LIST BRATRA MARTINA G. SAVONAROLOVI

Josef Svatopluk Machar

Můj Girolamo, do Říma jsem došel, vzdal hrobům světců, jak se sluší, poctu, a blahořečil jim, že v hrobech leží, neb jejich Řím není více Římem, ne městem božím, ale domem ďábla, Sodomou hříšnou, kterou zase vládne pohanství staré. Chtěl si všecko vědět, píši tedy. Slzy moje tekou, že Arno náš by rozvodnil se jimi, a tekou marně. Svatý otec, papež, jak velký Turek žije s ženštinami a prelati a kardinali církve se řídí vzorem takým s hůry daným. Kardinal Borgia k dvěma stům koní a čabrak na zlatem vyšívaných a síně s koberci a služebníky kde Spasitel náš oslátko měl pouze, jež vydlužil si, pro božskou pak hlavu místečka neměl, kde by spočinula; kardinal Vincola, jenž synovcem je strašného Sixta, o válkách sní, mečích, rod proti rodu štve, neb radost mívá ze řevu bitvyjakby nenakázal pán Ježíš svému apoštolu kdysi, by meč svůj v pochvu schovalHrozno tohle, však hroznější, že křesťanský lid mlčí, že pekelné to hospodářství církve za věci samozřejmé považuje, a nejen mlčísám se k peklu hrne. nečítá se Passional, nečtou životy svatých, ale spisy hříšné pohanů starých. Doktoři tak, páni, Řím celý. V zemi svatou putovati nikomu zde více nenapadá však k místům chodí, která popisuje pohanský Vergil, obhlíží je, pátrá, zda popis shoduje se... Pamatuješ, jak Padovanští našli ondy kosti pohana Livia a s velkou slávou je nad portalem radnice své do zdi vložili v pýše a jsou do dnes ještě hrdější ještě, než na svaté tělo Kristova sluhy, světce Antonína, jenž pod oltářem dómu jejich leží? Řím Padovu v tom musil předstihnouti. Hle, vyprávěli mi zde bratří mniši o čase tom, kdy bylo nalezeno v Ostii městě tělo drahé máti svatého Augustinasrovnával jsem s tím, čeho jsem byl sám v dnech těchto svědkem: Na cestě appijské, jež vede z Říma, Lombardi, pátrajíce po mramorech a v místech těch jich velmi hojně leží od časů dávnýchnašli v klínu země kamenou truhlu. Mramorová byla a práce umné z pohanského času. Když víko odklopili, našli tělo dívčiny jakés, pohanky to dávné. Vonými mastmi bylo obaleno, jež odlouply se, jak se loupá obal kaštanů našich. Tu se objevila ta dívka, jakby byla jata spánkem, tak krásná, že ji nelze popsat slovem, a kdyby možno, ti kdož neviděli, by nevěřili. Obličej byl bledý, však bledosti , která údělem jest jen ženám živým, z rudých retů svítil řad bílých zoubků; uši měla malé, průhledné skorem; vlas byl černý lesklý, a v zadu stočen v uzel; v dlouhých řasách jen zpola přivřených se leskly oči, jakby ta dívka právě probuzena se zvědavostí dívala se plaše na ty, kdož přerušili spaní její. A celé tělo, všechny údy byly tak živé, měké, dotkl-li ses prstem, prst zabořil se, načež hebké maso zas srovnalo se. Roznesla se pověst, že Julia se zvala dívka tato a Ciceronovou kdys byla dcerou a Řím sem proudil, muži, ženy, děti, všech stavů, věků, všeho povolání, jak v žádný kostel, na procesí žádné. A potom přenesli ji na Kapitol, a lidstva nával tísnil se tam znovu. Malíři na prkénka malovali obličej její, sochaři tu měli svou hlínu, které snažili se dáti tvar tahů jejich, básníci tam stáli a přednášeli verše k její kráse a k spokojení všeho lidstva toho tak tělo svaté Moniky se tehda, když z Ostie ji vezli, nevítalo, ba, nelze ani přirovnání činit, jak mniši bratří mi to dosvědčují. A celý Řím v tom za jedno byl svorně, že krásnějšího na světě nic není, než tělo pohanky . Těla knížat jak Petra tak i Pavla byla ničím, i kosti všechněch světců po všech chrámích, památky nejsvětějšívšecko kleslo najednou v niveč. Pohanka se stala světicí Říma, modlou lidu všeho. A myslím, kdyby bylo možno najít Rodičky Boží čisté svaté tělo, a našlo by se, nikdo v této chvíli by dojista byl k němu nepospíchal... Ach, teprv po dvou dnech se svatý otec rozhodl k činune že by mu vadil kult pohanský, však jak prý camerlengo úsměšně pravil: Smrti hříšníkovy my nežádáme, ale aby živ byl a platil... tahle mrtvá pohanka však jen bouří živé, prospěchu z není a proto byla v noci zahrabána před branou pincianskou. Bratře drahý, chtěls vědět, co je Řím a svatá církev. To vypsal jsem ti. Posuď sám, přečteš. navrátím se záhy zase k tobě, neb věřím, že dny Sodomy hříšné jsou spočteny a konec její blízko. Ty zavři v modlitby své jmeno moje, by anděl znal je, Pán-li pokyne mu dštít sirný oheň na ten pelech hříchů snad dříve, než bych vyraziti mohl prach z obuvi své na zdi hradeb jeho.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 3 místa, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby