Vy zahledli jste madonnu tu štíhlou
– a byl by div, kdybyste nezahledli –
s tím leskem studeného kovu v očích
dnes v chrámu Páně? Není klášternicí,
ač zasedla si mezi jeptiškami
– vždy jako socha mezi nimi sedí –
a klášter zbožných mnišek řadu roků
je asylem, jejž opustit už nesmí.
Toť Veronica Cybò, manželka kdys
jasného Salviati-Giuliano,
a v klášteře dlí od onoho rána,
kdy svému manželu a vévodovi,
jasnému Salviati Giuliano,
jak zvyklá byla po komorné svojí
koš s prádlem čistým pánu k převleknutí
a – že byl právě Nový Rok – i přání
a raní pozdravení posílala.
– Jak, příhoda ta že vám známa není? –
Oh, rozvířila celou Florencii,
kde stala se, a jako kruhy vody,
již kámen vzrušil, rozechvěla všechno,
kam plynula – a možno klidně říci,
že málo měst je v celé Italii,
jež krvavá ta pověst nezvlnila.
Však co vím, povím hezky od začátku.
Dvé krasších lidí Florenc neviděla
nad dva ty mocné o dni jejich sňatku.
Vévoda vysok, ušlechtilých lící
a pohledu, jenž o vzácnosti rodu
a vysokého postavení svědčil,
a madonna v svém brokátě a skvostech
šla vedle něho výškou rovna jemu
široká v hrudi, lesklých plavých vlasů
jak božstvo luzné, hrdé, nedostupné –
my udívat se mohli tenkrát na ně.
A přece záhy proslechlo se městem,
že vévoda zvlášť nijak bedliv není
věrnosti svému manželskému loži.
Byl kupec tehdy starý blíže mostu,
Cagnacci jmenem, vdovec, který vstoupil
v manželství nové s jistou Caterinou.
Já znal ji, drobná v postavičce, lících,
rolnička smíchu. A ta Caterina
jak uďála by velmožnému pánu
pohledem prvním rozesmátých očí:
jen spatřil ji, už jakby pozbyl smyslů,
ničeho neviděl než Caterinu,
o ničem vědět nechtěl nežli o ní,
a Caterina, jenom Caterina.
A Caterina měla dobré oči
a dobře slyšela a byla smíšek
a žena mrzutého starce kupce...
Tak scházeli se. Zprvu zřídka, tajně
a potom veřejně i okázale,
ba, Caterina šperky chlubila se,
jež vévoda jí dával v sladkých chvilkách.
Madonna vévodkyně dozajista
slyšela o všem, ale celé město
přísahat mohlo, že přec neslyšela.
Nebylo změny v hrdých jejích lících,
nic nehnulo se v kovových těch očích,
když jela ulicí v svém pyšném voze,
jenž růžovým svým sametem se zdál být
jak stvořen za podušku krásy její,
za podušku, kam nikdy neopřela
ramena bílá, natož ovšem hlavu;
jakoby císařovnou Němců byla,
seděla zpříma, nad vše povýšená,
kdo spatřil ji, moh jedině se divit,
že koruna se neleskne z těch vlasů.
A snad by bylo mnoho vody prošlo
řečištěm Arna, mnoho němých hodin
odletlo nesouc příhody a sběhy
osudů lidských tiše do věčnosti,
kdyby se nebyl naskyt případ tento:
V den sylvestrovský jela vévodkyně
v dóm na pobožnost. Manžel její přised
a zdálo se, že provázet ji hodlá.
Však zastavit dal u starého mostu
a z vozu vystoup, beze studu vešel
před zrakem jejím jako na potupu
v dům milenky své, ženy Cagnacciho.
A od těch, kteří byli toho svědky,
jsem pozděj slyšel, že se vévodkyně
v té chvíli zachvěla, a její oči
že širým úžasem se rozevřely.
Byl v službách vévodových bravo spustlý,
muž všeho schopný, ba, syn Cagnacciho
z prvého sňatku. Toho zavolala
madonna vévodkyně večer k sobě
a mluvila s ním. A jak jsem již řekl:
o Novém Roce ráno pozdravila
madonna vévodkyně pána svého,
po dívce komorné mu posílajíc
koš s čistým prádlem. Místo prádla našel
vévoda v koši hlavu Cateriny,
tu drobnou hlavu. Byla usečena.
A od té chvíle tedy vévodkyně
dlí v klášteře. Už nejde z něho na krok.
Už nikdy nespatřila svého pána,
svůj dům, své skvosty, kočáry a sluhy.
A Florencii. Žije v ní, jak žila,
by v jeskyni kdes na ostrově pustém
a jeskyně by byla světem pro ni.
Syn Cagnacciho lapen byl a souzen
a právem útrpným mu vynuceno
doznání vraždy. Pověšen byl potom
a po tři týdny visel na výstrahu
a za trest svého odporného činu.