– Jak máš se, Lízo? – – Tak, tak, Salomeno. –
– Nu, slyšela jsi? Bylo pověděno,
že zlatníkovic Bábi vdá se přece –
– Tak vida! Zrovna z horoucí má pece
taková štěstí! Holku spořádanou
to nepotká. Ta musí zůstat pannou
a poctivý svůj věneček si sušit –
– Ba, svatá pravda. Kdo by byl moh tušit,
že tahle Bábi... Běhna všude známá,
po každém hochu vzplanula jak sláma
a nejmíň pětkrát pranýř zasloužila –
– A jakého si ještě ulovila!
Z Nového Města od Stříbrné lodi
ten prostřední – – A ten že za ní chodí?!
– Ten právě. – – Hm, a my si myslívaly,
že zrovna ten je počestnosti dbalý. –
– Tak, Lízo. Vidíš, jaký prospěch máme,
že poctivosti své tak tuze dbáme?
Že ulicí jdem, očí nepozdvihnem,
všem narážkám a žertíkům se vyhnem,
že slušně chováme se v chrámu páně
a netočíme stále hlavu k straně,
kde mládencové o nás špitají si. –
– Ba, Salomeno, bylo pravdou kdysi
za starých časů o sedání v koutě,
teď sedej si tam, nikdy nenajdou tě
a sedět zůstaneš. – – Jen ať ten panic
si na své Bábi nezakládá pranic,
neb v pytli šídlo utajit se nedá
a Bábi je už krví neposeda. –
– Jak ustelou si, tak si taky lehnou.
A mnou ty cizí starosti už nehnou.
A slyšelas, že v Německu v dny tyto
je mnoho lidu křesťanského zbito?
Slovutných pánů, rytířů a hochů? –
– Ach, Lízo, pánbůh nespravedliv trochu.
Tam pobíjet je nechá v dálce cizí
a nám tu mladost života tak mizí – –
– Slyš, Salomeno, neprozraď, co povím,
já záhy jisté pomoci se dovím.
Je žínka čarodějná na Zderaze,
jež mnohým tísním pomohla už v Praze,
pojď se mnou k ní, ať pomohou nám čáry,
když nebe lakotí tak svými dary. –
– A čarovat zná? – – Zná a jak je hbitá!
O Filipu a Jakubu prý lítá
na pometlu svém přímo nad Petřínem,
pomáhá kravám, očaruje blínem
a uhranout zná jediným už hledem.
Pojď se mnou, ale ustanov si předem,
kterého hocha toužíš svojím zváti. –
– Já půjdu, Lízo. Ráda... Chci se vdáti...
Však nevím koho... Všecko jedno je mi,
když muž jen bude... Nechci ležet v zemi
co panna... Urči, kdy že máme jíti...
Jen brzy, Lízo... Já chci muže míti –