tři prsty drahé ruky jeho kmitly
se ve vzduchu, my hleděly mu v tváře
a zvenku hlaholily zvony Říma,
varhany hřměly, nám jen slzy tekly,
a svatý otec žehnaje nás hledal
pohledem štěstí, hledal, až nás našel,
kýv hlavou, lehce, blaženě se usmál...
Ach, děti moje, moje drahé děti!
Slunečné chvíle plály nad mým žitím,
a sníh a dešť hned na to z nenadání...
Mě tenkrát zasnoubili s mužem hrubcem,
že větévkou byl na pni mocných Sforzů...
(A k svatbě té, jsa poslem otce svého,
váš otec, pán můj Alfons, tehdy přišel.)
Nám darů dali, slavnost vystrojili,
a tančilo se – svatý otec s láskou
vždy rád se díval, když jsem tančívala
mou svižnost chvále. Po svatbě jsme žili
na dále v Římě, Vatikan byl druhým
palácem naším, Julia dál sestrou
a donna Adriana matkou naší.
Náš bratr Cesar stal se kardinalem
145
a bratr Juliin též dostal purpur,
což římský vtip si na dlouho bral za terč,
nevěstou Kristovou ji nazývaje,
ač věc ta jenom o dobrotě srdce
našeho otce svědčila a svědčí...
Tu stalo se, že jako na divadle
muž vystoupí, jenž za svými jda cíli,
osudy druhých osob vezme v ruku,
a vládna jimi, povznáší je, ničí,
jak prospěch jeho právě vyžaduje –
tak Cesar, bratr náš, vzal v ruku svoji
osudy naše. Velkodušný, smělý,
k vysokým metám upjal zraky svoje
a šel k nim krokem pevným, bezohledným.
Don Sforza, manžel můj, stál v cestě jemu,
chtěl odstranit jej. Výstrahu jsem dala
manželu svému, dostal v čas ji, vrh se
na tureckého koně, pádil z Říma,
a za noc a den dospěl do Pesara,
kde kůň mu klesl. Na to prohlásili
náš rozvod. Sforza proklínaje, svolil. –
A brzy potom vytažen byl z řeky
náš bratr nejstarší, jenž vévodou byl
a rány bodné hlásaly, že spáchán
byl zločin na něm... Tenkrát svatý otec
se zavřel v komnatě a jídlo odmít,
jak žít by nechtěl... jenom pláč byl slyšán...
– don Giovanni byl zvláště pýchou jeho –
před dveřmi stála řada kardinalů
a klepali a prosili, by vyšel –
a když pak vyšel, všichni zděsili se:
bled, sestárlý a sešlý, zhubenělý,
146
slovíčka neřek, na postel jen padl,
a od čtvrtka spal mrtvě do neděle...
A když rok smutku přešel, bratr Cesar
odhodil s plecí kardinalský purpur,
jít touže drahou jinou. Svatý otec
jej poslal v slávě k francouzskému králi,
kde Cesar stal se vévodou a princem
jasného domu... Zatím zasnoubila
mě znovu vůle papeže a otce.
Princ aragonský vyhlednut byl pro mě
a přišel do Říma. Byl mladý, pěkný
a trochu nesmělý, jak první jaro.
A svatý otec dal mi věnem Nepi
a Sermonetu, slavnou svatbu moji
dal vystrojit mi v síních Vatikanu...
Však bratr náš jej neměl zrovna v lásce,
snad překážku v něm viděl plánů svojich.
Po roce přepaden byl zakuklenci
můj manžel v noci na petrských schodech,
byl pobodán, leč prchl ještě v palác,
kde svátost umírajících mu dána –
však síla mládí jeho zvítězila,
a v krátkém čase prohlásil nám lékař,
že uzdraví se. Vévoda, náš bratr,
jej navštívil, však zlobný pohled jeho
nám věštil, že se neraduje v nitru,
ba, vycházeje z komnaty, řek ostře:
Co v poledne se nestalo, to večer
se státi může... Krev nám tuhla v žilách,
my u manžela byly dnem i nocí
i jídla vařily mu, aby chráněn
byl před jedem a před nástrahou jinou.
