ROZMARY
1934–1935
Prvé vydání
PRAHA „VESMÍR“ MCMXXXVII
[5]
Drahému příteli
PROF. DR. FRANT. BAŽANTOVI
[7]
OŘECHOVKA
Sochaři B. Kafkovi.
Tři světy tady. Lidé boháči,
jichž vily planou do hvězdnatých nocí
svých světel čtverci; oni a jich ženy
jen auty jezdí; čím jsou, neví se,
a sotva podle jmen na lesklých štítkách
u dvířek vil, jsou známi poněkud. –
Snad bankéři, snad továrníci – kdo ví?
Svět druhý žije dole v úřadech
kol papírů a pro papíry. Z rána
jak pilné včelky z vrátek vyletí,
zakývnou pozdrav děcku svému v okně,
jež pusy posílá, a s aktovkami
k tramvaji klušou – zatím ženy jejich
zde větrají a z okna do okna
se pozdravují dle hodnostních tříd
svých manželů, pak děvče vypraví
k nákupu se psem, oběd připravují
a odpoledne vyhlížejí návrat
přednosty domácnosti. Den co den tak.
Jen v neděli se pořádek ten mění,
klid v úřadech, den odpočinku doma
a výletů a návštěv.
Třetí svět –
to umělci jsou. Těší se z těch sídel,
jež z dluhů zrobili si. Světem jejich
zde není zápas umění a -ismů
a směrů, hesel, mod a takých věcí –
zde žijí lidsky: u pracovních stolků
9
a v dílnách světlých. Potká-li zde časem
i tuhý klasik druha orfistu,
tu povídají o svých zahrádkách,
o pokroku a rozmaru svých květin
a o bizarních tvarech kaktusů.
Jsou šťastni sluncem, světlem pokojů svých,
neb našli, že ten lidský organismus
jak slunce, tak i světla potřebuje,
a vzpomínají na ta leta dlouhá,
kdy jako mloci žili beze světla
a v chladu v boji s bídou života.
Jdou dolů do města jen, když je nutno
nakoupit něco, nebo k schůzi jakés
té oné korporace – kde jich jmena
se vyslovují s jistým akcentem.
Západní vítr stále přináší sem
výdechy dálných lesů. V slunci leží
ty domky s narudlými střechami
a zahrádky se spoustou voných květů.
A sníh když padne, je tu bílo vše,vše
jak v pohádce. A je to tichý přístav,
kde po zlých plavbách, bouřích, odříkání
parníky, lodi plachetní i bárky
se zdají odpočívat, nežli přijde
ten přísný povel k cestě poslední.
10
EPISODA
Vstát od knih, hledět na ulici
a drobty žití sbírat tam –
i to se dělá. Zvlášť když rozlit
je čistým vzduchem slunce plam.
I ve vile zde u sousedů
pes černý stanul na schodech
a dívá se. Pak natáhl se
a zřejmě blažen je v svých snech.
Ne dlouho. Vyskočí a větří
a již se žene ke plotuplotu,
kam jiný pes se vztekle hrne,
zle zuře v hlasném štěkotu.
Řvou u dvířek, hned běží dále
ten uvnitř tam, ten venku zde,
zas vracejí se, katí, skáčou,
a běsní strašně povztekle.
Co mají spolu? Znali se už?
Je mezi nimi byvší děj?
Či protivni si vzhledem, puchem
by servali se nejraděj?
Či strážce zavřený se cítí
být provokován pobudou?
A vytknout chce mu, že psi řádní
s ním v spolku nikdy nebudou?
11
Či ten zde venku předhodit chce
tam tomu službu otročí?
A volnost chvále, očekává,
že ten tam z těch pout vyskočí?
Nu, kdo ví. Jistý temperament
a trochu silné výrazy
v té řeči psí se očividně
i zde i tam dost obrazí.
Leč najednou jako by uťal,
je konec hlučné příhody –
ten jeden rozběhl se v dálku,
a druhý leh si na schody.
A ticho v ulici. V ní slunce
je v šíř i dáli rozlito.
Jsem u stolku a co jsem viděl,
já popsal verši těmito.
12
IDYLA
Pod hydrantem v zahrádce je basen,
malý čtverec odkapané vody,
hospůdka i koupaliště ptáků.
Vrabci, kosi, pěnkavky a špačci
přiletají, pijí, koupají se.
Ale – oh, vy svatá velká hesla,
Rovnost, Volnost, Bratrství, sem pojďte,
chvíli hleďte, jak je praktikuje
pár těch neviných a dobrých ptáčat!
Vrabec odhání a pere druhy
pít když chtějí, mour si umýt s křídel,
pěnkavka, ta dobrá s mírným okem,
vrabce zažene, ač je tu místa
pro deset i dvacet pěnkav, vrabců,
přijde kos a nežli napije sese,
odežene, koho najde tady,
špaček přiletí a čtverec vody
výhradně chce užít samotinký –
smutný symbol s tíhou těžkých úvah
stojí, člověče, ti před očima.
Neb když takto jde to mezi ptáky,
kteří nikdy krve neprolijí –
jakpak potom má být mezi lidmi,
šelmami a tvory nejhoršími,
jež se potloukají v božím světě?
Však ty také, člověče, jen pohleď
na lidstvo a bij se v hříšná prsa,
a ty, lidstvo, popatř na člověka,
rdi se studem nad výhonkem svojím –
nebo nečiňte to, ani ono,
ale něco třetího: vy hleďte
spojenými silami vzít hydrant
13
a ten čtverec vody básníkovi,
případně i zahrádku mu vemte,
aby nehleděl tam, nepřemýšlel,
nechodil pak se závěry svými
od těch vrabců, pěnkav, kosů, špačků
ke „koruně tvorstva“, jíž je člověk,
jak sám uznal a jak dekretuje.
14
ZVONY
To bylo kdys, kdy nudili mě lidé
a kdy jsem rozumíval řečem věcí.
Má bába brávala mě časem s sebou,
když návštěvou šla. Často ke Kleinovům.
Tam páchl tabák, vůně levandule
a voskovky tam měli v oknech. Bába
si s paní Kleinkou povídala. Někdy
pan Klein vstoup vážným krokem, kouře dýmku,
v zelené zástěře a v korálkové
čepičce jakés do světnice,
kýv mlčky pozdrav, k oknu stoup a potom
zas tiše vyšel. Nudil jsem se tuze,
těch paní hovor nijak nebavil mě,
a kočky ani psa, ni jiných zábav
tu nebylo. Pan Klein mě nezajímal,
neb mlčel vždycky – nudný byl to patron.
Leč za čas o něm hovořily věci.
Já poslouchával hlahol našich zvonů,
večerních zvonů s děkanského chrámu,
a slyšel, že si zvony povídají:
To jde pan Klein – tak zahovoří prvý
a druhý řekne nato: Ano, pan Klein,
a oba potom zároveň: Klein, Klein, pan Klein.
A prvý hlásí zas, že to jde pan Klein,
a druhý přitaká a oba nato
dvojhlasem zvoní: Klein, Klein, Klein...
A teď pan Klein se stal v tom mojím světě
kýms důležitým – hovořily zvony
si o něm rozvážně a jenom o něm
a nejen v sobotu si povídaly
i za nedělních slavných dopolední,
15
kdy náměstí se hemžívalo lidstvem,
snad spatřily jej, neboť volat začly
a hlásaly, že jde pan Klein, Klein, Klein...
Dnes ještě, slyším-li ty zvony v rodném městě,
hlaholí stále k duši mé: Klein, Klein.
A vidím jej, jak tiše kráčí k oknu
v zástěře zelené a čepičce té
z korálků stkané, kouří dýmku, mlčí,
a pokoj ten má voskovice v oknech
a dýše tabákem a levandulí.
16
DNESKA
Každý den několik veršíků
zvyk jsem psát valná už leta –
ne, prosím, pro pastvu kritiků,
taky ne pro slávu světa.
Člověk si lecos tak ujasní,
z trudného chaosu nitra,
lecos též odpíše, odbásní,
oh, básník, hlava je chytrá!
Dneska má teploměr 12 R –
sluníčko pořádně topí –
sníh všudy byl včera na večer,
dnes po něm není už stopy!
Sněženky, vida, tři docela
zdvihají běl zvonků z trávy,
a tráva chystá si zvesela
už zeleň pro ty dny slávy.
Na písku pěšinky rámus, křik,
sbor vrabců – hle, lásky scena:
střapatý vášnivý milovník
skáče a piští a stená
kolem své zdráhavé dívčice,
ta mlčí, uskočí trochu –
náhle ta taškářská vrabčice
do kštice zatne se hochu,
17
smýká jím, vleče jej, stále rve,
neslyší žalostné hlásky –
sbor vrabců rozkoší skáče, řve,
baví se dějem té lásky!
Počkej jen, holčičko ukrutná,
počkej jen nějaký týden:
jsi v hnízdě, pět vajček hnízdo má,
pan vrabec spokojen, kliden,
chvilkou jen k tobě se podívápodívá,
něco ti v zobáček šine,
odletí, kola svá vášnivá
provádí – – – okolo jiné!
Tak vida, dívám se oknem ven,
a ten čas úprkem kluše,
co jsem dnes napsat chtěl, co to jen
odepsat chtěl sobě z duše?
Ti vrabci... takový všední pták...
člověk jich sta za den vidí –
ale vždyť jak u nich, zrovna tak
chodí to v životě lidí.
Pravda, že opravdu pravda ta
je valně stará a šedá –
inu, když pro ta svá mláďata
Příroda práci si nedá –
vymyslit novou si fasonu,
rozlišit, kam že co přijde –
ne, podle jednoho zákonu
milují vrabci i lidé.
18
ELEGIE
A to byl básníř... Tropy, metafory
se lily z úst mu lehce, samozřejmě,
a velké modré oči jeho hrály
jak ilustrace proslovených dějů.
Žil strom i kámen. Měly cit i duši
a hovořily. Zvířata i hmyzy
se dorozumět mohly moudrou řečí –
on rozuměl a rád jim naslouchával.
I osud jejich doved vykládati,
nic nebylo mu záhadno a tajno.
Naposled – asi před patnácti lety
jsem večer šel s ním po Kameném mostě.
Nad Hradčany kus zarudlého nebe
viselo ještě („plášť si zapomnělo
tam sluníčko, když pospíchalo hajat“),
srp měsíce nad červení tou visel
jen taktak spadnout („sluníčkovo dítě
je ospalé, už očko pozavírá
a spěchá za maminkou do postýlky“)
a řady světel s nábřeží a mostů
se zrcadlily v černé ploše vody
(„ve vodě světýlka si koupou nožky“) –
tak vysvětloval básníř. Dítě, dítě
pět roků sotva. Děvčátko to bylo,
tak v paměti já nesu jeho duši.
A nyní – po patnácti letech – viděl
jsem zas ji. Slečna štíhlá jako rákos;
těm očím umné proužky pod řasami
snad měly dodat výbojného kouzla,
19
jak Rusalky je mají; červeň na rtech
i na tváři; o věcích toho světa,
tož sportu, vraždách, tancích, společnosti
termíny odbornými hovořila
a chvilkou vzdychla, chvilkou dívala se
kams v prázdno – za čím? Za dneškem? Či za snem?
Či hádala, co může přinést zítřek?
Či kombinace jakás šla jí hlavou?
Kdo ví to? Možno, ani ona sama.
Já připomněl jí naši cestu mostem,
upřela na mě velké modré oči –
nic nebylo v nich, nic se nepohnulo,
a paměť něma byla. Usmála se
jen rozpačitě. Nato otevřela
kabelku ruční, vzala schránku s pudrem
a přejela jím čelo, bradu, líce,
pak z druhé schránky obnovila červeň
a konečně si třetím instrumentem
jezdila po rtech – načež usmála se.
Já viděl tohle vše a viděl také,
že pětiletý básníř můj už umřel
a dávno as, a kdy, to nikdo neví.
20
VÝKLAD
Fatalismus? Kismet? Drahá paní?
Či že možno řídit sudbu svoji? –
Jaký že to problem z nenadání
hlavičku tu vaši nepokojí? –
Povím, co vím. Dáme předpoklady
Osudu, jenž důsledky z nich vodí,
v jistém smyslu,smyslu jsme pak arci tady
kormidelníky svých vratkých lodí.
Úsměv? Pardon! Vidím, abstrakta ta
jsou vám temna. Pokusím se zjasnit
věc tu jinak. Hlava vaše zlatá
přesvědčí se, že znám ještě básnit.
Tedy: v prošlém letě projeli jste
autem Evropu, pouť znamenitá,
za vše platí se však, to je jisté,
benzin, gumy, dlažebné a mýta.
V hotelích pak, vzpomínáte chvíle,
když váš muž se s vrchním v hovor dával,
vrchní kloně se psal cosi čile
a váš manžel cosi předříkával.
Manžel váš mu jmenoval jen chody
z diner, večeří, oh, vábná jmena,
která tužkou vrchního a body
v suché cifry byla přeměněna –
21
ty pak sečet, deset procent k tomu –
připočet-li jinak něco – kdo ví? –
Potom než jste odjížděli z domu,
muž váš srovnal účet hotelový.
Správce přišel. Muž váš hlásil krátce:
pokoj s lázní, noci dvě a dva dny,
správce, též se usmívaje sladce,
krásnou věc v řad cifer měnil chladný.
Světlo připočetlpřipočetl, dávky různé,
hudbu v parku, již jste neslyšeli,
deset procent ovšem – a ty hrůzné
cifry sečet, podal, zpřísněv celý.
Co dál? Pranic. Jeli jste jak dříve –
benzin, olej, gumy, správka stroje –
diner – cifry víc míň spravedlivé –
hotel – na to zase cifer roje.
Oč vás napálí kdo, časem víte,
časem ne. I almužnu též dáte.
Vstupné do museí zaplatíte,
i v chrám páně. A zas odjecháte.
Auto hřmí zas – přejedete kuře
nebo slepici – zas cifru řeknou –
všecko platit – dík, že není hůře –
všecko promění se v cifru pěknou.
Návrat domů. Kufry vybaleny –
prohlížíte pohlednice zbylé –
účty z cesty. Šaty zaprášeny –
prádlo v niveč. – Protivné to chvíle.
22
A ten nepořádek doma všude,
bůh ví, raděj nedívat se na to!
Kuchařka pryč, panská taky půjde,
zdali pak ta cesta stála za to!
Fatalismus, kismet, drahá paní?
Moh jsem trochu ten svůj výklad zkrátit.
Osud vyplňuje naše přání,
potom poví suše, čím je platit.
23
NOC LETNÍ
Den horký byl. Teď mírně vane
západní vítr. Od východu
nám měsíc – kdos mu odkous půli –
se usmívá svým zářným stříbrem.
Do dáli černý kraj se táhne
se sty a sty svých žlutých očí.
Pijeme víno. Nasloucháme
všem hlasům noci. V dálce kdesi
sněmují žáby, jak by děti
tam rachotily řehtačkami.
Vlak duní, píská. Hrčí auto.
Pták vykřikne a zas je ticho –
ne, šumí to tu... v dálce... blízko
a s hůry... hvězd pár se tam chvěje...
snad ony... Náhle s jedné stráně
tahací zalká harmonika
a v naříkavých tonech hlásá
o louce zelené a kvítí,
jež roste na ni. A ta louka
je neposečená... Teď výkřik –
hlas dívčí... Harmonika kvikla
a mlčí... Žáby vášnivěji
řehotat začly...
Za takové noci
Leandr vrh se v šumné proudy vln
a k Sestu ploval, kde jej s věže
už vyhlížela Hero černovlasá
žhavými zraky –
Za takové noci
Romeo stoupal po žebříku vzhůru,
kde na balkoně Julie se chvěla
24
a každá vteřina se být jí zdála
věčností krutou –
Za takové noci
Jesika s Lorenzem si povídali
(an stromy líbal sladký větérek
jich ztlumiv šumění) o reku Troilu,
jak povzdech zasílal ku stanům Řeků
kde bděla Kressida –
Ba za takové noci
dle Shakespeara si člověk vyvolává
příhody dávné. Vše se opakuje.
A miliony takých nocí bylo
a miliony bude...
Je ti smutno
ty lidská efemerko? Proč že? Snad bys
byl chtěl je prožít všecky, co jich bylo
a co jich bude? Stačí ti ta dnešní
a několik jich přec snad přijde za ní. –
A počkej trochu: slunce ráno vyjde,
za touhle nocí čas se zavře navždy
jak voda za vším, co zapadlo do ní.
Za touhle jako za všemi, jež byly,
za touhle jako za všemi, jež přijdou,
jak za tebou, jak za těmi, kdož kdysi
je dýchali, jak za těmi, kdož příště
v ně hledět budou a jim naslouchati.
Čas, Nic a Věčnost... Kam chceš, hrdá hlavo,
žíznivá slávy, vepsat jmeno svoje?!
25
BALADA ZE ŽIVOTA MRTVÝCH
Vy míníte, že mrtví skutečně mrtvi jsou?
Že bezcitně tlí v zemi zhaleni věčnou tmou?
Že byvší sklony jejich, hněv, láska, záliby
jen pýřím pampelišky na světě byly by?
Ctiplný život shasl, to život dámy byl,
jenž květy vzácných ctností kol jmena svého vil
a stihal stín a špatnost všech známých neznámých,
jak setkával se maně na cestách s nimi svých.
Jak damascenka jazyk – a vládnout znala ním,
jak jehly oči její – co mohlo ujít jim?
Sám pámbů vyzbrojil jí pro ten svět patrně,
by špatnost tvorů jeho tříbila jadrně.
