LEO X.
Když papežství nám bylo jednou dáno,
tož užijme ho! Venus vládla Římem
za Alexandra, Julius byl Martem,
teď sladká Pallas na trůně zde sedí,
jak moudrý Bembo řek, a pravdou bude,
neb básník vždy je prorokem a věštcem.
Však Bibiena tamhle, syn náš, tuším,
že Venuše se dosud neodřekl,
a v koupelně své, jejíž stěny zdobil
náš Raffael mu, svatyni jí zřídil
a pilně holubičky obětuje,
jak slyšeli jsme... Bibieno milý,
vy Palladu jen ústy vyznáváte
a srdce pěnorozence se koří –
toť haeresie, my však udělujem
papežskou absoluci hříchům vašim,
neb leta zdobí stříbrem hlavu vaši,
a nezbytností nucen, obrátíte
se záhy ku Palladě šedooké...
Ostatně, Bembo, jak je s vaším srdcem?
Je na svém místě v levé straně hrudi
či ještě ve Ferraře kdesi bloudí
pod okny zlatovlasé Lukrezie?
Přátelé pijte! Zdržel nás dnes velmi
náš kaplan kázáním, ač nařízeno,
že čtvrt hodiny pouze smí nám kázat.
Však prominout mu chceme smělost tuto,
neb slohem ladným, hodným Cicerona,
porovnal Olymp s nebem, Hades s peklem
a duhu míru sklenul, pod níž žije
podstata bohů starých s božstvem naším.
108
Zvlášť pěkně řekl, kterak luzná Venus
se proměnila v nazaretskou dívku
a světu boha davši, opět trůní,
co paní cherubínů v říši nebes.
Z Horace citát umístil též vhodně
o užití dne, dokud nohy naše
jsou křepky, dokud lze nám ještě lehce
zaplašit mrzuté s čel vrásky stáří.
A jaký skvostný nápad měl ten kaplan,
že při té svatbě v Káni Galilejské
dal Kristu říci: „Dejte na stůl víno,
jež lisováno je za konsulatu
Torquata mého“ – oh, můj sladký Horac!
Ten kaplan ostatně je bystrá hlava,
a připomeňte, Bembo, jmena jeho,
jak prebenda se uprázdní kde slušná,
hlav takých jasných potřebí je církvi.
Vy, Sadoleto, poeto náš vtipný,
jenž Martiala jistě zastíníte,
vy zmínil jste se o Lutheru včera,
a valnou část dne musili my myslit
na toho mnicha... Ano, Horác praví:
„Hrozivá mračna zahalují nebe
a v dešti, sněhu Zeus sestupuje.
A lesy stenají a moře upí,
nad thrackým severem.“ Hle, tolik pravdy
náš starý básník prorokoval tady
o časech našich. Drsní Němci vstali
a nečistýma rukama se sápou
na stolici tu naši apoštolskou,
jejížto nohy do čtyř úhlů světa
jsou postaveny. Tou, jež na severu
v Německu stojí, tou nám otřásají.
109
Chlapisko ono, Luther, selský hrubec,
ve mnišské kutně, pomatenec jakýs,
nám laje, hrozí. A kde jeden začne,
hned houf se sběhne, což je zvykem luzy,
a přizvukují. Káží, píší, tisknou
ostudné pamflety a pasquilety –
my přeložit si některé z nich dali
a užasli: v nich není formy, slohu,
ni myšlenek – vše výron nízkých duší
a myslí blátivých. Je škoda věčná,
že umění, jež ulehčuje šířit
poklady starých básnířů a vědců,
tu útěchu všech povznesených duší,
zároveň takto musí zobecňovat
i špínu nevkusnou i nízkost sprostou.
Sám Sadoleto necení výš Luthra
a to už značí přece víc než dosti,
vždyť, Sadoleto můj, my známe všecko:
my známe vaše sympatie k Němcům
– jak jmenují se jenom? Stur a Svarzerd
ah, marná snaha, italský náš jazyk
těch barbarských jmen říci nedovede –
nic, Sadoleto, my jsme snášenlivi,
nám stačí už, že s námi odsoudíte
chlapisko Luthra – Svarzerdům i Sturům
své sympatie dávejte jen dále...
Hle vytýkají řečí nevybranou
odpustků prodávání mnichům našim.
Kam jdou ty sumy? Máme my v svých truhlách
v Andělském hradě aspoň tisíc skudů?
A měli jsme kdy? Pasquino nám vyčet,
že trojí papežství my spotřebujem,
tož své a svého předchůdce a toho,
110
jenž po nás přijde. V tom je mnoho pravdy,
však k naší cti jen. Stavíme chrám Petrův
a vyzdobujem vším, co bozi dali
za úděl duchům zvláště vyvoleným,
kostely svatých, hroby mučeníků
i palác náš, kde sídlí hlavy církve.
Když Bůh náš jmenem Zeva vládl světu,
tu Římané i Řeci starali se,
by skvostný dům měl on i bozi druzí,
a nikdo nereptal a nevzepřel se –
má teď být jinak? Ubohý ten člověk,
jenž na Golgathě v hrozných mukách skonal,
po smrti časné Bohem jsa má žíti,
jak brusič nožů kdesi v temné kobě?
