Dvůr ferrarského vévody
nenajde rovných okolo,
jím zaměnili Olymp svůj
Mars, Venuše i Apollo.
Však pýchou dvora celého
a skvostem v slávě knížete
tři rytíři jsou, přátelé,
jimž rovných sotva najdete.
Jako tři lístky jetele,
jinak je nikdo nespatří,
ne jeden z nich, ne nikdy dva,
než spolu vždycky všichni tři.
Lavičku dali sdělat si,
kde panstvo nejvíc chodilo,
lavičku, na níž vedle nich
už více místa nebylo.
A v žertech, smíchu, hovoru
tam sedávali všichni tři,
jako tři lístky jetele,
jinak je nikdo nespatří.
I vévoda by přised rád
i dámám se tak zlíbilo –
ti dali hlavy v hromadu –
a místa víc tam nebylo.
I přišel čas, že jednoho
Smrt odvedla si bezcitná –
tu odřízli kus lavičky
a sedávali nyní dva.
I přišel čas, Smrt přišla zas
a druhého si vedla k tmám –
poslední rytíř lávky kus
zas odřízl a sedal sám.
Sám seděl tam a myslil si,
že sám je a jak byli tři,
jako tři lístky jetele,
jinak je nikdo nespatří.
Tak seděl, až zas přišla Smrt
a odvedla jej, kam ty dva,
a opuštěná zůstala
lavička malá, dřevěná – –
A máš-li v žití přátele,
buďte jak lístky jetele
a buďte, pokud žijete,
jak rytíři na lávce té.
A vezme-li Smrt jednoho,
pak nehledejte jiného –
kus lávky odřízněte tam,
a zbuďte dva. A potom sám.