Kde našla provázky dva, je v uzel zadrhla,
kde bylo chybné iota, to rudě podtrhla,
kde hřích se tulil ve tmě, jej táhla na světlo,
trus našla v každém hnízdě, když ptáče odletlo.
I k negativům znala vždy positiva dát:
kde třeba bylo tečky, ji znala udělat,
kde k písmu výklad chyběl, to vyložila hned
i z ničeho jak pámbů dovedla stvořit svět.
A při tom sila víru – všem lidem říkala:
já, prosím, nelžu nikdy a nikdy nelhala,
vím, že mám ostrý jazyk, leč slavně přisahám,
než lež by sklouzla po něm, že vyrvat si jej dám.
26
Tak ctil ji lid i národ: šla, prosím, ulicíulicí,
obřadník ode dvora jí vzdal svou zdravici
a v divadle to bylo při dramě té a té:
dvé radů kloní před ní své hlavy plešaté.
Nu, zemřela. A měla i parte v novinách
i smutek na příbuzných, a velký průvod táh
za rakví její k hrobu; při kněžské latině
a vzlyku měkých lidí zmizela ve hlíně.
Vy míníte, že mrtví skutečně mrtvi jsou?
Že bezcitně tlí v zemi zhaleni věčnou tmou?
Ah, kde pak! Všecko je tam, jak venku u lidí,
i slyší, mluvit mohou – leč nijak nevidí.
To proto, že ti živí podivný mají zvyk:
zatlačit ihned oči, jak je kdo nebožtík,
tu vidmo shasne v zracích a z hrobu vyjde-li,
i venku tma jak v pytli – tož jak by viděli?
Jen pár dní po tom pohřbu: a o půlnoci, hle,
ožívá celý hřbitov, ty zjevy umrlé
buď nadávají z hrobů, či lezou z hlíny ven
a bouří, vyvádějí, jak by byl soudný den!
Kdos včera pohřbený se ohání rubášem:
To nesmím nechat platit! Vy pohledněte sem!
Snad vidíte, mně nelze. A já jsem pozaslech,
že prý mi žena dala ten rubáš plný blech!
A na to hned se ozve hlas ženský písklavý:
Já neměla prý nikdy své prádlo z hedbáví!
To bůhví odkud klep ten! A já vám říkám ne!
I v rakev musili dát mi prádlo hedbávné!
27
A silný bas tu bouří: Jen pomyslete si,
jaké tu na hřbitově teď máme moresy!
Ať zalkne se tou hlínou, kdo nalhal, že prý jsem
se sousedkou svou čestnou byl támhle pod bezem!
A já zas – rozhorleně hlas zahřměl noční tmou –
šel dvakrát třikrát tady se svojí sousedkou,
a už tu plno řečí, prý na čest ohled mít
a diskretní prý někde si pokojíček vzít!
A na mě naklepali, že musím s pomníku
si nápis seškrabat dát! Že prý v svém podniku
jen lidi okrádal jsem! A že je jasno už,
jak špatný byl jsem občan a partykářský muž!
A já zas ukázat chci vám mrtvým ten svůj chrup,
má rodina prý v rakvi mně vzala zlatý zub –
kdo roznáší zde klep ten, ví čert či pámbů sám –
vy zub můj nevidíte, však prosím, zde jej mám!
Já zas prý okrad bratra a sestru ošulil
o dědictví po matce! O několik set mill.
Hrom aby do té huby! Jen kdyby pámbů dal
ji v dosah prstů mojich! Já bych s ní zúčtoval!
A já prý vyplundroval za lyrických svých žní
Josefa Hory dílo – Nerudo, řekni mi,
znals ty snad toho Horu? – tak starý Heyduk děl
a rozhořčením v truhle se rychle obracel.
Můj Dolfi, Neruda se pokojně usmívá,
což má to jít dnes jinak, než to šlo za živa?
Je otázka jen jedna a při ní smutno je:
kde konečně že člověk as dojde pokoje?!
28
Kdos rozvážně se ozval: Sem patří městská stráž!
Ba hotovým už peklem se stal ten hřbitov náš!
Má zde být přece klid už! Má zde být idyla!
To ďas ví, jaká mrcha se to k nám vplížila! –
Ctiplná dáma slyší ta slova dráždivá
a leží ve své rakvi a jen se usmívá;
zde u mrtvých je všechno jak venku u lidí,
zde slyší se a mluví – leč nijak nevidí.
To proto, že ti živí podivný mají zvyk
zatlačit ihned oči, jak je kdo nebožtík –
tak řeči mohou proudit a jako vody dout
a kdo je pustil do tmy – zde nelze uhodnout.
29
MŮJ OSUD
Jedeme. Auto jde s rámusem.
Kraj kolem dozadu letí.
Bozi, jak smutná je tahle zem
hladových mužů, žen, dětí!
A za to z hostinců jásot zní,
hodují, zpívají, pijí,
muzika taneční, basa hřmí,
podpatky v podlahu bijí.
Zastavme! Voláš jim do oken:
Ustaňte, hleďte tu bídu!
Pěstěmi hrozí ti z oken ven:
Nesij nám neklid v tom lidu!
Bůh s nimi! Jeďme, vždyť tohleto
zdá se už sudbou být mojí...
A proč pak také chceš, poeto,
být rychtářem ve vlasti svojí!
Letíme. Všude jsou jevy tyty,
všudy hlad a plno děsu,
jenom ty hospody nabity,
blahobyt a plno plesu!
Můj šofér, patron je tajemný,
vidím mu jen mocná záda,
veze mě po všechny žití dny
jak jeho duše si žádá.
30
Jeli jsme sem tam všelijak,
vozil mě pouští i městy,
nikdy se nezeptal, co a jak,
a mám-li rád tyhle cesty.
Co je to bída, co zoufalost,
poznal jsem na vlastní kůži,
on nesloužil, já bědný host
byl vydán tomuto muži.
Životem mým jak tím autem vlád,
nikdy se po mém „já“ neptal,
ať jsem se zlobil, ať byl rád,
ať jsem jej chválil, ať reptal.
Do jakých vplet už mě konfliktů
v té drahé vlasti mojí!
Kolik tu lotrů a kolik tu
přátel mi v líc vstavil v boji!
Řvu na něj – skoupý je na slovo –
na rychlost ptám se v tom větru,
jakoby sekal mi olovo:
Stodvacet, no, kilometrů.
Kam jedem?
Proč?
No, ptát se smím?
Zajisté. Dojedem. Jedem.
Jak dlouho ještě?
Což já vím?
Nač pak to hlásit mám předem?
31
Zastavil. Pohledem po mně let,
docela lidsky, jak zdá se –
na prstech spočet bych za těch let,
že takhle podívá se.
Dojedem, dojedem, pane M.,
kdy a kam – sám nevím ale – –
a zas už pod autem duní zem,
jak vítr letíme dále.
32
ROMANCE SE SMUTNÝM KONCEM
Tančila radostně, vesele,
každičkým dnem svého žití –
dni její neměly včerejšků
ni zítřků nechtěly míti.
Ve dne jí sluníčko hořelo,
za noci lampy jí plály –
hloupostem, radostem, rozkoším
vstříc její oči se smály.
*
Leč hrůza! jednou zrcadlo jí dělo,
že ve vlasech pár bílých zmijí má,
že někdo vryl dvě čárky v hladké čelo,
že pavouk plete síť pod očima.
A náhle cítí, že smích v jejích rtech
se dusí, slovo veselé že vázne,
tep krve nenalézá známých ech,
že po ní kloužou už jen oči prázdné.
*
Ne, ne, ne, nevzdá se, podnikne boj,
nedá se odstrčit přírodou zlou –
barvy a masáže, posty a hoj,
poraďte! Dejte sem zkušenost svou!
*
Čeká. Slunce svítí, ale nehřeje.
Lampa hoří v noci, světlo smutné je.
Odpoledne jednou ve slunečním dnu
modrý prach se zdvihal z parket ku oknu,
33
vešla stará žena s obličejem žlutýmžlutým,
bezzubá a s zrakem vyhaslým a dutýmdutým,
tiše stanula tu, dívala se na ni,
slůvka neřekla a šla zas znenadání.
*
Druhého dne zase vešla, sedla si
zase beze slova, takhle vedla si
několikrát ještě. Potom seděla,
kývla však už hlavou. V líc jí hleděla.
Při návštěvě příští blízko přistoupila,
studenou svou dlaní skráň jí pohladila.
Pár slov promluvila, že co bylo, není,
hlas zněl jako puklých zvonů rachocení.
Na to přišla zas a neodešla víc,
rozprávěla stále chrčíc, kašlajíc,
o zimě a mrazech, o minulém štěstí,
o dnech nevrátivých, o zlu, o bolesti.
Sedaly tak spolu v šerých zimních dnech,
mráz jim kreslil zmrzlé květy na oknech.
34
SENTIMENTALITY TYGROVY
Bengálský tygr v šeru džungle leží.
Zeleně spletí vlhce vonou, svěží
se prodral paprsk, vykoupal se v rose
a vlez mu v oko. Oko zavřelo se.
A nyní jest mumu, jakby dopad na dno
zelené koule – je tam mdlo a chladno
a zeleň točí se a řídce do ní
se roztřepené kapky krve roníroní,
svět hloupý – oči otevřel, zved hlavu
a jaksi mimovolně kousl v trávu
a tahle tráva proto dána byla,
by tvrdá půda tygry netlačila,
když ležet chtějí. A zde brouček v trávě
po listu leze tuze namáhavě,
po stvolu stoupá, stvol už ohýbá se,
spad, sbírá se a vzhůru leze zase,
je smysl v tomhle? V stromech zapraskalo,
to vím už, to pár opic se tam spralo,
ohavní tvoři – k čemu ti jsou tady,
to nikdy nevím, mají stále rady
a řvou a piští, že spát možno není,
a maso jejich, nevím, zda kdo cení,
já nikdy; arci ohavnou tu stvůru
nemožno lapit. – Dívám se tak vzhůru,
tam převysoko modrá se kus pláně –
co je to? Ptáci vyletí tam maně
a křičí, jistě o ní povídají,
co je to, proč tam je to, oni znají,
leč rozumět jim, nijak možno není,
plod smutný našich řečí popletení.
Dva motýli tu let svůj proplítají,
na křídlech pestré barvy chvilkou hrají,
35
as jeden před druhým se pyšní jimi,
teď jeden used s křídly sklopenými
a druhý na něj tílko svoje klade,
to znám, ach ano, chtějí míti mladé,
hra stará, vzletli, kamsi vzhůru pílí
teď jeden, a přec dříve dva to byli.
Zív tygr, v čelistech mu zapraskalo.
Tu z dálky dunění se ozývalo –
oh, to pár slonů táhne asi k vodě,
jsou dobráci to, žijí spolu v shodě,
i s jinou zvěří, nikde neublíží,
leč jenom hlupák cesty jejich kříží.
Je příjemno tu, země vůni dýchá,
pták vykřikne do zeleného ticha,
a kdyby nebyl našinec hnán hladem,
rád by se sblížil s míruplným řádem.
Ostatně kde kdo ví zde, já že musím,
chci-li být živ – však tvor ten s vlasem rusým
či černým, dvounohá ta šelma bílá,
jež ze své hole blesky povysílá
a tyčí hází, jež nám v tělo vniká,
vpad v naši říš a rukou násilníka
i slony zjařmil, zotročil i koně,
dá nést se jimi při krvavém honě,
nepřítel všech nás, rozdvojil nás, vládne
a vraždí, vraždí: smilování žádné
on nemá s námi, zatah svoji bídu
do našich houštin, do našeho klidu –
a moh by znát, že předem maso jeho
by bylo pochoutkou vždy pro druhého,
36
tož mezi sebou bít a požírat se,
má dobré maso, krev pak chutná sladce,
to víme my – –
tak dumá tygr milý,
až myšlenky mu v dálku zabloudily,
kde věčný mír by vlád a kde by byla
života-smrti souhra ušlechtilá,
zeleno všude, zlato shora svítí –
leč bílý vrah by nesměl tady býti – –
Tak tygr snil. A bylo to tak milé,
proč neměl by mít citové své chvíle?
37
HISTORKA O BROUKU,
KTERÉHO SNAD ANI NEBYLO
PŘEDMLUVA
Historka, již chci vyprávět,
kdys mohla kluzka být asi,
leč je jí dobrých půl sta let
a morálku změnily časy.
Tenkrát – je mnohý z nás pamětník –
dívka by nebyla za nic
pozvedla sukynku nad kotník
za největších dešťových štvanic.
My hoši, my to věděli,
ctili je za to jak svaté –
dost o tom, přečtěte, chcete-li,
co tu dál ve verších máte.
HISTORKA
Předem dvě malá poučení:
1. Artemis – bohyně měsíce a
jakožto neposkvrněná panna
ochranitelka cudnosti dívek.
2. Afrodite – bohyně vášnivé
lásky.
Šla se mnou hájem Artemis,
ta studená, čistá tak všecka,
ty nožky její, och, řekl bys,
toť jednoletého děcka.
38
Bříz těla z šatů se bělala,bělala
jak taje panenské v slávě,
s hůry se nebes pláň modrala
a dole zvonků sta v trávě.
Chodíme. Nikde tu člověka.
V sluch bijí nápěvy drozdů.
Za hájem horstva jsou daleká
v modravých pláštích svých hvozdů.
Mlčíme. Ona zří na cestucestu,
já tu tam na její šíji,
jak se tam čerň vlásků v podrostu
v droboučká kolečka svijí.
Náhle se zastaví: Hleďte sem,
(žhavý zrak po mně veze,
tvářičky hoří jí plamenem)
brouk mi as po zádech leze!
Živůtek porozpne – a já sáh
na mramor zádiček v chvění –
žhavo tam – lovil jsem – ale, ach,
vetřelce nikde tu není.
Doleji! káže mi. Marno zas.
Sem k předu! Bozi, jen síla!
Zde v předu schována přec má as
panenská ňadra svá bílá!
Dotknu se jednoho, jenom tak,
jak motýl květinky svěží,
studem se zatmívá ten můj zrak
a ruka nazpět už běží!
39
Nic víc už. Zapla si živůtek.
Pryč už je – zašeptla suše.
A domů! – A než já něco řek,
z háje mi horlivě kluše.
Cestou pak hrstky slov chyt jsem zvuk
– vztekle se dívala při tom –
Ďáblem by měl být ten černý kluk,
zatím jak zouvák je pitom –
To bylo poslední setkání.
Jak když se potkají vlaky,
ten jeden v dálku svou uhání
a druhý v dálku svou taky.
Artemis nadobro zmizela.
V daleku kdesi a šíru
člověk tak zapadne docela
jak oblázek ve vodním víru.
Po letech setkám se s přítelem,
– přišel z té světové dáli –
mluvíme lecos tak tam a sem,
jak se už řeč pestře válí.
A tys ji znávával také kdys,
když v našem městě zde žila,
ty jsi ji nazýval Artemis,
byla tak vznešená, bílá.
Já tedy potkám ji ve Vídni,
víš, byla nádherná dosud,
však nijak počestně solidní,
no, toť už krasavic osud.
40
O tobě, hochu, zle mluvila,
přál bych ti vidět ty oči –
jak šelma taková zavilá
nežli ti v obličej skočí! –
Tak vidíš hádanka ženská jen,
já jí přec příčinu nedal
– hájím se – líčím ten jarní den,
jak jsem hmyz na zádech hledal.
Toť všecko? Všecko. Vybuch v smích.
A domů jste hned šli potom?
A nezkřížili víc zraků svých?
Už ani slovíčko o tom?
Pár slov jen. Nelze z nich pochopit,
jak mohla – – – Drží smích stěží:
Nic. V mythologii musíš jít,
tam klíček ke všemu leží.
Najdeš tam: naivní hošík tys,
nepoznals tendenci skrytou –
chtěla tvou pomocí Artemis
v ráz stát se Afroditou.
DOSLOV
Toť všecko, dámy a pánové.
Ze školy života chvíle.
Vy víte, bývají takové,
jichž člověk nepomní mile.
41
Brouka jsem nenašel – praktiky
těch tvůrků neznal jsem jaksi.
Dál – ctitel já později antiky –
v těch bohyních propad jsem v praxi.
To ono mohl bych ještě psát,
rad, úvah, nápadů, žertů –
leč čas má jiný dnes vkus a spád
tož s věcí minulou k čertu!
42
A BYLA TO MELODIE SCHUMANNOVA
A tma až padne v bílá lada,
zvuk půjdu slouchat piana –
má krásná v podvečer tak ráda
vždy hrá a zpívá Schumanna!
Confiteor str. 23.
(Psáno před padesáti lety.)
Co bude osudem as těchto řádků?
Zda uvidí Vás, zda se zamyslíte
nad roky dalekými, jarem žití,
zda vynoří se z paměti Vám hlava
studenta hocha, jenž své prvé verše
psal k slávě Vašich plavých dlouhých copů
a modrých jako nebe v září očí?
A proč Vám psát chci? Přišla ke mně ondy
studentka drobná s rancem knížek mojich,
bych podepsal je. To je dnes už modou
a patří přímo k básnickému métier.
Tož podpisuji. Při tom vyptávám se.
Je terciánkou, říkají jí Vaska
a takto křtěna byla Věnceslava
a vyřídit má pozdrav od babičky,
jež znala mě co hocha v onom městě,
kde rostl jsem a psal své první verše.
Já podotkl, že je to starou pravdou,
když Čechoslováci dva setkají se,
hned styčné body najdou: známost dávnou
či příbuzenství, neb cos takového,
že nejsou cizími si. Jak my dva zde.
