ORCAGNA

ORCAGNA
... proč messer Luca – nevíte, co já vím – tak rázem zhas jak ve průvanu světlo, v let květu zrovna, v plné síle muže – vy nevíte to. A co pravilo se, že náhle se cos v hlavě jeho změtlo, to pravda není. Ale bylo pravdou, že začal plaše straniti se lidí, že z domu za dne ani nevycházel a šel-li večer, plížil se jak škůdce či tajný lupič, kukli stáh až v oči a takovými uličkami chodil, kde bylo pusto. Já znám důvod toho a povím, by byl konec planým řečem. Vy víte, jak si signorie z Pisy, té ghibellinské nepřátelské Pisy, poslala v město naše k Orcagnovi, by přišel vyzdobit jim uměním svým v podloubí strop a stěny na hřbitově? Nu, co je pravda, obec postarala se o pokojný sen svých mrtvých krásně: loď poslali až k břehům Palestyny a dali přivézt náklad svaté prsti, jíž posypali celé svaté pole – myšlenka dobrá, jež by neškodila i tady, v naší drahé Florencii, což podotýkám jen tak mimochodem. Ten hřbitov v Pise stál je mnoho peněz a ještě víc dát pyšné město chtělo, by nezůstalo dílo bez koruny. 30 Co tedy s Orcagnou si vyjednali, určitě nevím. Jedni řeknou tolik a druzí tolik, jistoty však není, jen tolik jisto, že se malíř ihned nadobro přestěhoval v město Pisu. Tam tedy v zasedání signorie navrhl pánům předměty své práce, tož Triumf smrti, Poslední soud světa, což obojí byl velmi trefný nápad, neb na hřbitovech tak už člověk bývá náchylen k dumám o posledních věcech, a také jednohlasný souhlas pánů ten návrh schválil. Vykládat vám nechci, jak dílo rostlo, podotýkám jenom, že malby zdařily se Orcagnovi líp, než ty jeho v naší Florencii – vy víte přec, že vlhko zničilo mu plod práce jeho na zdech kaple Ricca ve San Novelle? Nedávno jsem byl tam a z freska zbývá už jen trochu barev – nu, taký malíř musí stále zkoumat a z nehod svých se musí stále učit jak každý svědomitý řemeslník... Ten Triumf smrti nebudu vám líčit, ač věru stál by za to taký obraz pro rozvržení látky, množství figur, i lepost barev, pro hlubokost dojmů – vy oceníte, třeba neviděli, když i jen letmo naznačím vám obsah druhého díla, Posledního soudu. Je vznešený jak Božská komedie našeho Danta. V středu sedí Kristus s Marií Matkou v slávě svátozáří. 31 A Spasitel zří přísně k levé straně, kde hříšníci se kupí odsouzení, zoufalství kroutí v křečích těla jejich, už očima jen smilování ždají, neb rukama se brání proti čertům, již za nohy a roucha stahují je v plameny rudé, které z dola, z pekla, jazyky chtivými je olizují. A Spasitel má obnaženou ránu v svém levém boku, jak by jim chtěl říci: též ta vás nespasila, zatracenci! A Maria, ta panna milostivá odvrací tvář svou, ne však z pohrdání, leč že jí líto duší odsouzených a že zná, jak tu málo zmohou prosby, když věčná Spravedlnost začne trestat. Kol soudícího Krista poletují andělé s křížem, korunou a hřeby a nad těmito vznášejí se jiní a polnicemi zovou mrtvé z hrobů – den hrůzy, před níž hříšné duše naše v čas zachraň milost Tvoje, Máti Krista! A messer Luca – nechť i jemu ráčí Pán dát svou milost, duši jeho přijme do slávy svojí v místa vyvolenců – vy víte, že byl messer Luca přesný a v půjčkách vždycky nejvýš opatrný. Když půjčil, rád v čas dostal svoje domů i s úroky, jak bylo umluveno. Tak před lety i Orcagnovi půjčil, když chuti měl víc k životu než k práci, 32 a vlastně práce nebylo, bylť neznám a mocní naši, kláštery a páni, tak nespěchali tenkrát zakázkami, jak dnes se děje. Půjčil messer Luca a proto, že rost v přízni od chlapectví s malířem tímto, a že úpis dostal, kde úrok smluven větší byl než jinde. Že Orcagna těch peněz dlouho neměl, že tučné dny mu velmi záhy ušly a na hubené nezbylo z nich pranic, dá mysliti se. Lehkovážná čeleď jsou malíři. Jim skutečnost je malbou a malba pro ně živou skutečností. A proto lehce zmetnou obsah obou i potřeby i jejich požadavky. Čas vypršel a Orcagna dát nemoh a nejen nemoh, ještě mínil nad to, by messer Luca ještě půjčkou další jej založil a pověděl to lehce, jak o hrst oliv by mu vlastně říkal. A messer Luca ovšem odmít žádost a lhůtu tří dnů dal mu k zaplacení. Však nezaplatil malíř lehkovážný. I nelenil náš messer, šel a vstoupil na cestu soudu, neb byl, jak jsem řekl, člověkem přesným, úzkostlivě přesným. I zavřen Orcagna byl podle práva. Snad pro své štěstí – neb by býval musil zemříti hladem, dál jsa na svobodě. Když chtěli dát mu malovat ty fresky 33 u Santa Novella – tu malbu, víte, již vlhko zničilo – tu musili jej vyplatit ze šatlavy. Tehdy malíř pohrozil v smíchu přítelíčku svému, že bude na něj dobře pamatovat, a že mu dloužek ještě jednou splatí. A když byl onen Poslední soud hotov tam na pisanském onom svatém poli, tu stalo se, že navrátil se Loti – jenž v Pise meškal, čekaje své lodi od břehů levantských – ten navrátil se a potká messer Lucu. Byl jsem při tom. I povídá mu, kterak že mu splatil ďábelský malíř dluh svůj ještě jednou. Tam dole v levo mezi odsouzenci dlí messer Luca, čerti dva jej táhnou v pekelný oheň. Vzpírá se jim messer, však čerti smějí se a vidno z toho, že neubrání se jim. Vypodobněn je tváří, barvou, postavou i vousem, že kdo ho jednou spatřil, hned jej pozná. I sebe vyobrazil vtipný malíř v postavě světce, který krokem rychlým pospíchá v pravo mezi vyvolené a messer Lucu, který po něm vztáhl prosebně ruku, holí odstrkuje a tváří nevrlou mu zdá se pravit, by marně chůzi jeho nezdržoval. Poslouchá messer, zbledne jako stěna a beze slova odběhne nám s očí. A od té doby plachý byl a prchal 34 před lidskou tváří, jakby domníval se, že každý člověk byl už také v Pise, že každý člověk Poslední soud viděl, že každý zná už jeho zatracení. A když se rozneslo pak naším městem, že Orcagna byl pozván Florencií, by na zdech Santa Croce vyhotovil ty fresky na vlas, jak má hřbitov Pisy, a Orcagna to nabídnutí přijal – tu utrpení messer Lucy došlo půlnoci svojí. Nešel vůbec z domu a v den, kdy Orcagna se vrátil z Pisy, náš messer vydech utrápenou duši. Smrt byla mu jen cestou z utrpení. Toť tedy pravdou. Znám to, byl jsem při tom. Vše ostatní je domněnkou a bajkou. Tak se to stalo. Takto žil a zemřel. A duši jeho Bůh ať vezme k sobě a zmaří úklad toho utrhače. 35