ROMANCE O TŘECH RYTÍŘÍCH A JEJICH LAVIČCE

ROMANCE O TŘECH RYTÍŘÍCH
A JEJICH LAVIČCE
Dvůr ferrarského vévody nenajde rovných okolo, jím zaměnili Olymp svůj Mars, Venuše i Apollo. Však pýchou dvora celého a skvostem v slávě knížete tři rytíři jsou, přátelé, jimž rovných sotva najdete. Jako tři lístky jetele, jinak je nikdo nespatří, ne jeden z nich, ne nikdy dva, než spolu vždycky všichni tři. Lavičku dali sdělat si, kde panstvo nejvíc chodilo, lavičku, na níž vedle nich už více místa nebylo. A v žertech, smíchu, hovoru tam sedávali všichni tři, jako tři lístky jetele, jinak je nikdo nespatří. I vévoda by přised rád i dámám se tak zlíbilo – ti dali hlavy v hromadu – a místa víc tam nebylo. 121 I přišel čas, že jednoho Smrt odvedla si bezcitná – tu odřízli kus lavičky a sedávali nyní dva. I přišel čas, Smrt přišla zas a druhého si vedla k tmám – poslední rytíř lávky kus zas odřízl a sedal sám. Sám seděl tam a myslil si, že sám je a jak byli tři, jako tři lístky jetele, jinak je nikdo nespatří. Tak seděl, až zas přišla Smrt a odvedla jej, kam ty dva, a opuštěná zůstala lavička malá, dřevěná – – A máš-li v žití přátele, buďte jak lístky jetele a buďte, pokud žijete, jak rytíři na lávce té. A vezme-li Smrt jednoho, pak nehledejte jiného – kus lávky odřízněte tam, a zbuďte dva. A potom sám. 122