A jak že babička se jmenovala
svým dívčím jmenem?
43
Radostně je řekla.
Jak nepamatovat se na Aničku!
Anička, čertík, plný žertů, šprýmů,
smích věčný v tmavých, rozpustilých očích
a přítelkyně Vaše, drahá paní!
Jdu pozorně dál v otázkách svých nyní
a pátrám, zda ta žabka, terciánka,
ví od babičky ještě něco více...
Jak nevěděla by... ta povídalka
jí řekla vše, ba, vyhledala opis
mých veršů psaných Vám a četla jí je
a líčila jí rozruch, jaký povstal,
když verše moje vyšly potom v knize.
A babička prý ondy setkala se
kdes s Vámi, vzpomněly jste dávných časů
i o mně mluvily prý.
Podepsal jsem
ty knížky její, do některých vepsal
jsem pozdravy a slovíček pár něžných,
– což lovci autografů rádi mají –
a Vaska záříc nesla kořist domů.
Já potom vzpomínal a teď Vám píši.
Co psát chci – nevím. Začátek je tady,
teď chtěl bych zachytit to rozněžnění,
jak člověk má je, když zas slyší hudbu,
jež jala ho před padesáti roky
a potom zavržena, zapomněna,
odkudsi vpadne do duše a zní v ní
a vyvolává květnovou zář slunce,
lučinu jarní, plnou pestrých kvítků,
zpěv drozdů, celý života taj, jenž jde
kams v neznámo, jak silnice ta bílá...
44
Padesát roků... Co se všecko sběhlo
za tuto dobu! Co tu vynálezů,
co objevů, jež důkazem být mají
pro stále stoupající pokrok lidstva!
A zatím řada válek – poslední z nich
pak přímo o bestii lidské svědčí –
jež všechny objevy a vynálezy
obrátí k účinějším pobíjením
člověka člověkem! A padly trůny,
s hlav koruny, a nové řády vstaly,
v nichž chytráci zas znovu balamutí
ty prostodušné, jak to chodívalo
za časů dřívějších – jen v jiných formách.
Padesát roků... jak jste Vy šla jimi?
Jedenkrát – snad už čtvrtstoletí tomu –
já potkal Vás, dvě štíhlé krasavice,
šly s Vámi, a Vy jste mě zastavila, –
podala ruku: To jsou moje dcery.
Dvé párů modrých očí,očí jak kdys Vaše,
se s trochou zvědavostí ke mně vzneslo.
Já pohledl v ně, letmo ovšem, mžikem.
Ba, jako Vaše. Ale Vaše z kdysi.
Ve Vašich dneska zanechal už stopy
ten život, neznámý mně. Každý život
nechává v očích sledy své, a zřídka
jsou stopy radosti to. Stesk tam ležel,
mdlo únavy, snad stopy vyschlých slzí.
Věc těžká každý život. – Šly jste dále.
Já od té chvíle nespatřil Vás víckrát.
Vy o mém životě as víte více.
Snad všecko. Ovšem, čtete-li, co tisknu.
45
Já do knih vložil celičký svůj život
a co tam není, nepověděl bych Vám.
Je pravdou uznanou, že každý člověk
a také básník, komůrku má v dušiduši,
kam nedá vkročit pranikomu v světě.
I Vy ji máte, a já mám ji také.
A ještě jednou: proč Vám jenom píši?
Hle, letní rozmar. Přišla jedna žabka
si pro podpisy. Pár slov sem tam padlo,
vzpomínky vstaly – teď jsou na papíře.
Však poslat Vám to? Vždyť kam – ani nevím.
A kdybych věděl, neposlal bych také.
Hle, list by přišel, písmo na obálce
Vám neznámo, snad řekla byste vnučce,
by podala Vám brejle, bozi, brejle,
ty oči modré kdys jak nebe v září
by musily mít brejle! A ta vnučka,
zvědavá, jak jsou všecky vnučky v světě,
by chtěla vědět, kdo a co Vám píše...
A Vy byste jí řekla – a ten spratek
by smál se Vám a mně a dávným časům.
A zatím časy ty jsou v nenávratnu,
Vy nejste víc ta, která v nich kdys žila,
já ovšem též ne – ať ty verše letí
jak žlutý lístek břízy kamsi v dálku.
Jej vítr neurval, dešť nebičoval,
sežloutl, uzrál, přišel úsměv slunce,
vzpomínka tichá dávné melodie,
a odlouply jej od rodičky snítky.
46
MÍNILA NIOBU?
Takový večer, jak je znáte.
Už vlastně noc. Je po desáté.
Po červencovém dením žáru
chladivý vánek přišel nyní,
pro lidi pravé dobrodiní,
tak volně zdravě dýchá se
teď na té naší terase.
Ztich život na zemi. Jen chvíli
hrčivé auto dole pílí,
pes štěkne na pozdního chodce
a ticho zas. Z kup tmavých stromů,
z mas zašeřených vilek, domů
a z ulic tiše po kraji
se žluté oči dívají.
Jak sta stříbrných hřebů,hřebů vbitých
do nebes modrých rozložitých,
se jiskří hvězdy. V jižní straně
půlměsíc vyjevený pílí
za střechu sousedovy vily
a vydechuje záři svou
tak diskretní a mrtvolnou.
Sedíme tedy na terase.
Host s námi. Dáma. V dávném čase
my stýkali se dosti čile
a přátelsky. Leč povím krátce:
na nějaké té křižovatce,
jak život má jich sta a stasta,
jsme rozešli se dočista.
47
Co přišlo, nijak nelákalo,
ji hledat: vždyť se povídalo,
že vdala se, by muže měla,
že v mravech byla volnou dámou,
třem dcerkám za to špatnou mámou –
tak soudové šli přepřísní.
Já nesoudil ji – bůh však s ní!
Tu potkám ji po dlouhém čase:
ten hlas jak kdysi! Pozvala se,
a sedí nyní v našem kruhu
při sklence chlazeného vína,
zestárlá, ale připomíná
tak živě sebe z dávných let,
jak by to včera naposled.
Upřímná, přímá, jako kdysi
a duši nijak nelíčí si,
nic nezamlouvá z žití svého:
to a to bylo, tak jsem žila,
můj Osud – já mu zaplatila – –
jak rozdílný ten obraz byl,
jejž lidský soud z ní vytvořil!
Vdala se, byla leta tady,
muž – chladný rozum, ne už mladý,
manželství dychtivého jara
a mrazné zimy; chtěla kvésti,
on v cifrách viděl žití štěstí
a v nocích časem jako host
manželskou robil povinost.
48
Když třetí dcerku porodila,
továrna práci zastavila...
Co nyní? Kam s tou žhavou touhou?
Bojovat s krví? Přemáhat se?
Vše stalo se. A marná práce –
Kdo po tom srdci zmučeném
směl hodit z bible kamenem?
„Což, házeli. A zvláště ženy.
Snad takový soud rozhořčený
má zakrýt stopy vlastní cesty.
A nejjistějším puncem cnosti
je v lepší naší společnosti,
když zloděj žene někoho
a křičí s davem: Chyťte ho!
Mé dcerky rostly. Kaja, Ada
a Líba. Já je měla ráda,
jak každá máť má svoje dítky.
Já pečovala o jich zdraví,
o šaty, jídla, o zábavy
a myslila si v srdci svém:
zde aspoň vzornou matkou jsem.
Až do telecích let mi vplují
– odpusťte, já tak označuji
těch třináct, čtrnáct, patnáct roků –
jsou v nich a jsou už studentkami,
– rozhodly o tom ovšem samy –
já schválila jen, ať je z nich
trojice děvčat moderních!
49
Leč pozoruji z ponenáhla
– a bolest vždy mi duší táhla –
jakési změny: stávají se
vždy cizejšími jaksi nyní,
má každá svoji přítelkyni,
s ní směje se a řečí proud,
že mohly by v něm utonout.
Líc malují si, rety barví,
i obočí, jsou jako larvy,
a poznamenám-li co o tom,
v smích vybuchly a já tu stála
komická máma zaostalá,
jež žít prý měla v čase svém,
tož dvě stě roků před Kristem.
Kasetky nedobytné mají,
v nichž dopisy si ukrývají
a samy píší – zeptám-li se,
pryč odejít mi ukazují,
posměšně ústa zašpulují:
Proč, mama, zbytečně se ptáš?
Vždyť svoje zkušenosti máš! –
A jednou večer – čekala jsem
neb doma byly jenom časem –
já našla rozluštění všeho:
já zanedbala jejich duše,
beze mne rostly ony hluše
dle sklonů svých a příkladů,
jichž měly ony hromadu
50
od přítelkyň a od svých hochů
a jistě také z četby trochu
– oh, prokletá ta četba modní! –
teď jako bleskem ozářenou
svou sudbu zřela zašeřenou
ta duše moje ztrnulá:
kde ony jsou a kde jsem já!
A bylo mi, jak slípce asi,
když z kachních vajec vyvedla si
roj káčátek; a přijde k vodě,
už mláď ta vesele v ní pluje
a od břehu se odaluje,
v svém živlu je a nedbá nic
jak máť kol běhá, zoufajíc.
Co teď? Jen k nim! K té jejich duši!
Leč ony asi uskok tuší
a odrážejí každý pokus
ironickými poznámkami –
vše marno, chtějí býti samy,
jak sama já už zbytkem dní
k své metě dojdu poslední.
Co dělat? Osud. Předpoklady
my dáme mu, on dohromady
vše sečte, nám dá resultáty...
Tak šlo to dále. Studovaly
i řadu zkoušek udělaly,
vždyť na světě už vše tak jde,
že žena všecko dovede.
51
Tři doktory jsem měla v domě.
Všelijak dívaly se po mně –
já zřela slípku na tom břehu
a mlčela jen. Nesnažila
se ani, bych jim radou byla,
jen byla tiše zvědavá,
co nyní asi nastává.
Co nastalo? Co ženu čeká.
Ať rozběhne se do daleka,
naposled manželské to lože.
Práv doktor Kaja provdala se
za profesora v krátkém čase,
chemika Adu,Adu muž si vzalvzal,
jenž slušnou banku spravoval,
a Líba, doktor mediciny,
do továrenské oficiny
šla jako paní. Slavné svatby
a konečně lze říci věru,
že udělaly karieru –
leč užasnete nemálo,
co teprv nyní nastalo!
Profesor Kajin odborníkem
byl v broucích. Byli pod rovníkem
s kolegy hledat nové druhy.
Našli je? Nevím. Do Evropy
se vrátil sám. Prý ani stopy
po Kaji není. Ušla jim
prý s domorodcem nějakým.
52
A na to Ada v krátkém čase
s ředitelem svým rozvedla se.
A nová svatba – nový rozvod;
pak našla v sobě k tanci vlohy
– je pravda, měla krásné nohy –
a v slavné škole Francie
prý nyní na studiích je.
A Líba se svým továrníkem
dny tráví hádáním a křikem,
prý k čemu je jí medicina!
V kuchyni dohled míti umět,
čistotě, prádlu porozumět
a vůbec vyznat se v tom všem,
co rodiny je podkladem!
Už dlouho nemám styků s nimi,
nejezdí ke mně, nepíší mi,
jen tu a tam cos slyším o nich
od cizích lidí. A já často
rozpínám náruč, jako as to
máť v starém Řecku zoufalá
dle jedné básně dělala,
když postřílel bůh její děti;
vidíte, neznám pověděti
jejího jmena, všechno mizí
mi jaksi z paměti. A vlastně
si představte místo té básně
osamocenou slepici
u vody naříkající.
53
A celkem také tak se žije.
A byla by to tragedie
a bylo by to k zoufalosti...
Leč člověk všecky tyto rány,
jak jsou mu časem zadáványzadávány,
už otrle jen přijímá,
vždyť přiznat musí: Vina má!“
(A jak tak díváme se na ni,
zdá se být stařenkou ta paní,
tak sešlou, roky zbičovanou!
Má v očích plno rosné vláhy.)
„Snad zkazila jsem čas vám drahý.
Odpusťte! Díky! Vždyť se ví,
jak zpověď duši uleví.“
54
U GRAMOFONU
Otec – 73 roků. Syn – 32 roků.
Matka – 50 roků. Dcera – 20 roků.
– Teď Chopin Marche funèbre – žádá otec.
Syn vložil desku. Tram tam ta dá dá dam –
marš duní, jak by neúprosný Osud
šel těžkým krokem.
Tenkrát, mladý voják
jej slyšel po prvé, byl slavný pohřeb,
vysoký generál byl nesen k hrobu
při marši tom, jak bylo jeho přáním.
A hudba hřměla, duněla a lkala
nad nicotností pozemských všech věcí,
marností všeho, a on, mladý voják,
vzpomínal, jak ten slavný vojevůdce
před málo týdny na letenské pláni
přihlížel chvíli execírce jejich
a jej pochválil úsečným svým slůvkem.
A teď tu leží studený a tichý,
poslední žebrák nechtěl by s ním měnit,
a marš ten hlásá, tohle že je konec
pozemské pýchy, velkosti a slávy...
– A mně dej Manon – zaprosila matka.
Manon... tvor povětrný, dítě hříchu,
jež hřešila tak, jak by vybírala
z kornoutu sladký bonbon za bonbonem
ta zpívá tu dnes, slíbí věrnou lásku
a věří sobě, zítra uteče, by v krátku
se vrátila zas, vrátí se, by mohla
co nejdřív prchnout –
55
tohle nebylo však,
proč byla drahá počestné té paní,
dvou dětí matce. Na konci té desky
je menuet, ta jemná melodie,
jež zní, když starý otec des Grieuxův
vyhledav Manon, prosí ji, by navždy
nechala syna jeho na pokoji.
Že bude knězem, že se bude snažit
o spásu duše své a duší jiných –
a menuet zní k tomu sladce, teskně
a dává důraz vážným slovům otce.
A paní počestná, dvou dětí máti,
na tohle myslí: byla se svým hochem
na Manon v divadle a byli šťastni.
A druhého dne řek jí otec její,
že přítel jeho uchází se o ni,
muž zachovalý v pěkném postavení,
má dávno rád ji, svatba být by mohla
již za šest neděl – a jí v duši zvučel
menuet onen ze včerejší Manon
a otec její s přesvědčivou láskou
jí ukazoval na nestálost věcí,
na nejistotu lidských živobytí,
na dny, jež přijdou, až nebude jeho
a menuet jí dozněl, když mu padla
na drahá prsa, políbila ruku.
A za šest neděl byla svatba její.
A nelituje...
Inženýr syn vložil
teď desku svoji. Z Dvořákových tanců
to číslo páté. Dal si v dlaně hlavu
a vzpomínal. To bylo tenkrát v srpnu,
56
rodiče, sestra, byli kdesi venku,
on doma sám. Byl večer na koncertě,
Slovanské tance byly na programu,
při tomto pátém náhle žhavá ruka
se položila prudce k ruce jeho –
a utekla hned. Vrátila se k dívce,
své paní. Inženýr k ní vzhledl,
dvě modré oči zaprosily k němu
o odpuštění.
Potom promluvila
– nečeský přízvuk zřejmě o tom svědčil,
že cizinka to – hudba tak ji jala,
že nevěděla ani, co to dělá.
A v pause potom dověděl se více:
Horvatka byla, přijela sem cestou,
už Prahu prohlídla a odjeti chce
dnes o půlnoci... Po koncertě vyšli,
on nabídl ji pokoj svojí sestrysestry,
chce-li jet ráno. Vzhledla k němu vážně,
dva prsty zdvihl jako ku přísaze.
Šla s ním. A doma jaktakž večeřeli,
pak upravil jí sestry svojí postel,
přál dobré noci a šel do své jizby.
Už usínal, když tiché zaklepání
jej probudilo. Ona vešla k němu.
Noc jediná v tom dosavadním žití,
noc jako chůze svěžím jarním hájem,
noc jako žádná před ní, žádná potom,
nic čistějšího v životě už neměl.
A ráno přišla ustrojená k cestě,
usedla ke klavíru, zahrála mu
57
– či sobě spíš snad – tanec číslo páté,
v tom bylo všecko: jejich seznámení,
noc úžasná a teskný navždy rozchod –
tak prohlásila: navždy – bez shledání.
A odešla.
Když babka stlala postel,
jehlici z vlasů našla v ní. Tu schoval. –
A světem bloudil, leckde vyptával se,
vše marné. Má jen jehlici tu
a tanec číslo páté.
– A mně dej jazz – teď žadonila sestra.
Co řinčivá ta divočina hřměla
jídelnou, matka potichounku vyšla,
stoup otec k oknu, inženýr se díval
do prázdna kamsi – ona poslouchala
a nebyly to vzpomínky, jež táhly
teď duší její.
Ani ony sály,
kde po parketách stoupajíc se nesla
v náručí kohos při takové hudbě,
ba na nikoho z přátel nemyslila,
nic takového – ona, posluchačka
věd zeměpisných, v Africe teď dlela,
kde jazz ten domovem, kde hřmí jak peklo,
ve středu černých polonahých mužů,mužů
se strašným zrakem, vydulými pysky
a svaly atletskými, zápach jejich
jí stoupal k chřípí, v očích se jí tmělo
a myslila, jak taký černý demon
vzít umí ženu: jak je ona slába –
jak bez vůle, jen odevzdání plna – –
58
Co nyní? – bratr inženýr se zeptal.
Máť, která nemá tuhle hudbu ráda,
šla do kuchyně, otec vyšel také,
a sestra, rudá v lících, posluchačka
věd zeměpisných, tiše šeptne: dosti.
