Dlí pod zeleným dubem Janiculu
a u nohou mu leží Roma celá
v jásavých blescích bělavého slunce.
Jak moře leží lomených vln spousta
a kupole a věže z něho trčí
jak stožáry a vzduté plachty lodi,
a moře to se vlní v nedohledno,
v dál nekonečnou – a kdo vyšel z něho,
ví hořce, co vše odhodit se musí
a dravým vlnám jeho dáti v oběť,
než vynese své holé živobytí
na pevnou výspu... Strhaným svým zrakem
zří v nehybné ty vlny: takto stojí
zde v Římě, takto stály ve Ferraře,
tak v Turině, tak v Mantově a všude,
vždy nenasytné, rvavé nevrátivé...
Plul jimi a vše na té plavbě pohřbil.
I naděje i radost ze života
i schopnost cítit bolest, trpět rány.
Má v nitru prázdno... Capitol je tamo,
kde čelo jeho má být ověnčeno
básnickým laurem... Lhostejno. A pozdě...
Před lety byl by jásal... Byl by sklonil
tu ověnčenou hlavu s odevzdáním
k malinké nožce... políbil lem šatů
a cítil měký pohled na své skráni –
ó Lucrezia!... Pozdě, všecko pozdě...
Vzdych: Lucrezia – tiše, snad jen zvykem,
jen jak když zašumí si hluchý vítr,
letící po zelených vlnách moře...