DON JUAN

DON JUAN
Leporello, kolikátá? – Seňor, třistapadesátá, mám-li mladou jeptišku tu z prošlé noci v počet brát. – Eh, co počty! Celým tělem toužím zas po těle vřelém, jak bych je měl ve svém žití obejmouti prvněkrát. Ňader vůně, bělost boků, horké rty a něha v oku – jako víno rozpalují žízeň všech těch smyslů mých! Snad ty touhy nesplněné, sny a žáry udušené, jak je mniši po sta roků měli v šerých klášteřích – a ty proudy žhavé síly, jež se nikdy nevylily z blouznivců těl zbičovaných, které církev světci zve – vše se v duši moji slilo, tělo moje prostoupilo, všecky smysly moje spilo žárem žízně pekelné. 118 Či snad Satan úspěch cítě nastražil mé duši sítě, do nichž nemoh ony mnichy a ty světce polapit? Aťsi! Nelze vzdorovati. Ať mě pekla plamen schvátí, vždyť to bylo příliš krásné touhle cestou k němu jít! Mandolina naladěna? A tvá dýka připravena? Leporello, nevěstou je seňora ta spanilá. Možno, že tu zanecháme trochu krve... Pozor dáme, Leporello, by to ovšem šťáva naše nebyla. Zbystři sluch a rač se dívat. Člověk musí ještě zpívat, kde by už tak bez výhrady nejraděj byl slep a hluch: „Zahledl jsem oči vaše v šeru chrámu ondy plaše, kdybych Bohem byl, dal bych je místo hvězd si v nebes kruh. Seňoro, a ty rty vaše očima jsem zlíbal plaše, kdybych Bohem byl, dal bych je královně svých andělů. 119 Jeden pohled, seňoro má, jedno slůvko těma rtoma, za ten pohled, za to slovo umříti chci bez želu. Ve dne jste mým toužným sněním, v noci snů mých opojením, může vaše dobrá duše prosícímu odepřít? Žebrák stojí v dveřích chrámu, ruka vaše peníz dá mu – seňoro má, pohled, slovo, a já šťasten chci zas jít!“ Vyšla. Pozor, Leporello. Rukou stíní světlé čelo. Do tmy pátrá. „Seňoro má, cítíte můj žhavý dech?“ Pomoz přes mříž. Tak, můj hochu. Trpělivě čekej trochu. A kdyby se zjevil ženich – však se vyznáš v šprýmech těch... 120