59
V LÁZEŇSKÉM PARKU
Ta paní s hochem zas je na svém místě,
jak předvčírem, jak včera. Z pavilonu
sem hudba zaletá a z hřiště křiky
hrajících chlapců, táhlá zadunění
kopnutých míčů – ach, to šťastné mládí!
Zde ticho. Sosny, modříny a břízy
se odychovat zdají blahem srpna,
cestička klikatí se mezi nimi,
a v trávě kolem zvonky, pampelišky,
mateřídouška, bílí motýlové
a bzukot včelek. Lavička tu v stínu
starého dubu. Na ní jako včera,
jak předevčírem zas ta paní s hochem.
Ta paní plete z tmavěmodré vlny
pro příští chlady solidní si jumper,
hoch nahlas čte a paní opravuje
náhodná klopýtnutí – jako včera,
jak předevčírem (aspoň zaslechl jsem,
že včera četl: O zdravosti bytu
a předevčírem: Radost holubáře).
„Obecný je názor že si –“
Počkej, nepospíchej,
za slovem názor čárka je, což značí,
že musíš udělat zde malou pausu.
„Obecný je názor, že si Beduové –“
Mami, prosím,
kdo jsou to Beduové?
To je tolik,
co Beduini.
60
Mami, pohleď,
veverka támhle! Teď se na nás dívá! –
Nebloumej, dítě! Číst máš, dále tedy!
„Obecný je názor, že si Beduové prvého koně přivedli
z území usedlíků proti nimž –“
Ale hochu, hochu,
za usedlíků je přec zase čárka,
zas tedy pausa, nemůžeš dát pozor?!
„A koně by zhynuli, kdyby se o ně nestarali uteče-li
Beduinu kůň –“
Ty nepozoro! Za tím nestarali
je tečka, konec věty, padneš hlasem.
Maminko, slyšíš, hudba hraje pochod,
mám pochody rád. Koukej, támhle ptáček,
do stromu ťuká, červenou má čapku,
nahoru běží – – – – – – – – – – –
ostatní mi ušlo,
šel jsem sic jen co noha nohu mine,
však slušnost velela už jíti dále.
Konečně martyrium dětské duše
i v ukázce té zjevilo se celé.
Hřměl pochod třeskně, s druhé strany s hřiště
kopané míče, dělové jak rány
sem duněly a chlapci řvali štěstím.
A vězníček ten pod dozorem matky
dál četl cos o beduinských koních. –
61
OREL
Památce Viktora Dyka.
„Byl z nás a náš.“
Na selský dvůr se sběhl zvířat sněm
a dívali se živým pohledem
a spokojeně vzhůru do oblak,
kam přímo stoupal velký černý pták.
– Tak, to je konec! Stvůra bídná, zlá! –
si jedna stará slípka vydechla.
Svým tak tak! – slepic sbor jí souhlas dal
i kohout peřestý jim přitakal.
– Vždyť nikdo nebyl životem tu jist –
podotkl krocan, rudý pesimist.
A tučný husák, chlapík bez hany,
řek: rval nás všecky – husy, krocany. –
– Co chcete – chocholouš se ozve tu
já často viděl, jak se v třepetu
(a dosvědčí to slípka ta a ta)
snes vraždit hospodáři telata. –
Od boudy rozhorleně štěkl pes:
– No, hospodář snad jasně vidí dnes,
a doufám, že už také dobře víví,
že s takým tvorem není přátelství. –
– To, brachu, není, prosím, pravdy půl,
toť pravda celá! – připomíná vůl,
– náš hospodář měl romantický cit
a divocha si toužil ochočit. –
62
– Co viděl v něm, to ví jen pánbů sámsám,
povídá kačer – dívejte se tam,
zdál se tak velkým nafoukaný pán
a teď je sotva jak ta jedna z vran. –
Tu praví špaček, duch to kritický:
Já stokrát vyřk už jednou pro vždycky,
že přeceněn je. – Druhý špaček řek:
– Zpěv jeho byl vždy jak ten vraní skřek. –
I křičí vrabec, bylo jich tu sta:
Jen dívejte se, kterak vyrůstá
z nás každý u srovnání s tvorem tím,
vždyť střízlík už se může měřit s ním!
A zatím orel stoupá výš a výš,
už sotva tečku vidí dvorská říš,
už i ta tečka mizí v oblaku
a tak jim schází na vždy se zraků.
Na dvoře život jde zas cestou svou:
odlítli špačci, slípky vykřiknou,
pes štěká, krocan chodí rozdurděn
a vrabci rvou se. Jako den co den.
63
HOUPAČKA ŽIVOTA
Jdem bílou silnicí a slunce pálí milo.
Z nás každý vleče si svých pětatřicet kilo,
jsme málo přes dvacet, jsme hoši císařovi,
jsme šestým praporem, jenž všude chválu lovíloví,
ať je to u děvčat, ať je to při parádě,
ať při cvičení to. Teď semknuti jdem v řadě,
myslivci, myslivci, my hoši malovaní.
A hoši zpívají, pot na každé je skráni,
prach šedý zdvihá se pod ráz dva, ráz dva tepemtepem,
leč co to všecko nám! Jdem v pořádku svém lepém,
náš šedý velitel na koni chvilkou stane
a přehlíží si nás, zrak každému z nás vzplane,
my víme, rád nás má, my čteme mu to z tváře,
byl ondy ve Vídni a byl i u císaře
vzdát dík za jakýs řád a císař za hovoru
se zmínil pochvalně i o nás, o praporu,
že z referátu ví, že v střelbě vynikáme,
že vše je v pořádku, ať dál tak vytrváme –
to všecko doslovně nám starý opakoval
a slovem dojemným za sebe poděkoval.
Náš císař! Byl to kdos, tak cosi nadzemského,
náš smysl života, my neznali jsme jeho,
my cítili jsme jen, že naše mladé žitížití,
když on nám poručí, chcem za něj položiti
zde v naší otčině, či někde v cizí dáli,
jak bývalo tak vždy. Vždyť nás tak vychovali.
A hoši zpívali. Jak u strahovské brány
už časně po ránu dvě smutné stojí panny,
jak ze skal vyletla si holubička bílá
a na myslivce jak už zapomněla milá –
64
a šlo se lehounce, neb hoši zpívají-li,
vždy z melodií těch si nabírají síly.
Já jako desátník šel ve čtyřstupu s prava
a vedle kadet náš, ta krásná jeho hlava
by měla malířem být tady malována,
pleť jako panna měl, a oči jako z rána
když dítě procitne a modrostí jich svěží
se kolem podívá, v nich pohádečka leží
o ráji ztraceném; měl knírek lehký, rusý,
jak břízka štíhlý byl: kdo vidí jej, ten musí
jej rád mít, pravda je, že naši hoši všici
jej zbožňovali jak svých očí zřítelnici.
Byl velitelem mým, nu ovšem: naší čety,
a přítelem mi byl, snad dvěma třema lety
mě v žití předběhl, my vzorně dělili se
o skrovný obsah kas k večerní naší míse,
o svoje myšlenky, o soudy lidí, světa,
o plány, naděje, jak naše mladá leta
je deně vylíhla a běžet nechávala
a nové líhla zas. Pak duše má se stala
jednoho večera i jeho zpovědníkemzpovědníkem,
když srdce vzplálo mu. Co tímto okamžikem
se z něho stalo jen!
To kasy dovolily,
na panské večeři my v restauraci byli,
ku stolu přised k nám můj jeden dobrý známý
a v jeho průvodu dvě sličné byly dámy,
choť se svou sestřičkou. Ta Oldra, bože milý,
že nezardousil jsem ji v osudné té chvíli!
Ta Oldra! Tvor, jenž jen se směje a zas směje
snad všemu na světě! Hle, sklepník s pivem spěje
a jí to k smíchu je. Bas něčí chraptí v tichu
a Oldra vybuchne. I moucha je jí k smíchu,
65
jež padne v sklenici. A čertíků sta v zraku
jen čeká na chvíli, by rovno dravci draku
ven mohlo vyletět a vsát se někam v krátce
a smát se, smát se a zas na novo jen smát se!
Tak trochu cikánka, tak trochu lvice mladá,
a žena hladovec, až bude míti ráda...
Můj kadet seděl tam, jak zařezaný němý,
jen v oči zíral jí (ach, musím říci zemi
i jeho národnost zde označiti blíže:
byl Hanačisko on a přímo z Kroměříže),
a já jsem rozpoznal za chvíli Oldře v zraku,
že na něj dívá se, jak chřestýš zírá k ptáku,
jejž ukořistiti chce – a ovšem není divu,
když přišel epilog pak při posledním pivupivu,
že tuhle zábavu mít chtěla častokráte.
Zda přijde k svačině na Petřín kolem páté
a třeba zítra už – a na mě oči kleté
se v smíchu obrátí: Vy asi nemůžete? –
nu, ovšem nemohu a šel bych asi stěží,
když v také otázce hned odpověď už leží. –
Jdem domů, kadet můj se cestou rozhovořil,
ba v zbytku noci té mě neustále mořil
plány a výklady, jak co jí zítra řekne,
jaký to vzácný zjev a jak má ručky pěkné,
ty oči a ten smích! A taky vyznal se mi,
že v celém životě se znal jen s tvory těmi,
jež možno koupit si. Teď tohle slunce náhle
své světlo sršící na srdce jeho spráhlé
zde slavně rozlilo – a tak dál a tak dále.
Den nato k večeru se vrátil. Dítě malé
tak po výprasku je. Byl smutný, zaražený –
jak častován byl as od ďábelské té ženy?
66
Já musil referát, jsa žízniv podrobností,
si z něho vypáčit, leč zvěděl jsem už dosti
po dvou třech větičkách. Tož u volného stolu
nad Prahou rozlehlou prý seděli tam spolu,
on ukázal jí Týn, hned do smíchu se dala,
i klenbu Karlova, a ona se jen smála,
pak její pozornost chtěl zavést k svěží Letné,
tím víc se smála mu – a teď jak když mu přetne
ten smích proud myšlenek, krev hnala se mu v líce
a co by řekl dál, už věru neznal více.
Tu ona začala – a řeč svou přerývala
zas smíchu výbuchy – jak byla holka malá
v svém drahém rodišti, to městě nad Jizerou,
co doma provedla, co s přítelkyní Věrou
ve škole tropily, jak slečna učitelka
jen ruce spínala, a když pak byla velkávelká,
ji dali v Sacré Coeur zde dole pod Petřínem,
zas byla trápením i tady, v světě jiném,
jak zbožných družek svých, tak velebných těch matek,
dne téměř nebylo, by nebyl strašný zmatek
v ložnici, učebně a docela i v chrámě,
ty výtky, tresty ty, až kárající rámě
už zmdlelo docela – a ortel viditelný:
ji domů vrátily. Tvor nenapravitelný.
Dál? Ptám se.
Tak to šlo, až začalo se šeřitšeřit,
a že jsem pitom byl, mi, tuším, budeš věřit.
A rád, já mám ji rád, já dovedl ji domů,
a prosil o schůzku – oh, jak se smála tomu!
Prý tedy zítra zas a na Petříně záhy,
prý musím ukázat ty další stavby Prahy
67
a něco vyprávět, vždyť byl jsem prý dnes němý –
oh, kdyby někdo byl, kdo celou naši zemi
by dával za ni mi a šarži generála –
vrtáku tomu by se duše má jen smála.
– – – – – – – – – – – – – – –
Na dvoře kasáren my při řeči té stáli,
tu vidím: vlašťovky dvě, jak se nesou z dáli
a náhle výšvihem, jak vykreslit by chtěly
obrysy amfory s dvou stran do výše spěly
a kresbu končíce tam graciesně kdesi
si daly zobáčky polibek v podnebesí.
Tys viděl?
Viděl jsem.
Tož někdy od vlašťovek
něčemu naučit se má a musí člověk.
Pak prosu života jsme dali do pořádku:
už cestou obvyklou pro nějakou tu zlatku
burš můj šel do města a nakladatel zase
hned pomoh zálohou jak vždycky v zlém tom čase.
Tak, hochu, na Petřín, tvář ukaž vojákovu,
nic nemluv o stavbách a ji už nepusť k slovu,
a smích jí nedovol a aspoň jednu pusu
ať dáš jí na konec! –
Tak nový člověk z brusu
pln pevných posil mých a vlastních předsevzetí
se pustil z kasáren. Já viděl: takřka letí
ať anděl páně s ním, ať chudáka jej chrání
těch hodin několik před demonickou saní!
Nu, přišel zářící: Byl dřív tam nežli ona
a přišla za chvíli. „A byla celá vonná,
– já poznal levandul – a byla skoro smutná
prý domů musí jet, prý záležitost nutná,
68
já cítil na mně je teď rozesmát ji trochu,
já řek si po našem: tak teď se držme, hochu,
a začal povídat o Kroměříži naší,
o klucích ve škole, o žabce, jež mi dražší
tam byla nad všecko, jak jednou venku v lánu
já dal jí hubičku a hned pak silnou ránu,
neb styděl jsem se jí, o gymnasia trýzni,
ty trudy s latinou, jak potom mučen žízní
po stavu vojenském byl dán jsem do kadetky,
jak formovali nás, jak za pitomé tretky
nás tresty stihali – a věříš, den se sváží
už skoro k večeru a já byl stále v ráži –“
A dals jí pusu tu?
„Ne já, mně ona, pane.
A takhle přišlo to. Že čas jít, řekla, vstane,
a jdeme cestičkou. Víš, je tam jeden modřín,
– já ukážu ti jej – tam černý zrak ten Oldřin
se na mě zadívá: Zda též mi ránu dáte
když – drahý hochu můj, nu, zde ji tedy máte –
kol krku chytla mě a hubičku mi dala,
jak růže červnová po lících náhle plála –
a pak jsme mlčeli a tak jsme k domu došli!
A ty můj hlupáčku, mi časem lístek pošli
– tak zatykala mi – já napíši ti taky,
a řekla adresu. Tak vidíš, boháč jaký
jsem nyní, hochu můj. Leč v tebe všecko skládám,
viď, že mi pomůžeš? A já tě z duše žádám,
bys mi ta psaníčka tak trochu komponoval,
mně, hochu, schází cvik, já dosud nemiloval
a neměl komu psát...“
Měl tolik něhy v zraku,
nu, tož jsem dělal mu Cyrana z Bergeracu
a pro Roxanu psal, což věrně opisoval.
69
A časem psala mu, on s vášní poceloval
snad každé slovíčko a bylo jich tak z mála
a bylo zřejmo v nich, že psala, aby psala,
o městských novinkách, o pracích v domácnosti,
kde byla návštěvou, k nim jací přišli hosti
a soucit jen to byl, když psala, není jiná
a nemá srdce to, jež v dálce nevzpomíná...
A za tři měsíce mu psala: z přinucení
že včera slavila své s kýmsi zasnoubení.
Můj kadet ubohý se rozplakal jak dítě
nad trestem bez viny. Pak začal rvát se lítě
s cynickým Osudem. Jej proklel, hrozil jemu
i jeho nástrahám, dal s bohem světu všemu
a klnul ženám všem. Jen válku přál si záhyzáhy,
jen v ní teď viděl už cíl životní své dráhy.
– – – – – – – – – – – – – – –
Teď vracím se zas tam, kde začal jsem. Jdem krokem.
Po prašné silnici se vine šedým tokem
ten šestý prapor náš. A hoši hlučně pějí,
do dálky slunečné se slova písně lejí:
Za rok za dvě leta
bude z tebe žena,
a já budu nosit
šavli u řemena –
Jen oči utíral. A pak se na mě ohled –
ach, bozi, jaký byl to umučený pohled!
– – – – – – – – – – – – – – –
Tak konec ještě teď. Ten bude veselejší,
nač trápit čtenáře v té žití bídě zdejší?
70
Vždyť Osud všecko zde tak prozřetelně řídí,
že líp by nedoved si dát to nikdo z lidí.
Čas plynul, život s ním tak všelijak mi míjel,
já zase jedenkrát do Prahy z Vídně přijel,
jdu hlučnou ulicí, a ejhle, vždyť to známá,
jen tloušťka mýlí mě – je Oldra, tato dáma?
Nu ovšem, Oldra to. A jako dávní známí
se hlučně vítáme. A hned už připadá mi,
že zmizel její smích, jen usmívá se trochu,
má jednu dcerušku, dvé zdravých milých hochů,
však sama churaví – a kde je vlastně žena,
jež by zde životem nebyla zasažena?
A tenkrát kadet ten, zda něco o něm nevím,
takové jezule, byl vždycky ve všem levým,
to dítě vousaté, nu jinak pěkná hračka,
a psaní doved psát – – teď počká na synáčkasynáčka,
šel v knihkupectví zde, a těší prý ji věru,
že o mně slýchává, jak udatně se peru,
i někdy něco čte, však není kdy a není
pro práce domácí i zájmu pro to čtení,
hoch jde už, támhle ten, tak s bohem, na shledání,
jde ještě k doktoru, lék chce mít, nemá spaní.
– – – – – – – – – – – – – – –
Zde povídání mé už dochází svých hranic.
Já o svém kadetu nevěděl věru pranic.
Snad že v tom ukrutném světovém bojování
svůj život zanechal i to své milování.
Leč jednou po válce a u nás po převratu
mě kdosi zastaví – můj kadet. Ale v chvatu
byl bych ho nepoznal, je opálený, tlustý,
jak blahobytný sud a plnovous má hustý,
má v očích blaženost, má blahobytné šaty,
na rukou prsteny, na vestě řetěz zlatý –
71
tak co je, povídej!
