LIONARDO DA VINCI

Josef Svatopluk Machar

1-1 Hleď, kterak hvězdy Velikého Vozu 1-2 rozžehly slavně stříbrná svá světla! 1-3 Noc poslední to, kdy je pozdravujem 1-4 z milanské půdy... Myslíš, Francesco můj 1-5 zítra hledneme k nim z jiných krajů 1-6 a potom z FrancieQ142 je vidět budem, 1-7 že pozměněno bude světlo jejich 1-8 či postavení jejich bude jiné? 1-9 Vlast... rodná země... proč chtít věznit ducha 1-10 v malinkém koutku, domovem-li možno 1-11 mít ten svět celý? Kolikrát mi vytkli, 1-12 že FlorenčanemQ2044 nejsem zapáleným, 1-13 že nechci cítit bídu ItalieQ38, 1-14 ba, že jsem v službě těch, kdož meč svůj kladou 1-15 na hrdlo její... Lidé pošetilí! 1-16 Co platna jest jim sláva FlorencieQ2044 1-17 i volnost země italské, když v nitru 1-18 otročí každé hlouposti a bludu 1-19 své vlastní duše?... Zajásal bych blahem, 1-20 vznést kdybych moh se k oněm hvězdám Vozu 1-21 a nazvat i je domovinou svojí! 2-1 – – Tak zítra zmizí Milan s očí našich 2-2 a všecko s ním: let žití valná řada, 2-3 radosti, muka, práce započaté, 2-4 nic dokonáno a co dokonáno, 2-5 živořit bude pomíjivou troskou... 2-6 Však vytkli mi to. Michel Agniolo kdys 2-7 tak vyhrk na . Pravda, stačí jiným 2-8 malířům lidožroutům podat hrůzu 2-9 trápení lidských... muka mučeníků... 2-10 smrt Ježíšovu... vraždy neviňátek... 2-11 A stačí také hovět náboženství, 2-12 jak zvykem dnes je: z ulice vzít dívku 2-13 bohatých forem, krásy, jež se líbí 2-14 jak zelinářce tak i obchodníku, 2-15 a s děckem vyměnit ji v svatou Pannu, 2-16 by potom v chrámě visíc poslouchala 2-17 žvastavé prosby prostoduchých lidí 2-18 můj Melzi, chraň se takového kšeftu! 2-19 sobě sám byl jediným vždy soudcem, 2-20 viděl chyby, kterých nezřel nikdo, 2-21 a vím též, že jsem dal cos do svých prací, 2-22 co ničí oko nikdy nepostihne. 2-23 Však také hotov býval jsem v chvíli, 2-24 kdy v duši hotovo dílo bylo 2-25 a je viděllhostejno mi potom, 2-26 zda na plátně jest nebo na zdi stěny, 2-27 a lhostejno mi, že co lidem podám, 2-28 jsou trosky nebo náčrtky a plány. 2-29 zrodil je, žil s nimi, je viděl, 2-30 jak mně dozrálymně to dostačilo. 2-31 Strom, kámen, člověk, květina i motýl 2-32 je každý světem o sobě a v sobě 2-33 a každý pro sebe zákon zvláštní, 2-34 jímž řídí žití svoje; veškerenstvu, 2-35 tvor to, myšlenka či lidské tělo, 2-36 umění, vědavládne zákon jeden, 2-37 tož života a smrti: vzejde símě 2-38 a vzroste pod slunečným teplým světlem, 2-39 květ vydá, dobu prožije své lásky, 2-40 by plodem jejím druh svůj zachovalo 2-41 a potom hyne; běda člověkovi, 2-42 když zneuznaje zákonou tu nutnost, 2-43 obtíží cizím břemenem svá křídla 2-44 a ducha svého v otrockou službu! 2-45 Hle, Michel Agniolo! Duch jeho kdysi 2-46 schopností tolik dostal od Osudu, 2-47 že největším být moh z těch velkých všechněch, 2-48 jež země neslaale náboženství 2-49 jakoby přerazilo páteř jeho 2-50 a sestřihalo křídla duše jeho: 2-51 po zemi plazí se, černo v nitru 2-52 a k nebes klenbě vzletnout nedovede! 