1-1
Hleď, kterak hvězdy Velikého Vozu
1-2
rozžehly slavně stříbrná svá světla!
1-3
Noc poslední to, kdy je pozdravujem
1-4
z milanské půdy... Myslíš, Francesco můj
1-5
až zítra hledneme k nim z jiných krajů
1-6
a potom z FrancieQ142 je vidět budem,
1-7
že pozměněno bude světlo jejich
1-8
či postavení jejich bude jiné?
1-9
Vlast... rodná země... proč chtít věznit ducha
1-10
v malinkém koutku, domovem-li možno
1-11
mít ten svět celý? Kolikrát mi vytkli,
1-12
že FlorenčanemQ2044 nejsem zapáleným,
1-13
že nechci cítit bídu ItalieQ38,
1-14
ba, že jsem v službě těch, kdož meč svůj kladou
1-15
na hrdlo její... Lidé pošetilí!
1-16
Co platna jest jim sláva FlorencieQ2044
1-17
i volnost země italské, když v nitru
1-18
otročí každé hlouposti a bludu
1-19
své vlastní duše?... Zajásal bych blahem,
1-20
vznést kdybych moh se k oněm hvězdám Vozu
1-21
a nazvat i je domovinou svojí!
2-1
– – Tak zítra zmizí Milan s očí našich
2-2
a všecko s ním: let žití valná řada,
2-3
radosti, muka, práce započaté,
2-4
nic dokonáno a co dokonáno,
2-5
živořit bude pomíjivou troskou...
2-6
Však vytkli mi to. Michel Agniolo kdys
2-7
tak vyhrk na mě. Pravda, stačí jiným
2-8
malířům lidožroutům podat hrůzu
2-9
trápení lidských... muka mučeníků...
2-10
smrt Ježíšovu... vraždy neviňátek...
2-11
A stačí také hovět náboženství,
2-12
jak zvykem dnes je: z ulice vzít dívku
2-13
bohatých forem, krásy, jež se líbí
2-14
jak zelinářce tak i obchodníku,
2-15
a s děckem vyměnit ji v svatou Pannu,
2-16
by potom v chrámě visíc poslouchala
2-17
žvastavé prosby prostoduchých lidí –
2-18
můj Melzi, chraň se takového kšeftu!
2-19
Já sobě sám byl jediným vždy soudcem,
2-20
já viděl chyby, kterých nezřel nikdo,
2-21
a vím též, že jsem dal cos do svých prací,
2-22
co ničí oko nikdy nepostihne.
2-23
Však také hotov býval jsem v té chvíli,
2-24
kdy v duši hotovo mé dílo bylo
2-25
a já je viděl – lhostejno mi potom,
2-26
zda na plátně jest nebo na zdi stěny,
2-27
a lhostejno mi, že co lidem podám,
2-28
jsou trosky nebo náčrtky a plány.
2-29
Já zrodil je, žil s nimi, já je viděl,
2-30
jak mně dozrály – mně to dostačilo.
2-31
Strom, kámen, člověk, květina i motýl –
2-32
je každý světem o sobě a v sobě
2-33
a každý pro sebe má zákon zvláštní,
2-34
jímž řídí žití svoje; veškerenstvu,
2-35
ať tvor to, myšlenka či lidské tělo,
2-36
umění, věda – vládne zákon jeden,
2-37
tož života a smrti: vzejde símě
2-38
a vzroste pod slunečným teplým světlem,
2-39
květ vydá, dobu prožije své lásky,
2-40
by plodem jejím druh svůj zachovalo
2-41
a potom hyne; běda člověkovi,
2-42
když zneuznaje zákonou tu nutnost,
2-43
obtíží cizím břemenem svá křídla
2-44
a ducha svého v otrockou dá službu!
2-45
Hle, Michel Agniolo! Duch jeho kdysi
2-46
schopností tolik dostal od Osudu,
2-47
že největším být moh z těch velkých všechněch,
2-48
jež země nesla – ale náboženství
2-49
jakoby přerazilo páteř jeho
2-50
a sestřihalo křídla duše jeho:
2-51
po zemi plazí se, má černo v nitru
2-52
a k nebes klenbě vzletnout nedovede!