Hlas trochu zbasovatěl,
leč sypal štěstí zvěst: přímluvou mocných přátel
– když vale mohl dát té kasárenské trýzni
a mohl se oženit – stál ve knížecí přízni
a v službě správcovské pak rychle postupovalpostupoval,
až stal se centrálním. A kníže reklamoval
jej z války světové. A groš svůj uložený
po válce změnil hned za statek zadlužený,
jej z všeho očistil, ať teď se co chcechce, stane,
on pevně stojí si na půdě požehnané.
Má osm kluků už, jsou jako buci zdraví
i žena zdráva je
– – – – – – – – – – – – – – –
proud další jeho zprávy
čtenáři odpustím. Chci říci jen, že v žití
k té žití houpačce je nutno času míti
a trochu strpení. Pak mnohou tragedii
ten Osud promění zde v šťastnou komedii.
72
GENERÁLU E. MITTELHAUSSEROVI
Jdou černá mračna od západu,
od Bílé Hory táhnou k Hradu
a přes věžatou kotlinu –
jdou od Vás, já se na ně dívám,
a rozhod jsem se poslati Vám
pár Vašich alexandrinů,
(jak Hugo je a Musset psával,
a Vy jste mi je citovával)
a zatím, vizte: verše ty
se vyřinují formou touto –
ach, metafysické to pouto,
jež jařmí vůli poety!
Vzpomínám tedy, generále,
vzpomínám takřka neustále,
vždyť zjev Váš v paměti mé srost
s tím pětiletím mojí služby,
my nesli jedné práce tužby,
jste jaksi moje minulost!
A světlý zjev těch roků pěti.
Je málo jich v ní. Proto letí
má vzpomínka tím častěji
tam k západu, tam do Francie;
od duše k duši vlna bije –
Vy jistě vycítíte ji.
– Jsme na rozchodu v předpokoji.
Je po debatě. V duši mojí
73
se krčí stále nevíra –
leč Vašich očí rozáření
a baryton Váš v kovu znění
dí přesvědčivé: „Ca ira!“
Dvě letadla nás nesou v dáli,
pod námi mrak nám výhled halí,
já svinul se a klidně spal –
Vy generále? „Podle zvyku
já vzal jsem vaši gramatiku
a substantiva skloňoval.“
Ta naše řeč!... Jsme při snídaní
kdes v krčmě. Chválíte si spaní,
prý žádní chlapi v slamníku –
ó bozi! Vy ty ruské „klapi“*
jste s našimi si změnil „chlapy“
v tom labyrintu jazyků!
Je po hostině. Z rozhovoru
jste vymkl dámskému se sboru
a po cigaře sahaje
řek latinsky jste s vážnou lící:
„Tvor nicotný, čas zžírající
i nejkrásnější žena je...“
Tak jako v kinu, generále,
se hrnou živě dál a dále
obrazy našich pěti let –
jedeme koňmi, autem, drahoudrahou,
neseni jednou čistou snahou
upevnit, zlepšit český svět!
* Ruské klopi (vyslov: klapi) jsou naše štěnice.
74
Čtu knihy, desetkrát už čtené,
jež vozil jste mi z dovolené,
a něco z Vás vždy najdu v nich –
ať Balzac, ať France ironický,
ať Hugo vzletně retorický,
ať Mussetův to v slzách smích,
ať l’Impereur, jenž je teď tak v dálce,
ať knihy o té hrozné válce,
– cítíme ještě všichni ji –
ty knihy hymnicky jsou psány,
Vy máte z ní své řády, rány
a víru ve svou Francii!
A dál se v upomínky hříže
jdu s Vámi zase do Paříže,
kde srdce světa slyším bít
vzdor hluku, v kterém všecko tone,
Váš spartský výklad, cicerone,
já dodnes slýchám v duši znít.
To C’est ca Vaše, N’est-ce pas Vaše
jak amen k slovům otčenáše
šlo v konci Vašich vývodů –
Ba Osud v amen mého žití
chtě přítelem mě obdařiti
vzal z Vašeho jej národu.
Ach, generále, od západu
dnes táhnou černá mračna k Hradu,
já chvílemi se dívám k nim
a na papír ty verše sypu –
nu, dost už. Vyražme dno vtipu
a zkroťme neodbytný rým.
75
A víte, že tím vzpomínáním
já s duše šedé stíny sháním,
a teď už je mi volno tak,
jak bylo, když jsme jezdívali
a na západě ohně plály
a mír byl všude, kam šel zrak.
76
O LETECH VOJÁCKÝCH,
JINDROVI VANÍČKOVI, ČESKÉM DĚJEPISE
A JEŠTĚ NĚČEM JINÉM
To bylo jednou za těch krásných roků,
kdy staral jsem se státu o armádu.
Čas rozkošný! Kde kdo klel na vojáky
a každičkého groše politoval,
jenž vydán na ně. Vtipným nápadům svým
si politici naši průchod dali:
Tak vojáčky zas! Lid má zas jak dítě
k hrám těmto zírat! Šavličky jen ještě!
(Opravdu tenkrát obráncové vlasti
bez zbraní pobíhali ulicemiulicemi.)
A jiných takých vtipů vyrůstalo
a já si ovšem jimi práci sladil.
A žurnalisti! Řezali-li systém
ti páni poslanci a senátoři,
pak noviny do osoby mé bily
a kterak bily!
Přešlo málo roků
a ejhle: voják stoupl u nás v ceně,
už nosí zbraň a naši politici
už uznávají velikánský význam
sil ozbrojených, žurnalisti vojskem
jsou nadšeni – a já se smáti mohu,
jak o sto osmdesát stupňů točí
se moudrost světa.
Na chvilinku jednu
jsem vzpomněl si dnes z oněch zašlých roků
a povím ji – až bude pověděna,
můj čtenář pochopí, proč povídám ji.
77
Tož přišel bratr Jindra s referátem.
Ten bratr Jindra s milým tichým basem,
jenž věty jako housenky ne dlouhé
vždy soukal, každá měla hlavu, paty,
šla pomalu a jistě. Jeho oči,
ty bleděmodré rozvážlivé očioči,
člověku daly pohlídati v duši
a v duši nikdy záchvěv falše, klamu.
A usmál-li se – ne, on rozesmál se,
jen rozesmát se doved, až mu slzy
v ty oči stouply – harašil smích jeho
jak mírný vítr jesenějeseně, když chřestí
v listoví suchém mohutného dubu.
A to je tedy všecko, bratře Jindro?
Vše. Pro dnes, bratře gen. in.
Bratře Jindro,
však já mám něco. Napadlo mi ondy
– víš v dějinách je kořen, z něhož roste
přítomnost naše – dějiny že byly
všelijak za Rakouska upraveny
a našim vojákům jsou vcepovány,
jak Vídeň chtěla. Nutno očistiti
kořeny naše, čili: dnes už možno
povědít pravdu. Pomýšlel jsi na to?
I na to myslil jsem už bratře gen. in.,
a důkaz mám tu docela i v kapse,
pět archů vývěsních je vytištěno,
zde, prosím.
Vzal jsem několik těch archů
a prohlížím je... Markomani, Kvádi...
a příchod Čechů... první Přemyslovci...
78
křesťanství... svatý Cyril s Metodějem...
a svatý Václav... Přemyslovci další...
smrt Vojtěchova... podvody a vraždy...
a žaloby a o rozsudek prosby
u vládců v Němcích... a tak dál a dále...
Tesknota náhle sevřela mi duši.
Víš, bratře Jindro, pravdy jsou, jež říci
lze světu všemu a jsou zase pravdy,
jichž nelze říci ani rodině své,
snad příteli jen. Tož mě poslyš chvíli.
Dějiny naše... Co nás zachránilo
před osudem těch Slovanů na Sále,
na Labi, v Pomořanech? Že jsme duši
ochotně podložili římské noze
a potom že jsme právě v Němcích zřeli
své vrchní pány, k nimž jsme jako čeleď,
své stesky, žaloby a prosby nesli.
Řím blahovolný byl, pár svatých zrobil
nám z naší krve, jak to dělal jiným,
tak Václav, Vojtěch – v Maďarsku král Štěpán,
v Rakousku Leopold, Bonifacius v Němcích,
v Anglii Tomáš Becket a tak vidno,
Řím s vychytralým taktem diplomata
šel v svatých volbě vstříc národů pýše
a polichotil takto jí. Věc druhá,
ti Přemyslovci naši – ved je Osud
svou šťastnou rukou hanbyplnou cestou
jíž běhali k těm Němcům s žalobami
a s peněz pytlíky? A dobrovolně
na šíj svou chomout brali, by lid jejich
nedostal jinak smrtonosnou smyčku?
Lid s ironií dobráckou zřel k Němcům
vždyť „Němec“ tolik byl co „člověk němý“
79
a nazval-li myš „německou“, a „švábem“
hmyz nevítaný, pak to všecko jistě
mu nebývalo nějak zvláště milo.
A národnost – ta byla jenom citemcitem,
ne rozumovým faktem, a to také
jen k dobru bylo, vědomý boj o ni
by tenkrát mohl vést jen k vyhlazení.
Tak v stínu německém jsme jakž takž žili,
a rostli, sílili. Do dějin vešli
Přemyslem II. Význam jeho jmena
Evropu plnil. Užší domovinu,
tož Čechy, zevropštět chtěl, stavěl města
a řemesníky do nich zval a zaved
pořádek v zemi. A zem tu chtěl míti
velkého státu srdcem pevným, zdravým,
by po koruně císařské moh sáhnout.
Tu po prve se zjevili jak přízrak
ti, již nám na staletí – Přemyslovi
pro život jeho Osudem být měli,
tož Řím a Habsburg. Předtucha to byla
či málo povolný duch toho krále,
proč Řím jej proklel. Habsburg vzal mu život.
A země, státní ideu a všecko.
Pak v pozadí stál, nebo obletoval,
a dívaje se jak sup ostražitý,
co přijde, čekal. Zatím nastaly nám
přepestré doby. „Otec Vlasti“ dosah,
co Přemyslovi bylo odepřeno,
koruny císařské. A sloužil Římu,
až hanba z toho. Židem – hadrníkem
po světě jezdil, sbíral kosti, hadry,
o nichž mu řekli, že to zbytky svatých,
do Prahy vozil je a stavěl pro ně
oltáře, chrámy; pátery a mnichy
80
k nim přived, že se město černalo v nich
jak mraveniště – mravenci ti žili
a dobře žili pod tou štědrou rukou.
Lid pozoroval, potom začal myslit:
proč oni, prostředníci naši s bohem,
tak káží nám a sami takto žijí?
Je zákon jiný pro ně, jiný pro nás?
Bůh na jazyku, ale v duši ďábel?
A vstali kazatelé z jeho středu
a stvrdili mu: Tak se žíti nesmí!
Bůh nedal lidem rozčísnutý jazyk
a dvojí zákon! Hus, ten svatý člověk,
šel do Kostnice, řek to římským lidem
a spálili ho. Žižka, velký slepec,
pak čistil zemi, nový čas se rodil,
jak vždy se rodí, v plamenech a krvi.
Leč předčasně to dítě přišlo na svět
a bylo slábo, těžce churavělo.
Řím obmyslný vytrvale čekal
a čekal Habsburg. Jednou už se zdálo
že zakotví zde. Ještě ne! řek Osud.
A přišel Poděbrad. Muž s dobrou vůlí
a chabým mečem. Žižkův palcát zmizel
a nemoh nahražen být; česká šlechta
lid zotročila, ovšem jmenem Páně.
I přišla chvíle pro Habsburga, pro Řím,
a čtyrstaleté drama započalo.
A Habsburg proved Přemyslovy plány,
střed Evropy pod žezlo svoje skupil
a duši lidu odevzdal hned Římu.
A za sto roků přišla Bílá Hora.
Tak trochu vzpoura proti poutům Říma,
tak trochu vzpoura proti Habsburgovi,
jenž ořezával moc a práva šlechty.
81
Lid lhostejen byl. Nes však potom tresty
na duši, těle od Habsburga, Říma.
A Habsburgové, rod to bez talentu,
nadutci dutí a bez udatnosti,
španělsky pyšní na se, domýšliví
na zástupnictví boha, jak jim Řím to
kdys namluvil a stále potvrzoval,
rod, jak jich víc nebylo po Evropě,
ti byli pány našich těl a duší.
Náš lid lil za ně krev svou po bojištích
Evropy celé, jenom za ně, za ně,
ne za myšlenku velkou, za své zájmy,
jen za rodinu onu. Že jsme rostli
a málo známě žili v světě velkém,
jen vlastní silou bylo, vlastní snahou.
Ký div, když pak nás v poslední boj štvali
– a zase jenom v rodiny své zájmu –
my řekli: ne – a zradou, přeběhnutím,
a kde to bylo možno, zbraní v ruce,
my stáli proti nim. A děti Říma,
krev naše česká, ti nás nechápalinechápali,
ti honili nás udavačstvím k soudům,
ti modlili se hlasně za Habsburga,
ti prokleli nás a – – –
ty, bratře Jindro,
záhadně jaksi k vývodům mým hledíš,
ba, úsměv hraje na dně očí tvojích?
Však víš ty, když jsem listoval v těch arších,
že tesknota mi náhle vešla v duši?
Ba, to jsou pravdy, jež lze říci pouze,
když s přítelem tu sedím beze svědků.
A světu – možno jenom půlku říci.
Tu o Habsburgu, viď? Tu celou půlku.
Tu druhou o tom Římu – rozumíš mi.
82
Vždyť máme nyní politické strany
a my, vojáci, musíme zvlášť dbáti,
by žádná nemohla si postěžovat,
že někde nějak je jí ublíženo.
A strana římských lidí dost je silna
a pozor dává, Husiti pak naši
se vystříhají do ní někde rýpnout –
co můžem my, my vojáci, jež národ
jen tak tak snáší, zbytečný jak přepych,
jenž zítra klidně odhozen být může?
Ach, Jindro, řekni mi jen, co je volnost,
co svoboda a všechny krásné pojmy,
za něž jsme riskovali živobytí?
A co to, bratře? Naposled snad slzíš?
Mám vztek, řek Jindra pomalu a suše.
Víš, sesil tedy v oné učebnici
ty stránky o Habsburcích. Tak, jak řek jsem.
A zdráv buď! Přijď zas! Na shledanou, Jindro!
83
O LECČEMS A V POSLED O KONI
Básník je prý jako žena
složen z čiré ješitnosti –
tohle je zas lidská pravda,
jež se potuluje světem
jako mince ze stříbra kdys:
lid ji bere, vydává ji,
platí jí a koupí za ni
to a ono, ale mince
odřena je, ošoupaná,
měď z ní svítí rudým leskem,
cenu má však, dokud nová
z oběhu ji nevytlačí.
Ješitnost! A člověk dumá:
v mladých letech nafoukl se,
že měl bídu a že viděl
cenu bařtipánů všude,
tož se nadmul směšnou pýchou,
by měl něco, proč by mohl
sám se aspoň trochu cenit.
Potom házel verše, prosu,
knihu za knihou, jak hází
strom své listy v podzim na zem
a víc zájmu neměl na nich
nežli strom ten na těch listech,
těšily jej, dokud byly
na snětích a byly jeho,
spadaly a on sní pouze
o těch příštích.
Pravda, je tu
starý Goethe. Přiznejme si,
v něm je hodně ješitnosti.
84
Hovory ved s Eckermannem
a ten dobrý mladík čile
zapsal si, co excellence
řekla sem tam o tom, onom.
Starý pán mu na to přišel,
čet a místy korigoval,
ale řek pak: Eckermanne,
schoval to. Až jednou umru,
může všecko vydat v knize,
je tam lecos prospěšného
pro rozvážné lidské duše.
Tak se stalo. Goethe umřel,
hovory ty svého Fausta
Wagner vydal, měly úspěch,
tož k nim připojil díl druhý,
na to třetí, když se chystal
na čtvrtý, tu zakročila
bezohledná smrt. A národ
vděčných Němců začal stavět
pomníky na paměť Goetha,
ulice a instituty
jeho jmenem křtil – nu, sláva,
sláva světa pro básníka.
Také Ibsen, možno říci,
výlupek byl ješitnosti.
Znáte jistě onen obraz,
kde ten básník v Oslo kdysi
vystoup ze saní a stojí
před svým vlastním monumentem?
Jediný snad básník v světě,
jemuž ještě za života
národ zrobil sochu z kovu...
85
Ješitnost... a lidská sláva...
Jaké mihavé to pojmy!
Básník stěžovat si nesmí,
byť byl sebe ješitnější,
že by sláva v živobytí,
škrtila ho. Docela už
u nás v Čechách. Jsou tu strany,
jsou tu kliky, kamarádství,
zájmy osobní a účty,
jež se musí přesně platit –
u nás básník musí čekat
jen na soudy budoucnosti –
a ta, kdo ví, bude mít kdy,
bude chuť mít, taky schopnost
platit dluhy minulosti,
matky svojí...
Kam jsem zabřed,
o čem jsem se rozhovořil!
Vždyť já chtěl dnes vypravovat
o příteli dávno mrtvém,
a zas pro to, jak bych věřil,
že jej vyrvu nepaměti,
že jej vezmu v nesmrtelnost,
v níž, jak čtli jste, málo věřím.
Málo věřím, to je málo,
pranic nevěřím v ni, pranic.
Nesmrtelnost – toť živ býti
vším, več dal jsi svého ducha,
nervy, krev a vůbec všecko,
cos měl v sobě nejlepšího...
