DNESKA
Každý den několik veršíků
zvyk jsem psát valná už leta –
ne, prosím, pro pastvu kritiků,
taky ne pro slávu světa.
Člověk si lecos tak ujasní,
z trudného chaosu nitra,
lecos též odpíše, odbásní,
oh, básník, hlava je chytrá!
Dneska má teploměr 12 R –
sluníčko pořádně topí –
sníh všudy byl včera na večer,
dnes po něm není už stopy!
Sněženky, vida, tři docela
zdvihají běl zvonků z trávy,
a tráva chystá si zvesela
už zeleň pro ty dny slávy.
Na písku pěšinky rámus, křik,
sbor vrabců – hle, lásky scena:
střapatý vášnivý milovník
skáče a piští a stená
kolem své zdráhavé dívčice,
ta mlčí, uskočí trochu –
náhle ta taškářská vrabčice
do kštice zatne se hochu,
17
smýká jím, vleče jej, stále rve,
neslyší žalostné hlásky –
sbor vrabců rozkoší skáče, řve,
baví se dějem té lásky!
Počkej jen, holčičko ukrutná,
počkej jen nějaký týden:
jsi v hnízdě, pět vajček hnízdo má,
pan vrabec spokojen, kliden,
chvilkou jen k tobě se podívápodívá,
něco ti v zobáček šine,
odletí, kola svá vášnivá
provádí – – – okolo jiné!
Tak vida, dívám se oknem ven,
a ten čas úprkem kluše,
co jsem dnes napsat chtěl, co to jen
odepsat chtěl sobě z duše?
Ti vrabci... takový všední pták...
člověk jich sta za den vidí –
ale vždyť jak u nich, zrovna tak
chodí to v životě lidí.
Pravda, že opravdu pravda ta
je valně stará a šedá –
inu, když pro ta svá mláďata
Příroda práci si nedá –
vymyslit novou si fasonu,
rozlišit, kam že co přijde –
ne, podle jednoho zákonu
milují vrabci i lidé.
18