A vinou je, že sami též žít chceme
v příslušné míře, jak ji vyžaduje
náš stav a hodnost naše? Nad císaři
a všemi králi postaven je papež,
jak stříbro nad olovem. Kdyby Luther
byl papežem – však nejednal by jinak.
Což nevěříme? – Jaké výtky tedy?
Vždyť hory přenesla by naše víra
a lásku máme k lidstvu bezeměrnou,
že jen ta naše víra jest jí rovna.
Což nesvědčí o dobrém srdci našem,
že za vezdejší peníz dovoluje
získati duším blaho nebes jednou?
Neb klíče mít a nechtít otevříti,
toť znakem srdce tvrdosti by bylo.
A trestající meč pak dán nám k tomu,
by vlky zbíjel, kteří v rouše ovčím
se stádem smíšeni se připližují
k ovčínům našim. Tak jsme nešetřili
ni kardinalů – sám jste četl, Bembo,
111
rozsudek na smrt bratru Petruccimu,
jenž zákeřně nám po životě sáhl,
a víte také, že jsme v chvíli oné,
když Roland černoch hrdlo jeho rdousil
v Andělském hradě, na modlitbách dleli
a duši jeho absoluci dali
in articulo mortis – neví Luther,
že meč náš byl a jest vždy nabroušený?
Sto roků tomu, kdy se český blouznil,
magister Jan Hus vzepřel svaté církvi
a upálen byl. Upálen byl také
mnich dominikan v mojí Florencii,
jenž nad papežem za soudce se činil...
Lva doupětem jest katolická církev,
jež Faedrus líčí: mnoho stop jde k němu
odvážných zvířat, ale žádná z něho...
Počkáme zatím, zdali císař pozná,
kam jdou ty spády, má též meč svůj v ruce
a také ví, že povinosti jisté
jsou připoutány k hodnosti té jeho.
– Dost takých řečí! To jsou plaché mráčky,
jež modrem poledního nebe plynou,
ať sever mračí se, zde slunce máme,
a na severu bude také jasno!
– Ti špatní veršovníci obdrželi
své bití včera? Troufalost to drzá
předstoupit před nás s kulhavými rytmy!
Však jeden myšlenku měl dobrou: Onen,
jenž prosil nebesa, by ponechala
nás ještě tady, že jsme blahem světu,
a v nebi beztoho že místa není
ten básníř také dostal svoje bití
112
za disticha svá? Právem, mohl vědět,
že nedáme své ucho urážeti
takovým hexametrem bez caesury.
Však bolestné mu chceme dáti nyní,
vy, Bembo, dukátů mu dejte dvacet
a nejsou-li, tož z prvých, které přijdou,
nu, dvacet a což, padesát mu dejte.
Je šťastna vláda naše, nedáme si
ji kalit stínem. Na bozích je pouze,
by přidali nám hojně roků žití,
ta leta aspoň, která odepřeli
plát světlu Raffaela... Když jsme včera
po honu jeli dolů s Quirinalu,
stál v zahrádce své messer Buonarrot
a klaně se nám, posupně nás měřil
škaredem očí. Vzpomněli jsme při tom
na Raffaela, slzy se nám draly
do teskných zraků: Buonarrot tady,
zatrpklý, hrubý, nehorázný medvěd –
a Raffael, syn Gracií, jít musil
se sladkým uměním svým v říši stínů!
Nám pozřít nelze bez žalného stesku
na Sixtiny strop, na Soud za oltářem,
jež messer Buonarrot Juliovi
vyrobil kdysi... jaké sladké písně
by Raffael byl barvami tu zapěl!...
Fra Marianno, ty, jenž pevně věříš,
že modlitba tvá na andělských křídlech
je donášena k Nejvyšího trůnu,
modli se za nás, bychom žili dlouho!
Slib Jemu, že chcem obnoviti pevně
jednotu církve, že chcem dostavěti
svatému Petru jeho basiliku,
že zahnat chceme nazpět do Asie
113
velkého Turka, tam i vyrvat jemu
Nazaret, Golgathu i Jerusalem.
Ať Nejvyší všech bohů dopřeje nám
dlouhého věku, a jak slunce světlem
my chcem vás všechny zasypati štěstím,
přátelé naši! Bibieno, Bembo
a Sadoleto, kteří podpíráte
nás věhlasem svým v těžké správě církve,
i vás, poeti, kteří v klidu chvílích
náš sluch i ducha osvěžíte verši,
jež Musy latinské vám našeptaly!
Vás všechny, všechny zahrnout chcem štěstím,
a tak vám všechno má být vyplněno,
že nebudete touhy mít ni přání!
Jen žít, jen žít chcem!...
Kde však dneska mešká
sbor hudců našich? Dobré jídlo bez nich
nechutná jinak, nejlepší pak víno
se stává lepším, provázeno hudbou.
A dále hudba veselí je zdrojem,
a veselost je medikem, jenž umí
jediný z lékařů všech zdloužit život.
Tož hudce sem a zavolejte šašky,
ať vysypou své vtipy na nás všechny!
Jest život lidský nejkrásnější v chvíli,
když hledíme v něj zrakem plným slzí,
těch ovšem, které vžene proudem v oči
bránice hlučným smíchem roztřesená!
114