A teď hleďte: u nás v Čechách,
Kollár, Čech a Čelakovský,
Neruda, Vrchlický, Sládek –
prázdná jmena, prázdná slova...
86
Čte je někdo? – Namítne se:
Mácha, Němcová a jistě
Březina – hle, odborníci
píší o nich, cizina si
překládá je, oceňuje –
ach, toť právě jsou ty dluhy,
jež jsou dneškem upláceny
za minulost... Čte je národ?
Bobe, příteli můj dávný,
přec jen píši. Byl jsi koněm,
v časných ránech nosívals mě
po okolí naší Prahy.
To by mohlo býti všecko,
co bych o tobě moh říci.
Bylo víc však. V těchto dobách
kdy jsem deně vypil do dna
lidskou podlost, vztek a záští,
lže a všecky ničemnosti,
tys byl bez falše a kazu.
Jezdili jsme Šárkou, Hvězdou,
tichým nebušickým hájem,
Dlouhou Mílí, po Stromovce,
nikde člověka, tys zřejmě
měl rád samotu tu tichou,
jako já. A když jsem mlčel,
ty jsi k hovoru mě vyzval
hlavy obratem a říhals,
já ti hladil krk a mluvil
o všem možném: o oblacích,
jak se nesly modrým nebem,
o stromech, jak šuměly nám
nad hlavami, o těch drozdech,
jak na snětích, blíže hnízd svých
87
pozor dávali, o myších,
jak nám přebíhaly cestou,
o veverkách, jak se hnaly
po pních stromů – ty ses díval,
kam jsem po čem ukazoval
a byl šťasten. Po těch jízdách,
když jsem podával ti cukr,
položils mi na rameno
hlavu svou a moudrým okem
dívával ses v oko moje –
Bobe, Bobe, kde ty chvíle!
Kdybych hledal ve svém žití
ty, v nichž jsem byl nejšťastnější,
tyhle byly v jejich řadě.
Kdybych říci měl, kdo z dob těch
stál mi nejblíž, nezapřel bych:
Pět, šest lidí a Bob, kůň můj.
Po třech letech přišla chvíle,
strašná chvíle. Bob prý stárne,
důstojen prý není dosti
zevnějškem prý pro mou hodnost...
Chvíle loučení – tys dal mi
hlavu svoji na rameno,
podívali jsme si v oči,
hladil jsem tě – dlouho potom
nemohl jsem odhodlat se
s jiným jezdit; když jsem vyjel,
bylo smutno, bylo teskno,
jak bych jezdil po hřbitovech.
Za půl roku na to vidím
vozík s prázdným pivním sudem.
Kůň jde se sklopenou hlavou –
88
bozi, barva, postava ta,
celý Bob můj! Na můj pokyn,
kočí stane. – Jak říkáte
tomu koni? –
Ferda, dí mi.
Bobe! křiknu. Zdvihl hlavu
zařehtal a hledí na mě.
Stoupnu k němu. Položil mi
radostně zas dávným zvykem
drahou hlavu na ramena,
a tím velkým lesklým okem
hledí v moje.
– Ferda byl dřív
u vojanských – dí mi kočí.
– – – – – – – – – – – – – – –
To je všecko. Rozchod s tvorem,
druhem drahým v tristních dobách,
o němž člověk ví, že nikdy,
nikdy víc už nespatří ho.
89
FATA MORGANA Z HISTORIE
V Královské Oboře jsem ondy seděl
– jak vždycky jednou za pět, za šest neděl –
v kaštanů stínu při vojenské hudbě –
ta láska k vojsku je už v mojí sudbě
a nelze-li být jinak u těch hochů,
pak dopřeji si někdy hudby trochu,
z níž duše jejich ke mně hovořívá.
Byl žhavý den a při sklenicích piva
národa spousta; potlesk nekonečný
po každém čísle; člověk je tak vděčný
za vše, co odplaší mu stíny z čela;
a hoši přidávali, hudba hřměla
své jásající proudy kataraktů;
a sem tam hlavy kývaly se v taktu,
lesk v očích, bezstarostnosti zář v lících.
A náhle vyvinul se z tonů hřmících
můj sladký Straussův valčík „Hlasy jara“,
ta hudba tolik decenií stará
a stále svěží, mazlivá a třeskná
se nad životem nese, bujná, teskná –
oh, Vídeň, Vídeň! to je duše její
z dob slávy, lesku: v bezstarostném reji
jen dnešku žije, nic ji nepoleká,
ať svět se bortí, ona jedno čeká,
tož aby zítřek byl, jak ten den dneska,
vždyť život vlastně zábava je hezká
ať potrvá tak – nač se zamýšleti?
Dnes my jsme tu a za čas naše děti,
ať svět si blázní, my být můžem klidni
a Vídeň naše zůstane vždy Vídní –
– – – – – – – – – – – – – – –
90
teď zmizelo mi všecko. Lidé, stoly,
kaštany, cesty, keře po okolí,
jen valčík hřmí. Jsem ve Vídni. A zase
po starém zvyku jdu si na Ringstrasse.
Je odpoledne, člověk tady cítí,
že slunce jaksi intensivněj svítí,
než u nás v Čechách. Nebes modro skvostné
je jak ten Straussův valčík bezstarostné.
Hřmí tramvaj, vozy letí. A lidí pílí
k Ringstrasse také k jakémusi cíli.
Krok zrychlím. Hle, tu obecenstva řady
strážníci do front rovnají je tady –
co je to? Dva tři udivené hledy
se diví, že to nevím – císař tedy
se vrací z cesty štýrské, korutanské,
tyrolské, terstské, pak i v taliánské
si v jedno město zajel, aby králi
těch Italů – jeť zdvořilosti dbalý –
návštěvu splatil – bývali by rádi
jej měli v Římě, ale císař z mládí
si pamatuje, že Řím vzat byl mocí
italským králem přec svatému otci – –
Už jede! Císař! Lid se v pokřik dává
Hoch! Hoch! Hoch! (Což je jako naše Sláva!)
A klusem už se kolem rohu točí
pár běloušů a myslivec a kočí,
v kočáře císař vedle generála.
Je zřejmě znaven, cesta sil ho stála.
Generál v parádě je pod chocholem.
A císař v modrém kabátci zří kolem,
má bleděmodré mdlé však tvrdé oči,
z nich ani jiskra zájmu nevyskočí,
neb On je On, a tak to v pořádku je,
to patří mu. A zvolna salutuje.
91
Lid nadšením řve. Dojetí se vzmáhá
v sta zraků stoupá zřetelně už vláha:
– Tak stařičký je! – Jaké namahání
mu ukládá to těžké panování! –
– Bůh zachovej ho! – Dokud on nám vládne
bát nemusíme se už bouřky žádné! –
– Ba, tolik zažil jich a nejlépe víví,
že lidu v bouřkách nic se nepoleví! –
– Jak závidět mi bude večer Anna,
až povím, že jsem viděl zeměpána! –
– Tak nebo tak, dnes výskni, zítra vzdychni,
jsme v celku přec tu spokojeni všichni. –
– Až na Čechy – ti musí rýpat, hřešit,
snes modro nebes, nebude je těšit. –
A já si děl: Hle, tenhle scvrklý děda
toť to, v čem řada milionů hledá
si smysl žití... krve veletoky
už za něj vyproudily těmi roky,
co on je tady... a ti Vídeňáci,
co vědí o té naší situaci!
Svých věcí vládu, volnost svoji míti,
ukážem světu, jak lze šťastným býti!
Tak myslil jsem si... Kočár projel zatím,
lid rozchází se. Též se nějak ztratím.
– – – – – – – – – – – – – – –
V tom potlesk. Valčík skončil. Park tu známý.
Tož fata morgana už zmizela mi.
A potlesk hřmí a kapelník se klaní,
je marno vše, vy milé dámy, páni,
ti hoši už jsou hraním unaveni –
leč zdá se, potlesk dojde vyplnění,
kapelník jakés instrukce tam dává,
taktovku vznáší, teď jí dolů mává
92
a náhle vyrazí to ze vší síly
z nástrojů: Proč bychom se netěšili...
Poslouchám tiše. Scena na Ringstrasse
už dozníváním v duši ozývá se
a ďas ví, Smetanovy zvuky ony
se mísí mi se Straussovými tony
a jako hudba pohřbu lká a kvílí
to drahé: Proč bychom se netěšili...
93
JINOTAJ Z NAŠÍ VESNICE
Občan Čertík, písmák na vsi,
upad v rozpor se sousedy:
postavili oni v návsi
pod lipami boží muka,
nový kříž. Je rudě hnědý,
Krista na něm umná ruka
pobarvila se vší péčí,
pochvalné jdou o tom řeči
v dědině i po okolí,
Spasitel má rány řádné,
krev z nich takřka proudem plyneplyne,
za to korunu má hlava,
jako v žádné obci jiné,
div že pod ní neupadne –
ne z těch trnů, které bolí –
ale zlatá její sláva
ohromnému hrnci rovna
drahokamy září zrovna
a toť právě obce pýcha –
kde kdo křižuje se, smekne,
pokolení ženské vzdychá –
jenom Čertík o své holi
jda kolem té práce pěkné
nevšímá si, nepozdraví.
Sousedy hněv pojal lítý,
všichni máme radost, praví,
pročpak on ne, pohan starý,
husita ten zapeklitý?
Tož ho jednou zastavili:
Když my všichni, kmotře milý,
proč vy takto? Proč vy, rcete,
čepici svou nesmeknete?
94
Povím, kmotři, Čertík vece.
Toho Krista já znal přece,
když byl ještě hruškou, stromem,
– stála tamhle za tím domem –
hruška dobrá, dřevo čisté,
snad ten onen jídali jste
plody její. Teď je kříž z ní,
daříte jej svojí přízní,
myslíte si: krása, sláva,
obec tím čest sobě vzdává –
mlčím – proč bych radost mařil?
Ale povím, když se ptáte:
strom byl dobrý jedenkráte,
ale Vykupitel tenhle
se vám z něho nevydařil. –
Každé slovo jak by sekl
– zvyk to jeho – Čertík řekl,
nezlobil se, neusmál se.
Ale se zlou potázal se.
Sousedové jeho milí
velmi se naň rozšrnili:
Jaký pohan! Jak se rouhá!
Hřeší proti náboženství!
Jeho existence pouhá
tupí naše člověčenství!
Místní mladý podučitel
projel chmýřím na své bradě:
Není vhod mu Vykupitel,
že nesedí v obce radě. –
Nato konšel, děda bílý,
dodal: Vida, mudrlanta!
To bychom si vyvolili!
Takového kverulanta!
95
Sousedů pět usnáší se,
že se celá věc ta poví
okresnímu hejtmanovi –
každý z nich že podepíše.
Napsali a podepsali,
do města to odeslali,
nečekali dobří lidé,
že snad ihned žandarm přijde,
Čertík, že své hříchy zralé
odpyká si v kriminále –
ne, jim nebuď ukřivděno:
každý podepsal své jmeno
v čekání a blahém citu,
že ho úřad povšimne si,
uzná jeho loyalitu
a že... kdo ví... cosi... kdesi...
Dvacet roků odplovalo.
Na návsi stál kříž ten hnědý.
Slunce na zem žárem pralo.
Soused žvatlal se sousedy
v krčmě při sklenici piva,
jak to na těch vsích už bývá –
všecko bylo jako kdysi. –
Jen ten Ježíš osamělý
jaksi zoufale tam visí,
jest už značně sešuntělý.
Soused jda kol vážným krokem
sotva hodil po něm okem.
Šli-li dva, tři, zastavili –
s despektem naň popatřili:
96
Co jen pravda, tohle, zdá se,
obci naší neposlouží
ani k slávě, ani kráse,
poví jeden. Druhý touží:
Odstranit to! Zničit, spálit!
Je to proti Pánubohu!
Třetí vzpomíná: Já mohu
čistého vám vína nalít:
tenkrát – vím od báby svojí –
stavět obec nechtěla toto,
ale byl tu soused jeden,
bůhví kým a čím byl veden,
soused Čertík, pral se za to,
aby kříž stál. No tak stojí.
Celá obec byla slába
proti němu. Moje bába
vyprávěla, jaká byla
tenkráte to rebelie. –
Jo, jo. Tak kus ostudy je
dědictvím po paličáku.
Tak to chodí, chuchval mraku
z dýmky pustil soused třetí,
odpliv – slina na kříž letí.
Debata se ukončila.
97
V ZÁVĚTŘÍ DĚJIN
Než přelomen byl dřívější řád světa,
„Hraběcí Milost“ byla zdobou říše,
při dvorních slavnostech měl čelné místo,
na prsou řády, vousy podle vzoru,
jak nosilo je Jeho Veličenstvo,
a pohled říkal: co se nám stát může! –
I doma rád byl – zámek, malá víska
a spoustu dvorů v naší české zemi.
Pan centrální – muž hbitý, obezřetný
byl správcem všeho, uměl mluvit s lidem,
kde Jeho Milost sotva pár slov znala
z té divné řeči. Park byl kolem zámku,
park – sláva země, láska velmožova,
jenž vytvořil v něm řadu modrých jezer,
snes cizokrajné vzácné drahé stromy,
i s hlínou mateřskou: snes keře, trávy,
květiny, děti hor i pásem horkých,
jež otvíraly pohádkové oči
a kvetly od jara až do podzimu,
kdy vlhké teplo skleníků se stalo
náhradou za zmizelé žáry slunce.
Pan hrabě žil tu jako ve svém ráji,
latinsky doved pojmenovat všechny
své miláčky, své druhy drahou žití,
cest zašlých vzpomínky i svědky roků
svých uplynulých. Miloval je
jak jiní hony, baletky a Paříž
a velikou část příjmů svých jim dával
v radostnou oběť. Den co den pár hodin
dlel v tom svém parku, očima jej hladil
a takovou měl jistotu všech věcí,
že cítit mohl: Co se nám stát může? –
98
A stalo se. Hle, převrat, přelom přišel.
„Hraběcí Milost“ zmizela mu náhle
a „pan“ zbyl pouze; jeho řády staly
se částí museálních všedních rarit,
vous císařsky sic nosil ještě nyní,
leč zdivočel mu jaksi, jak ta doba,
kdy rozplynuly se mu dvory, statky,
kdy jeho centrální kdys, stal se nyní
velkého dvora jeho majitelem,
kdy v sumu peněz úbytě se daly
a suma hubla, očividně hubla,
kdy nový stát mu cifry před zrak stavělstavěl,
zlé cifry, které se světa sjít mohly,
když zámek shltly, zámek s celým parkem,
s tím milovaným parkem, světem jeho.
A shltly tedy. Zbyla malá renta
a vilka v lese, kdysi postavená
pro lékaře a nahodilé hosty.
Do zámku vtáhla nyní nová šlechta
nového státu. Vyší úředníci,
hodnosta ten a onen odjížděli
den co den auty do hlavního města
k obsluze státu; v parku procházely
se dámy jejich; děti pobíhaly
po necestách i cestách celým parkem,
tu koloběžkou ryly stopy v písku,
tu míče házely, tam síť se pjala
od pinie až k červenému dubu
a výskající dívka houpala se;
ba, výskalo se, křičelo a smálo,
že stromy, keře, květiny a trávy
se zaraženy zdály být a smutny.
Jezírka zelenala, spadlé listy
a utrhané květy pluly po nich
99
jak mrtvolky. A na záhonech všudy
se krčit zdály temněmodré hořce
i alpské růže jako žebráčkové,
neb metlice a plevel vmísily se
do sborů jejich. Zdemokratisoval
se park ten nyní, přitlumený smutek,
výdechy všeho, co tu umíralo,
se chvěly vzduchem.
Jednou, jedinkráte
sem vešel ten, jenž byl kdys všeho tvůrcem,
kdys „Milost Hraběcí“, teď pan X pouze.
Dešť na spadnutí visel v černých mračnech,
park pust byl. Prošel rychle, opatrně,
jak zloděj na výpravě celým parkem.
Sestárlý zdál se být o dvacet roků,
vous císařský byl zřejmě nepěstěný
a v kalných očích smutek, stesk a hoře.
Nevidě díval se a nevnímaje
vše vnímal, čemu nerozuměl nyní.
A čemu rozuměl, to bylo pouze,
že svět je změněn, čas že odnes všeckovšecko,
jen jeho opomenul a že víckrát
sem vkročit nesmí.
Potácel se v chůzi
a odcházel. Jak zloděj navracel se,
jenž neodnáší sice tajně kořist,
leč proto, že tam v místě lupu nechal,
co v životě měl svého nejdražšího,
svůj velký poklad.
Revoluce naše
nebyla shlukem hrůzyplných dramat,
ne, byl to obrat bez poprav a krve,
bez rušných scen, gest vášnivých a řečí –
jak když jsme dlouho na západ šli nutně
100
a náhle k východu se obrátili,
jen tu a tam kmitla teskná scena,
již srdce rvoucí idylkou bych nazval,
taková scena všední, každodení,
jak deštík, jenž se právě spustil na zem,
když pan X krokem nyní nespěchavým
ze svého kdysi parku ubíral se.
Dešť klidný byl to, jenž má více smutku
než prudký liják za blesků a hromů.
S šedivých nebes tekou slzy pláče,
se stromů kanou, s keřů, trav a květin,
ve vodě jezírek se utápějí
a v písku cestiček se chtějí skrývat.
I panu X se několik jich v řasách
zachytlo maně – nechal je tam viset
a setřel je, až když se k vratům blížil.