2-53
Do jeho domu nikdy nejde radost,
2-54
a žádná práce jeho nesměje se,
2-55
a poví-li cos obrazem či dlátem,
2-56
ty výroky se truchle zemí plazí
2-57
jak hrozná nemotorná mořská želva.
2-58
Tak náboženství. Žena s druhé strany
2-59
na duši tvoji číhá mít ji chtějíc
2-60
otrokem odevzdaným rozmarů svých.
2-61
Ach, Mona Lisa... Čtyři roky válčil
2-62
jsem s hadím hledem přimhouřených očí,
2-63
až jal jsem jej a uvěznil svou barvou – –
2-64
Chraň svobody své duše – v tom je všecko
2-65
a jinak rozdat můžeš vše, což tvého,
2-66
skvost, peníz, lásku, úsměv, dobrodiní.
2-67
A dávej rád, vždyť příjemno to duši
2-68
a všecko dej, však nikdy duši samu.
2-69
A na vše, co tu kolem, ať to lidé,
2-70
či zvěř, či rostlina, či pták, či kámen,
2-71
má člověk patřit s úsměvem a láskou,
2-72
neb vždy a všude všecko mluví k němu
2-73
bratrským slovem o společné sudbě.
2-74
A ve všem objeví se jistá krása,
2-75
líc šeredná ji má, tvor nejhnusnější,
2-76
a vždy cos příbuzného si v nich najdeš.
2-77
A bez obavy dívej se vždy v nebe,
2-78
neb usmívá se nad radostmi žití
2-79
jsouc šťastno, že smí jasnomodrou klenbou
2-80
být stanem jejich; nehledej v tom modru
2-81
strašného boha, jenž by pozor dával
2-82
na slabůstky tvé lidské – nenajdeš ho;
2-83
žij, jak tví bratři, rostlina, pták, kámen
2-84
a beze hrůzy můžeš myslit na smrt,
2-85
jež důsledkem je nutným toho žití...
3-1
– – Jak žíti však, když svatá inkvisice
3-2
po bohaprázdných výrocích tvých slídí
3-3
a čeká jen, by polapit tě mohla?
3-4
Dej masku duši – maska stačí světu
3-5
a lhostejno mu, co v svém nitru neseš.
3-6
Tvých časů hloupost přísně daň si žádá,
3-7
tož zaplať mu ji – vždyť by hrubá ruka
3-8
pohasit mohla světlo žití tvého
3-9
a k tomu přivoliti, nemáš práva,
3-10
sám sebou dost je život náš už krátký!
4-1
A dokud žiješ, omezit se nedej
4-2
v rozletech myšlenek svých, zkoumání svém;
4-3
co kolem tebe, vše je nekonečnost
4-4
v hloub, dál i šíř, vše nekonečnost samá.
4-5
Čas, který žiješ, věčnosti je částkou,
4-6
tu prožíváš – snad krátce, však ji žiješ.
4-7
Pusť myšlenky své, nevaž jich, jak váží
4-8
své draky hoši ve hrách o podzimi,
4-9
by z nejvyších je končin náhle stáhli –
4-10
pusť bez pouta je, však se zase vrátí,
4-11
vždyť duše tvoje jest jim rodným hnízdem,
4-12
kde odpočinou po každičkém letu,
4-13
kam přijdou – tvůj-li dožit úkol – umřít...
5-1
Tak já, můj Melzi, beze stesku chystám
5-2
se k letu do FrancieQ142 – k metě? k žití?
5-3
Já nevím. Jako stříbrolesklý oblak,
5-4
jenž pluje, všude domovem a nikde,
5-5
jen místo změním, bych žil po svém dále.
6-1
Oj Vozu Velkého se naklonila –
6-2
je po půlnoci. V těchto zimních nocích
6-3
se hvězdy zvláště zabarveně jiskří...
6-4
Však čas je k spánku. Zítra čeká cesta.
6-5
Spi blaze, Francesco, můj drahý druhu!