ERB

ERB
Francesco Rinuccini z Florencie vzkaz vyřizuje jasné signorie Johanně, paní zářící a vnadné, jež trůnem Anjou v Neapoli vládne. Poselství vyřizuje zdobnou řečí, jež o cti obce, duchu vlastním svědčí a královně zří v oči ostře zpříma, jak by chtěl vniknout v duši zraky svýma. A hlavou jde mu: Tedy toť ta žena hladová věčně, nikdy nasycena, jež v touze žhavé krev i život pije, jak mluví o tom celá Italie... A pod kastelem zde – toť ono moře kam zapadají za raního zoře po noci divoké a prohýřené mrtvoly vysáté a zkrvácené... Vzkaz dopověděl se ctí neskonalou, dvůr celý nadšen neskrblí mu chválou – a Rinuccini způsobně se klaní: – Teď ještě slůvko pro tebe jen, paní! – Pokývla rukou, dvůr se odstraňuje. A Rinuccini blíže přistupuje, zrak zahořel mu vášnivě a žhavě a šeptá hlavu kloně k její hlavě. 40 Johanna v smíchu sešpuluje rtíky: – Toť též instrukce vaší republiky? – Jde k dveřím, přes rameno k pánu zírá a ložnici svou tiše otevírá. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – S poselstvím, poslem spokojena byla královna ovšem, neboť dovolila, by rudou obruč z erbu anjouského směl v stříbrném nést poli znaku svého. A když pak navrátil se Rinuccini zdráv, spokojen a pyšen do otčiny, i město chválu vzdalo mu a k tomu lucernu pocty nad vjezd jeho domu. 41