101
RUKOVĚŤ
PRO TY, KDOŽ BY SE CHTĚLI JEDNOU KRITICKY
A VÁŽNĚ ZABÝVAT LITERÁRNÍ ČINOSTÍ
AUTORA TÉTO RUKOVĚTI
Hugo řek, chce-li dobrou báseň číst,
že napsat si ji musí. – Já jsem jist,
že tohle v našem Kocourkově říci,
poznal by, co jsou naši satirici.
A přec i když náš básník v hovoru
tě pozve v duše tajnou komoru,
uvidíš, když sám s jinými se měří,
že králem je a oni jakous zvěří.
A konečně: je nějaký to div?
Je básník pouze ješitností živ
a sláva vzduchem, který dýchat musí,
ta cizí falešna je a jen dusí.
Sám vyznám, kdybych vůbec básně čet,
(a já jich nečtu od drahných už let),
ty svoje vzal bych – nač jít do daleka,
když dobrá věc na dosah ruky čeká?
Ne, nečtu jich. A má-li veršů pár
mé celé tvorbě dát dnes komentár,
to proto, že v svých knihách – třeba suše
mám zaznamenán pochod svojí duše.
(Což vědí ti, kdož do dnes věrni mi
a píší mi to slovy vděčnými.)
Co povím, je pro soudce všelijaké,
vždy kritik v posled člověkem je také.
102
Ba, kritici! Na prstech ruky moh
bych spočítatspočítat, kde který kmet i hoch,
kdož psali o mně soudy zdrcující,
jen trochu rozuměl, co chtěl jsem říci.
Čert vezme je! Leč dobrý člověk jsem,
tož spěchám ještě s tím příspěvkem
a nezištně – vždyť já byl v žití celém
jim beznáročným vlastně živitelem.
A přisahám, že lhostejno je mi,
zda vděčnost vzbudím, pohnu svědomí –
však dost už předmluvy! A sláva bohu,
že k jádru věci teď už přijít mohu.
Já takto žil jsem: S čím se potkala
má duše, s tím se vždycky porvala
– viz Jakob-anděl – až ta oběť milá
své tajemství jí v posled vyjevila.
K záhadám myšlenek, k všem problemům,
k životu věcí, lidských muk a dumdum,
po celou dobu životní mé dráhy
má duše musela si najít vztahy
a říct je. Veršem lepým nelepým,
sem tam cos v metru, sem tam pískl rýmrým,
toť lhostejno mi, vždyť je pravda jistá,
já nebyl nikdy přec l’artpourlartista.
Spiralou roztáčel se žití běh,
má duše letěla po kruzích těch,
a verše mé jsou stopy všeho dění,
zápasů, běhů, prohry, vítězení.
103
Hoch, miloval jsem. Vědí čtenáři,
jaké to bylo smutné podjaří,
leč potom hned já, třeba poražený,
jsem probíjel se duší k duši ženy.
A k tragickému ženy Osudu.
Nu, zbytečně se šířit nebudu,
snad známo, jak jsem obžaloval Osud,
proč v žití nekvetou jí růže dosud.
A potom Vídeň, byl jsem zavát tam,
za kouskem chleba. Bída přišla k nám
a byla u nás takřka dením hostem,
nu, žilo se i s nevítaným postem.
Své češství v krvi ovšem jsem tam nes
a viděl jsem, že víc je vážen pes,
než lokaj, metař, domovník a všici,
kdož ušli tam své vlasti – nevlídníci.
Já za lid bez práv lidských tam se bil,
jej burcoval a mocným zahrozil
a věřil, že z té ruky mozolnaté
budoucnost lepší vzejde jedenkráte.
A nenáviděl jsem tu budovu,
prohnilou od základu ku krovu,
kde žili jsme. Snad znáte verše ony,
jež k soudu vlekly děvku z Vindobony.
A když jsem viděl našich lidí květ
z daleké vlasti na pomoc jí spět,
já musil myslet na husitské šiky,
a třískat tyhle „boží bojovníky“.
104
A louhem satiry a soudem zlým
dál soudil jsem nás, soudil je a vím,
že správně viděl jsem a soudil zpříma.
A pak jsem musel vyřknout ortel Říma.
Neb Řím a Vídeň – není v dějinách
dvou jiných měst, jichž čepel by tak sáh
na naše srdce – po Římě já bloudil
s tím českým hořem, potom Řím jsem soudil.
A na to šel jsem hledat do dějin
jas, světlo, hrůzy, muka, lže a stín,
hádanku lidstva, smysl hříchů, cností –
a šel jak cynik z této ohavnosti...
Sta králů, papežů, sket, hrdinů,
sta lidí bez jmen, strůjců zločinů,
žen zašlápnutých, tvorů utracených
mou krví prošlo v mukách zatracených.
Otázka jedna všudy: Jak, kdy, kde?
kdeKde místo, smysl žití, národe,
a kdy že začneš? Vždyť ty na té zemi
vítězem musíš stát se přede všemi!
Sem tam jsem při tom motylečka stih
a přišpendloval je do sbírek svých,
to chvilky sdílných nálad, stesků, vzkřiků,
přátelských pozdravů, ran protivníků. –
Tu nastal čas, kdy vše se splnilo,
dřív než jsem věstil. Tak se vrátilo
to žití duše k břehům Vltaviným
a činem toužilo spět k metám jiným.
105
Ne, nebyl člověkem jsem negace,
já toužil dát se rychle do práce
a po té hrozné velké světa válce
já viděl dítě její růst zas v dálce.
Neb to je zákon: Každá válka má
vždy děcko válku. A to rukama
se diplomatů zardousiti nedá.
Je život bojem. Nevěříš-li, běda!
Byl sám jsem. Nenáviděn, posmíván,
mudrci poučován se všech stran,
pak u stavů jsem viděl dějin tkalce –
ký div, že jsem žít volil v klidné dálce?
To též víš, čtenáři, tys jistě sáh
po foliantu o těch kasárnách,
jenž ne-li víc, je svědkem žití mého
pro dějin soud. A soudem toho všeho.
A ona knížka též snad známa je,
kdež pohřbil jsem své mrtvé naděje –
ten pohřeb dál se před očima lidu,
jenž nechtěl vidět blížící se Bídu
a jak to zvykem, svými kritiky
se pustil pouze v halas veliký –
já na Kassandru, trojskou prorokyni
jsem myslil, jak jí bylo, cítě nyní!
Teď v samotě své – sudbě za ni dík! –
jak Diocletian kdys, zahradník,
stopuji sad svůj v duši s uklidněním
jak žije pokrokem svým každodením,
106
a pozoruji, co den přinese,
jak venku řádí, kterak žije se,
co lid, co národ, stát, jenž žití drahou
byl velkým snem mým, nejsvětější snahou,
a na okraj dní píšu tu a tam
bolestnou glosu, pichlák epigram
a, čtenáři, buď ke mně spravedlivým,
já v těch svých letech divím se, jen divím:
že možno žít, jak žije ten náš svět.
Jít mimo všeho, jakby nevidět.
Hrát tisíc komedií s vážným gestem.
A netřást se před ortelem a trestem!
107
15. –21. ČERVENCE 1935
PONDĚLÍ
A nezdá se vám, že Čas nyní letí,
jak nikdy dosud? V dobách minulosti
jak líný býval! Den byl nekonečný,
a týden vlek se jak vůz zatížený,
když do kopce se škrábe! A což měsíc!
Čas nepřines, Čas pranic neodnášelneodnášel,
nic slovem nedělo se – ve všem lenoch
(až na to, co mu takřka dením chlebem:
zalepil rány, zralé lidi nosil
k věčnému spánku, živým uděloval
své příslovečné porce zapomění).
Dnes jaké děje tady! Jaké zmatky
zmítají světem! Jaká bída škrtí
národy, třídy, muže, ženy, děti!
Co bolestí, co vzdechů, hlučných kleteb!
Co může, zdá se, sebere a pádí,
jak nejrychlejším vůbec možným letem
(má naposled snad auto?), leč co sebral,
toť patrně jen vzorky, ukázky jen
a kdyby člověk moh mu imputovat
jakýsi soucit se světem a lidstvem
a kdyby člověk věřil, že je Kdosi,
jenž stvořil svět a řídí jeho řády –
pak musil by Čas deně stanout před Ním
a vyložit, co přinesl s této země
a říci: Tvůrče, můžeš klidně zírat
na bědný život tvorů Svojí země?!
108
Den žhavý byl. A zas ti přísloveční
nejstarší lidé takového horka
vzpomenout nedovedou. Deníky dva
dnes přišly s nepodmíněnými fakty:
ten dí, že dvě stě pětadvacet roků,
a druhý, že prý sto a sedmdesát
nebylo v světě strašných dnešních žárů –
doufám, že nebude to zdrojem vojny
v tom státě našem – ať jen diskutují,
toť demokracie.
A jděme hajat!
ÚTERÝ
To byla noc! Ten zatracený měsíc,
strašidlo vyjevené, v úplňku je
a jakby věděl, že ho nemám v lásce,
za čtyři týdny jednou potrápí mě,
když vstoupiv v úplněk je v plné síle.
Já spal a nespal, duší kmitaly se
vzpomínky pestré s vřavou nemožností,
já lidi viděl, které neviděl jsem
už století půl, návštěvou mi přišel
řad lidí z dějin, potom stvůry jakés
z přírodní říše a to řádilo mi
jak kolem mě, tak ve mně. Já mnul oči,
třel hlavu, převaloval jsem se v loži,
vše marno – na půl minuty byl pokoj
a zase vše se přivalilo znovu –
prokletý měsíc!
Celý den mi bylo
mdlo v duši, v těle; život plynul v dálce
a já se díval na vše, jako člověk,
jenž stojí tiše na onom už břehu!
109
STŘEDA
Nic nového. Den žhavý byl a běžel
v úmorném vedru. Člověk už je vděčen
i za takové prosté „nic nového“.
Vzduch v noci ochladil se. Na terase
jsme seděli až skoro do půlnoci.
Vůz Velký, souhvězdí mé milované,
stál nad hlavami. A ten taškář měsíc
pomalu vylez za komínem domu
a stoupal přímo ku kostelní věži.
Já vzpomněl hned na báseň Mussetovu,
jak on jej viděl nad věží tam u nich,
jak puntík nad i, šíbala jsem prohled:
chce ukázat mi as svou důležitost,
že hrdinou je v nesmrtelné básni
i mně se zjevit chce co taký puntík,
no, uvidíme. Leze, milý lotr,
a leze marně, do polovic věže
vystoupil sotva, zastyděl se notně,
neb skryl se tak, že není po něm stopy.
Až za chvíli, až když mu otrnulootrnulo,
ven zvolna leze, a zas plnou tváří
se dívá na nás. Nech si šprýmy svoje.
ČTVRTEK
Dnes s L. jsem chodil.
Člověk procházku má
lékařem nařízenou. Našli jsme si
ulice stiné. Z časových pak themat
jsme horko probrali. A bídu lidí.
Mluvili o tom, co je. A co bude.
L. není pesimist, je člověk přesný,
110
kritický pozorovatel je všeho,
a když ku konci řekne: Pomyslím-li,
co moje děti čeká, čestné slovo,
rval bych si vlasy. My už vydržíme,
vždyť máme všechny možné zkušenosti,
světovou válku, bídu její, potom
tu bídu poválečnou – z bídy jedné
my do druhé šli, ale děti naše...
V nich člověk žije, v nich ten život nese
dál v jiné formě – a zas bída, bída,
což nebyl by to zdravý egoismus,
udělat náhle konec v prostřed věty
tak browningovou olověnou tečkou? –
No, rozešli jsme se a já myslil
na fantastickou shodu okolností:
ten měsíc včera udělat chtěl puntík,
nad naší věží. A nad celým žitím
ten L. dnes, člověk rozšafný a klidný,
už také chtěl by udělati puntík...
PÁTEK
Zdá se, že dnešní život chce být vyžit
co nejrychleji. Byl jsem v zahrádce dnes
a pozoroval růže. Včera poupě,
dnes bachratý květ, jenž už odhazuje
své lístky k zemi. Krvavý buk svadl
a shodil háv svůj. Břízky valem žloutnou,
i vrba kosmatá má ve své kštici
houf zvěstí podzimních. A to je horkem?
Či heslem Času, jenž co nejrychleji
se nese v dál a chce své běžné funkce
na této zemi vykonávat tryskem,
111
by nebyl zdržován, až snad dny příští
vydají jiné heslo k tempu žití?
SOBOTA
Byl u mně člověk. Studoval, má diplom
a nemá práci. Sta jich, tisíce je.
Protekci hledá. Kdyby prý jen slovo...
sic pravda, že jsou houfy uchazečů
a každý má vliv politické strany...
leč slovo mé prý... Vyved jsem ho z bludu...
jsem člověk bez úřadu, beze styků
a tím i beze vlivů... protekce má
by škodit mohla, jsemť sic mnohým slavný,
leč to jsou lidé krátkých slabých rukou,
u druhých pověstný jsem – ti jsou mocní.
A tohle jako jemu, vykládal jsem
už stům, co dím, už tisícům všech jiných,
kdož takto přišli... Vzdych a stisk mi ruku...
NEDĚLE
Šli lidé z města, vraceli se večer
a všichni zmořeni a říční potem.
Noviny ráno zas mi daly důkaz,
jak strašlivé a bědné zaměstnání
je psát ty listy. Zbičované mozky
co vymyslí, co ruka k tisku chystá!
Kde jsou ty dny všech návštěv, oslav, sjezdů,
nadšených řečí, pochodů tou Prahou
a městy jinými... kde je to všecko!
Fadesa pustá. Lupy, samovraždy
a vraždy nestačí už... příliš všední...
A tak je člověk vlastně rád, že týden
112
byl krátký, jako zaprásknutí bičem
a už je ten tam. Vlastně čekáme jen
a nevíme co. Div nějaký, zázrak –
a vlastně ani to ne. Vyznejme si:
jen něco nového! A lhostejno je,
co přijde, jen ať je to záhy tady...
Hůř nemůže být a v líp nevěříme –
jen něco nového! Pryč s přítomností,
jen něco nového ať dá už Osud!
113
NECH HO!
Co myslíte vy – kdyby dneska Dante
a Shakespeare, Mickiewicz volbu měli
vzít za posmrtnou celou velkou slávu
tři čtyři roky prostičkého žití
co rolníci, co pastevci koz, ovcí,
s obzorem vísky své a s jedním cílem
tož malým hrobem v trávě hřbitůvků svých –
což – nebylo by lidstvo přinuceno
vyškrtat z dějin kulturní své pýchy
jak jmena ona, tak řad velkých skvostů?
A jiných zeptat se a dát jim volbu –
odpověď stejná za podíl by byla.
Básnická sláva! Paprsky chtít schytat,
jež hází na zem, na národ a lidstvo
červnové slunce... Hřeje, osvěžuje
a přijde podzim, zima – lampy, kamna,
je nahrazují, a to lidstvo milé
se přizpůsobí řadou zimních zábav –
kdo vzpomene si na červnové slunce!
A kdo ví, nežije-li v hloubi duší
všech básníků ta tucha nicot, zmarů
a vznesou-li přec někdy hrdě hlavu
a verši pyšnými si prorokují
svůj život posmrtný a slávu věčnou
jak Horác, Ovid, Puškin a jak jiní –
zda nechtějí tím předem přesvědčiti
jen sami sebe? Umlčeti v nitru
hlas příšerný o nicotnosti všeho?
Jak často cituji si jednu sloku,
již Vrchlický (jenž také sám se těšil,
114
že lid jej bude v paměti mít vděčné),
psal kdys své dceři:
Mé poesie zlaté sítě,
ty strhá jistě času chvat,
a pouze v tobě vidím, dítě,
že vskutku žil jsem jedenkrát...
Kam zapletlo se povídavé stáří!
Vždyť já vám povědít chtěl dneska vlastně
idylku malou, něco o svém vnuku.
Rok a tři čtvrtě, jmenuje se Petr.
Jak týdně referuje moje dcera:
zázračné dítě. (V tomto věku totiž
je divem každé dítě, co jich v světě.)
Tož Petr jí a spí a běhá, žvatlá,
rve hračky, knížky pestroobrazové
a nejšťastnější je, když vsazen v auto
volantem hýbe, jakoby je řídil.
Máť zavede jej často do pokoje
před obraz můj, a Petr poznává mě
a jak to slýchal od mámy a táty,
prst pozdvihne a radostně dí: děda.
(A dcera ovšem vždycky referuje:
už zná tě, táto.)
Není tedy divu,
když dobrý přítel, slyše o zázraku
a řekne: jeďme tam, že člověk kývne
dá v duši zaznít sloce Vrchlického,
a jede radostně. A auto letí
silnicí bílou – silnice ty rád mám –
a jede městy, vískami a poli
a jede háji, do kopců a s kopců,
kraj otvírá se do dáli a šíře,
115
rybníky lesknou se – a jiné vozy
vstříc letí nám a kmitnou spěšně mimo –
kam – za čím? Kdo ví – ale pochybuji,
že jedou k jakés radostnější metě,
než já tu. Slavné slunce června hoří,
kraj kolem okna utíká a v dálce
zdá se, že plyne volněj nesen proudem
vln zářících.
Už poledne je tady,
od rána čtyři hodiny už jedem,
však v dálce kostelní věž nám už hlásí
cíl cesty. – –
Pusy k uvítání padly.
Je potvrzeno, že se jelo dobře –
a kde je Petr?
Dveře rozletly se,
a Petr vešel. Nahý, opálený,
půl metru človíček. A nezaražen
se rozhled po nás. Míval modré oči
teď ztmavily mu. Rozpínáme náruč,
leč Petr nevšímaje si nás kráčí
k své mámě. Ta jej zdvihne, stoupne
k obrazu mému: Petruško, hle, děda!