A jednou povstal náš pan manžel z lůžka
a dívaje se v sady vatikanské
147
vévodu Cesara zřel procházet se,
– náš manžel mínil vždycky, že náš bratr
bandity ony najal zakuklené –
i vzplál v té chvíli pomstychtivým hněvem,
strh luk se stěny, namířil a spustil,
však šíp se kmitl zvuče Cesarovi
kol baretu – a Cesar viděl všecko
a zasmál se jen pohrdavým smíchem.
A záhy potom vešel v jizbu naši
a poručil nám vyjít. Šly jsme v slzách,
neb Micheletto s ním byl, pochop jeho...
A v noci na to pochovali prince...
Já stále plakala, a svatý otec,
jenž nerad viděl smutek kolem sebe,
mě v Nepi vypověděl. Odjela jsem.
A v Nepi bylo truchlivo a teskno...
Don Cesar zatím strojil pro mě svatbu,
a svatý otec, jenž už ve všem musil
s ním souhlasiti, horlivě se staral,
bych byla oporou zas plánů jejich.
Můj nový ženich dosud je mým pánem
a otcem vaším, děti milované...
Ach, zdráhali se tenkrát ve Ferraře
a jednali a psali sem tam dlouho,
jak prodej věci by to byl, ne svatba
truchlivé vévodkyně sermonetské.
Jedenkrát uveden byl svatým otcem
náš messer Cavaleri v Sant Angelo,
kde svatý otec truhly otevíral,
a ruce obnaživ, bral hrsti šperků
a na zem kladl: To dám Lukrezii,
a tohle ještě! Znovu v truhlu sahal
148
a znovu lovil: Tohle dám jí také!
A všecko vypište to do Ferrary
pánovi svému, messer Cavaleri!
A nad to papež desátků se zřekl
a k mnohým výhodám dál zavázal se
a ještě přidával a slíbil přidat,
až povolili...
A já toužila jsem,
odejít z Říma, z rodiny a všeho,
co kolem bylo! Jako jaté ptáče
ve zlaté kleci já si připadala
a přála si, by otevřeli dvířka,
bych křídla rozpjala a letla v dálku...
Mně bylo trýzní vidět otce svého
pod vůlí bratrovou a mukou cítit,
že i můj osud je mu hračkou v ruce!
Napsali smlouvy, odevzdali dary
a průvod připravili. Svatý otec
vystrojil ještě slavnost rozloučení,
jak nevídána dosud byla v Římě.
A tenkrát sedě na trůně a hledě
rozesmán štěstím na výstupy různé,
hry veršované, sceny jinotajné,
jež složeny a přednášeny byly
ku poctě naší, vyzval mě a bratra
ku tanci. Tančili jsme tanec spolu
morescu, Cesar pastýřem byl rovin,
já horskou pasačkou, a svatý otec
zálibu takou našel v tanci našem,
že dlaněmi nám takt dávati ráčil...
Vždy rád nás vídal tančívati spolu,
neb Cesar vévoda byl nejkrásnějším
jak vzrůstem tak i tváří z mužů římských,
149
a mně pak bylo dvaadvacet roků...
A když nám na dobrou noc žehnal papež,
tu vyznal nám, že nejkrasším dnem jeho
byl tento, kdy mě viděl zářit štěstím
a krásou a tak připravenu k cestě
v dny příští. Tenkrát bylo naposledy,
kdy tančila jsem s vévodou svým bratrem.
Po novém roce vyjeli jsme z Říma.
Nesčetné vozy, stopadesát mezků
výbavu vezli. Průvod náš byl skvělý.
Na koních jela všechna šlechta římská
branami slavnostními. Svatý otec
stál na pavlánu Andělského hradu,
– jak vždycky stával v časech uplynulých,
když vyjíždívala jsem někam z města –
a hleděl za mnou žehnaje mi stále...
Ach, děti moje, dvacetkrát se měsíc
proměnil na to, a můj otec zemřel...
Co potom bylo, povím někdy jindy.
Francesco, slyším, probudil se vedle.
Vy jistě uslyšíte jednou zvěsti
o dědu svém... mém otci... kletby lidí
a soudy přísné... Ale vzpomeňte si,
co matka vaše vyprávěla o něm...
Měl rád své děti... A co dělal, dělal
jen z lásky k nim. A soudce vševědoucí
milostiv bude drahé duši jeho...
150