TORQUATO TASSO

Josef Svatopluk Machar

TORQUATO TASSO V dubnu 1595
Dlí pod zeleným dubem Janiculu a u nohou mu leží Roma celá v jásavých blescích bělavého slunce. Jak moře leží lomených vln spousta a kupole a věže z něho trčí jak stožáry a vzduté plachty lodi, a moře to se vlní v nedohledno, v dál nekonečnou – a kdo vyšel z něho, ví hořce, co vše odhodit se musí a dravým vlnám jeho dáti v oběť, než vynese své holé živobytí na pevnou výspu... Strhaným svým zrakem zří v nehybné ty vlny: takto stojí zde v Římě, takto stály ve Ferraře, tak v Turině, tak v Mantově a všude, vždy nenasytné, rvavé nevrátivé... Plul jimi a vše na té plavbě pohřbil. I naděje i radost ze života i schopnost cítit bolest, trpět rány. Má v nitru prázdno... Capitol je tamotamo, kde čelo jeho má být ověnčeno básnickým laurem... Lhostejno. A pozdě... Před lety byl by jásal... Byl by sklonil tu ověnčenou hlavu s odevzdáním k malinké nožce... políbil lem šatů 170 a cítil měký pohled na své skráni – ó Lucrezia!... Pozdě, všecko pozdě... Vzdych: Lucrezia – tiše, snad jen zvykem, jen jak když zašumí si hluchý vítr, letící po zelených vlnách moře... 171