2-53 Do jeho domu nikdy nejde radost, 2-54 a žádná práce jeho nesměje se, 2-55 a poví-li cos obrazem či dlátem, 2-56 ty výroky se truchle zemí plazí 2-57 jak hrozná nemotorná mořská želva. 2-58 Tak náboženství. Žena s druhé strany 2-59 na duši tvoji číhá mít ji chtějíc 2-60 otrokem odevzdaným rozmarů svých. 2-61 Ach, Mona Lisa... Čtyři roky válčil 2-62 jsem s hadím hledem přimhouřených očí, 2-63 jal jsem jej a uvěznil svou barvou – – 2-64 Chraň svobody své dušev tom je všecko 2-65 a jinak rozdat můžeš vše, což tvého, 2-66 skvost, peníz, lásku, úsměv, dobrodiní. 2-67 A dávej rád, vždyť příjemno to duši 2-68 a všecko dej, však nikdy duši samu. 2-69 A na vše, co tu kolem, to lidé, 2-70 či zvěř, či rostlina, či pták, či kámen, 2-71 člověk patřit s úsměvem a láskou, 2-72 neb vždy a všude všecko mluví k němu 2-73 bratrským slovem o společné sudbě. 2-74 A ve všem objeví se jistá krása, 2-75 líc šeredná ji , tvor nejhnusnější, 2-76 a vždy cos příbuzného si v nich najdeš. 2-77 A bez obavy dívej se vždy v nebe, 2-78 neb usmívá se nad radostmi žití 2-79 jsouc šťastno, že smí jasnomodrou klenbou 2-80 být stanem jejich; nehledej v tom modru 2-81 strašného boha, jenž by pozor dával 2-82 na slabůstky tvé lidskénenajdeš ho; 2-83 žij, jak tví bratři, rostlina, pták, kámen 2-84 a beze hrůzy můžeš myslit na smrt, 2-85 jež důsledkem je nutným toho žití... 3-1 – – Jak žíti však, když svatá inkvisice 3-2 po bohaprázdných výrocích tvých slídí 3-3 a čeká jen, by polapit mohla? 3-4 Dej masku dušimaska stačí světu 3-5 a lhostejno mu, co v svém nitru neseš. 3-6 Tvých časů hloupost přísně daň si žádá, 3-7 tož zaplať mu jivždyť by hrubá ruka 3-8 pohasit mohla světlo žití tvého 3-9 a k tomu přivoliti, nemáš práva, 3-10 sám sebou dost je život náš krátký! 4-1 A dokud žiješ, omezit se nedej 4-2 v rozletech myšlenek svých, zkoumání svém; 4-3 co kolem tebe, vše je nekonečnost 4-4 v hloub, dál i šíř, vše nekonečnost samá. 4-5 Čas, který žiješ, věčnosti je částkou, 4-6 tu prožívášsnad krátce, však ji žiješ. 4-7 Pusť myšlenky své, nevaž jich, jak váží 4-8 své draky hoši ve hrách o podzimi, 4-9 by z nejvyších je končin náhle stáhli 4-10 pusť bez pouta je, však se zase vrátí, 4-11 vždyť duše tvoje jest jim rodným hnízdem, 4-12 kde odpočinou po každičkém letu, 4-13 kam přijdoutvůj-li dožit úkolumřít... 5-1 Tak , můj Melzi, beze stesku chystám 5-2 se k letu do FrancieQ142k metě? k žití? 5-3 nevím. Jako stříbrolesklý oblak, 5-4 jenž pluje, všude domovem a nikde, 5-5 jen místo změním, bych žil po svém dále. 6-1 Oj Vozu Velkého se naklonila 6-2 je po půlnoci. V těchto zimních nocích 6-3 se hvězdy zvláště zabarveně jiskří... 6-4 Však čas je k spánku. Zítra čeká cesta. 6-5 Spi blaze, Francesco, můj drahý druhu!