(ukáže na malbu a potom na mě),
Petruško, děda! –
Kluk se na mě koukne
(cizotu, nezájem má v tmavých očích)očích),
odvrátí hlavu a rve mámě s krku
korálků řetěz. Petruško, hle, děda!
Zas máma začne, ale zase marně.
Traplivé chvíle, jak už vždycky bývá,
když parádní kus na rodiné sceně
se nechce dařit. Hledím odpomoci
116
jdu k sousoší a něžně dotýkám se
s proslovem vlídným ramen svého vnuka.
Ohlíd se na půl, vbodl do mně pohled
kratičký, odmítavý a řek suše
jen dvě slovíčka: Nech ho! Nic víc. Nech ho!
A nic víc odpoledne, ani večer,
když spat odcházel.
A pro tohle Nech ho!
jsem čtyři hodiny já jel si k němu
a jen s tím Nech ho! odjel zase domů.
A dvakrát milým je mi ten kluk nyní
pro tohle „Nech ho!“ – jasný hlas mé krve,
kus živé duše mojí, díl já mého.
Snad věříte – a věřte – vzpomenu-li
na toto Nech ho!, prosím vždycky Osud,
by zachoval mu v duši pramen onen
nezvídavého sebeuzavření,
nelísavosti, nepodkupné vůle
a v očích tvrdost pro ty kejkle světa.
117
V ROCE 19??
Je teplý srpen. Se silnice bílé
je výhled do kraje. Přes obdélníky
strnišťat žlutých na zasněné vísky,
lesnaté chlumy, zamodralé hory.
Báň prořídlého nebe. Teskné světlo.
Jeřabin alej honosivě nese
červené třapce svoje.
Sešlý děda
v příkopě u cesty si pokuřuje
netečně hledě bledým modrem očí
v dál do krajiny.
Silnicí se nese
drobounká babka. Šedivá je celá
a hlavu plachetkou má zahalenou,
z níž černé oči jak dvě jehly svítí.
K dědovi došla. Sedla vedle něho
a kývla pozdrav. Děda prohlídl ji
a spřádá hovor: Kam a odkud, matko?
Ze světa, starý, a do světa zase.
Hm. Tedy chodíme si. Já už, matko,
bych toho nesved. Líné nohy, matko.
A která vy ste?
Smrt.
Co lidi bere?
Tak, beru lidi. Jenže máme časy,
kdy těžko je i Smrti uživit se.
To jako se vám pletou do řemesla?
Jo, dnes tak všudy. Zlé je živobytí.
A kdo pak vám by překážet moh, paní?
118
Kdo? Člověk. Lidé. Podívej se, starý,
a uvaž dobře. Projdi dějinami
– víš, dějiny, toť o všem tom je pamět,
co bylo tady – co tam najdeš, řekni?
Člověka člověk, lidé lidi bili
a zabíjeli – proč? No, zabíjeli.
Meč, šípy, potom střelami a děly.
No, neříkám, snad musilo tak býti.
Já obživu svou jinak při tom měla,
mně tahle konkurence nevadila.
Leč pokrok rostl. K čemu došli potom
učení lidé, ihned obráceno
k vraždění lidí. Zabíjet lze takto.
A takhle taky. Hned zas ještě jinak.
I tohle bude dobré pro vraždění.
A také tohle. Starý, zle mi bylo
a ještě hůře přišlo potom. Mozky
důmyslů, vědy, všechněch lidských zkumů
vynašly věci, jež mně zkoprněly.
Ve vzduchu, v moři, na zemi i v zemi
se zabíjelo. Celé miliony
mi byly brány. A co připraveno
být mohlo pro mě, obmyslná snaha
doktorů umných vyrvala mi potom
a s chloubou pouštěla na světlo světa
bez noh a ruk – ne, to jim dali dřeva –
však bez očí i brad, rtů, bez rozumu,
ubohé stíny lidských živobytí,
v nichž časem sotva paběrkovat mohu.
A teď jdou dále. Pověz, víš ty, starý,
co je to bacil, mikrob, x-paprsky,
co různé plyny – víš, toť jako prška
drobného deště, jenže místo kapek
to všecko snáší se a klesá na zem,
119
ničeho nezřít, vzdychneš jen a padneš –
muž, žena, dítě, celé statisíce –
to vymyslil si člověk na člověka,
tak spolu jednají, kdož kasají se,
že k boha obrazu prý stvořeni jsou.
A jistě ani bůh sám dneska neví,
kam dojde člověk v téhle činosti svésvé,
vždyť možno, jedenkrát že chtít i bude
mě odstranit, mě starou, nesmrtelnou,
mě, Smrt.
Zlé živobytí máte, paní,
Ta konkurence! Ta je ve všem všudy.
Ba, při tom každý doktor ve špitálech
se se mnou rve. A humanita snaží
mi brát, což Osudem mi připraveno,
ty polotvory, slaboduché, blby,
jež Příroda si robí, jak své vtipy,
k těm přístup brání mi, ty opatrují –
co na zdravé se všechno ono chystá.
Což není svět ten vlastně světem bláznů?
Zle na světě je. Člověkem být těžko.
Já lecčemus jsem nerozuměl z tohotoho,
co prvé vykládala jste mi, paní,
však cítím, zle že vám. I nám zle nyní.
Co dělat?
A což, starý, ty bys nechtěl
jít se mnou nyní v říši ticha, klidu?
Ne, paní, prosím. Nechejte mě tady.
Je známý kraj tu. Narozen jsem támhle,
znám každou pěšinu a každý stromek,
zde vykouřím si nějakou tu dýmku,
120
zde sluníčko tak pěkně mile svítí,
tam u vás tma je.
Dost už, starý, dosti.
Teď půjdeš se mnou. Však ti dobře bude,
až cítit nebudeš, jak dobře je ti.
Smilujte se paní!
Už ani slova!
Vždyť nezbývá mi na světě už pranic,
než brát ty životy tak dohořelé,
jak je ten tvůj! A dosti! Rychle! Se mnou!
Lehounce dýchla na něj – přivřel oči –
z úst padla dýmka – mávl po ní rukou,
jak lapit chtěl by ji – a upad na znak.
121
UŽ PODZIM TÁHNE...
Ach, když se srpen překloní, to začátek je konce,
to leto už se stěhuje. Sem tam jsou modré zvonce,
a trochu doušky mateří; na strnišťatech husy,
a kluci draky pouštějí, pak někde v dolíku si
pár brambor ukradených kdes na ohnišťatech pekou.
Mha lehká z rána vyvstává nad ocelovou řekou,
i slunce nehřeje už víc, jen teskně jaksi svítí,
a kraj do šíře do dáli zdá zadumán si sníti
o hravých vlnách obilí, o cvrčcích tikajících,
o švihu sekajících kos, o lidech s potem v lících,
o drobných čilých vlašťovkách, o špačcích, jichž sbor celý
tah k podvečeru k severu a kovovými těly
se blýskal v slunci západním. Teď žluté obdélníky
a řádkovaný řepy lán a brambor tmavé šiky
a tichý smutek po všem tom, co bylo, co je nyní,
je vše, co zbylo krajině. Je podzim ve předsíni,
tož támhle kdesi za lesy.
A tichou cestou polní
jdou v hovoru dva přátelé, jdou procházkou, jsou volni,
ne stoupenci stran nějakých, jak jsou teď lidé všici,
ba, ani reformátoři, ne pivní politici,
jen diváci dva v divadle, kde o naše jde žití –
tak dívají se po kraji a jmou se hovořiti:
1.
Zem naše, dobrá matičko, zas splněn roční úkol
tvé věčné o nás starosti! Vše, co zde bylo vůkol,
jsi dala zase dětem svým, ach, kterak, kterak je ti,
když po všem nyní pohlížíš na tyhle svoje děti?
2.
Ba, věru, dala ubohá, co mohla, měla, všecko,
že nemusilo hladovět by žádné její děcko –
122
a ejhle, co tu zoufalců, již nemohou být živi,
hlad z rána k žití vítá je, hlad celý den k nim civí,
hlad ukládá je ku spaní –
1.
tož žebrají a loupí
a po případě vraždí i, což není kalkul hloupý,
buď vražda, lup se podaří, a je tu živobytí,
neb zoufalec je přistižen, pak kriminál jej sytí –
2.
A při tom, kdož jsou na slunci, ti sobci necitelní,
ta srdce, jež jsou z železa, těm bědným viditelní,
ten přepych, bary, kuběny a vše co k tomu patří –
jak možno chtít být národem a mínit, že jsme bratři?
1.
Ten pojem „národ“, příteli, ten hezky dávno zmizel,
už slovně jen se užívá, když politická svízel
ho někde zapotřebí má. A jinak žije trochu
snad v pošetilých vzpomínkách těch prostých z lidu hochů,
již našli v bouři světové svou historickou chvíli
a za svobodu národa se v dálných krajích bili.
2.
A to je všechno minulost. Jde po jiných se mostech,
ti hoši naši zestárli a po všech zkušenostech,
jež „národ“ doma podal jim a po všech, co jim dává,
já nevím, zda by ještě šli za svobodu a práva
té čeládky zde zápasit. My klesli, strašně klesli
a pravdou-li to, že jsme kdys jak sokoli se nesli,
teď asi jako slepice si dvorkem pobíháme
a co se dá jen sezobat, my čile sezobáme.
123
1.
Co tedy dělat? Řekni sám, vždyť takto, jak my tady,
sta lidí dává lebky své po státě dohromady
a kritisují, mudrují a skráně podpírají
a zas „co dělat?“ naposled se takhle jak my ptají.
2.
Ten národ (říkám jmeno to teď bez všech uvozovek),
má duši těžce nemocnou. Však věřit musí člověk,
že uzdravit se může, má i musí. Časy byly
už jistě zlé, snad horší i než v nynější té chvíli
a vyšel ze všech zlot těch zdráv a na nás všech je nyní
(zem matkou, národ otcem je a jeho my jsme syni,
vším s ním a ničím bez něho) spět s pomocí mu všude,
vždyť jeho význam, sláva, čest, to všecko naše bude,
my jeho dějinami jsme a soudu budoucnosti
se zodpovídat musíme za činy přítomnosti.
My nejsme tady od dneška, my tradici zde máme,
my víme, z jakých kořenů k svým dneškům vyrůstáme,
tož zbavme duši nemocnou především všeho lhaní,
a nejen nelhat nikomu, však také sobě ani;
pak kudrlinek, frází všech, jež jako závoj hustý
se hází lidem na oči, by nezřeli že ústy
tak zvané „pravdy“ hlásáme a žijem zatím podle,
své přesvědčení prodáme, kde jaké prázdné modle;
a jako v tenisové hře, míč odpálen se vrací
na straně druhé bystrý hráč jej ťukne umnou prací
a míč zas vzduchem nese se – tak všechny pravdy naše
se odehrají ve slovech, je obecenstvo plaše
však s velkým zájmem sleduje, leč především se těší
ti, kdož je pouští do vzduchu, kdož odrazit je spěší
ach, to jsou naše diskuse a žongléři ti znají
jak „pravdy“ na lid vychrlit a jaký efekt mají,
124
a není fíglí, podvodů, jichž schopni nebyli by,
jen když se něco dává jim či alespoň se slíbí.
Jsme nízko pod bestiemibesteimi, jdem v útok nočním šerem,
a zabít koho chceme-li, pak cizím revolverem –
a víte, milý příteli, že tomuhle se říká
už ode dávna „rozumná a čestná politika!“
1.
No, prosím tedy, jenom dál s tou svojí medicinou!
2.
Jsme zadlužený malý stát, tož pryč s tou procovinou
jak dneska provádíme ji, a vařit pěkně z vody,
po nikom neopičit se, a k čertu cizí mody,
střih pěkně ve všem domácí a také z naší látky.
Když jdete někdy vesnicí a vidíte ty chatky,
a řekněm statky, chalupy – což vám tak nenapadne,
že berně celé vísky té – a máme daně řádné! –
se skládá, aby živen byl, ten onen z výtečníků?
Jen nechte paradovat je, co je tu vykřičníků!
Ba, ochlokrat, když zasedne a nacpávat se začne,
pak z důlků žasem vylezou divákům oči lačné.
A čert to vem! Toť vedlejší! Ten duch náš chorý, vratký,
ten předem musí býti zdráv – tož k Husovi zas zpátky –
1.
Že přerušuji, odpusťte! Však nelze srovnat v hlavě:
vy přece pohan od kosti – a Hus, ten křesťan právě,
je autoritou tady vám, nu, vy mi vysvětlíte,
chci k všemu, bych tak řekl, mít rým patřičný jak víte.
2.
Jak cítím, rád vám vysvětlím. Hus, odmyslem si stranou
vše, co své době musil dát, jak daň jí vyžádanou,
125
byl první člověk v dějinách, jenž zahřměl církvi v líce:
Žij sama, nám jak kážeš žít, ty velká nadhříšnice.
Ty příkaz ten nám tlumočíš, jak rozkaz boha přímý
jdeš slovy s ním, leč v činech svých s mocnostmi pekelnými
a znajíc pravdu, žiješ lží a ve lži toneš cele –
buď kleta, na vždy prokleta i na duši i těle! –
A církev tehdy byla vším: zákonodárcem, soudem,
a byla duší vladařkou, moc světská jenom oudem,
jenž všecky její příkazy zde přesně vykonával
a vzbouřil-li se někdy přec, pak trpce odpykával.
A tohleto je pro mě Hus. On v černém středověku
vyřk zákon velký pověčný a šel pak roven reku
jej do plamenů utvrdit. Zde s antikou se stýká,
kde snad jen bludný měsíc lhal. Teď národ už si zvyká
ctít největšího Čecha v něm – leč jak je daleko mu!
Jej ústy sice vyznává, leč komu slouží, komu!?
A víte, proč mám z duše rád ty chladné Angličany?
Že nelhou. Není potřebí. Jsou proto světa pány.
1.
Tak probrali jsme poměry a text si dali k tomu,
teď chladný vítr táhne už, já myslím, půjdem domů.
A polní cestou vraceli se ti dva souputníci,
ne stoupenci stran nějakých, ne pivní politici,
jen diváci dva v divadle, kde o naše jde žití,
jimž herci i kus dávají jen hořkých pravd pár k pití
a mimovolně dávají, neb co jim všechněm po tom,
že otec národ stůně jim, nic nemyslí si o tom.
A země, starostlivá máť, ta dala už, co měla,
ta ještě může jedenkrát už jenom chladná těla
svých dítek přijmout v lůno své a před zimou je chránit
a poslední být záštitou, by život nemoh ranit.
126
HŘBITOVNÍ FEUILLETON
Je mírný vlídný zářijový den,
ta letní symfonie barevná,
leč prokvetlá už tony podzimku.
Jsem na hřbitově. Tak už řadu let
v dni takovém se zachce člověku
si zajít aspoň jednou v mrtvých říš,
a dívat se a nechat poletat
jak motýle a jako včelky ty
po hrobních květech volně myšlení.
Pomníky z kovu nebo z kamene
svým zlatým písmem tiše vypráví,
kdo leží tu, a jakou hodnost měl
a které cifry ohraničují
životní výsek jeho v proudu časů.
Smrt, demokrat ten v světě jediný,
zde srovná všecky; pyšným pomníkem
jen pouze pozůstalí chlubí se –
ten mrtvý pod ním neví ničeho.
A člověk leží vedle člověka,
tu hodnostář, tu prostý obchodník,
tu šlechtic, tam zas řádů nositel,
zde dítě, tam zas dívka raných let,
pod květinami nebo kameny;
všem dává Osud vyznít lidský los
a „Nic“ jest akord jeho poslední.
Ať živí povzneseně hlásají,
že duše lidská nesmrtelná je,
že lepší život přijde po smrti,
že blažen ten, kdo takto v klidu spí –
to pro jiné nechť platí. Hlasatel
však silou vší se upnul k životu
a proti nemocem všem bojuje,
127
jež v onen svět by odvést mohly ho –
oh, filutové jsou ti mudrci!
Co lepšího, to jiným popřejí,
leč sami jistějšího drží se...
A člověk jde a čte ty nápisy
a motýli a včely poletají
po hrobech jak to jeho myšlení.
Hle, známý tady! Básník Červenka!
Jan Červenka, druh mojich mladých let!
Byl starší mne, už zvučné jmeno měl,
my „hidalgo“ mu takto říkali,
znal španělsky prý. Dím to s výhradou,
neb přátelé mu vždycky tvrdili,
že španělštinu stejně ovládá
jak jazyk čínský. Ale překládal
i verš i prosu z toho jazyka
ten dobrý hoch. A jako oheň byl
a nadšenec, jak škola Vrchlického
jich měla řadu. Stich a kliden je
a jmeno jeho – zapomenuto
a činost jeho – jako vymazána
je z písemnictví. Ach, ten osud stih
i řadu druhých z kruhu slibného,
jenž Vrchlického mistrem svojím zval –
kde je to jaro, kde ty květy jeho!
Zde Zikmund Winter... a s ním jeho choť.
Byl přítelem mi v časech dobrých, zlých,
já rád jej měl, ctil jeho umění
a ctím je dosud. Dám se zavést jím
k těm našim předkům (tlícím už sta let)
v šenk, do dílen i v domov měšťana,
128
k studentům rozpustilým, v radní síň,
na panskou tvrz – a slouchám dychtivě,
jak umějí klít, zlořečit, se bavit,
jak milují, jak tropí žerty své,
jak předou intriky, jak hodují –
ach, Wintře drahý, čítám roky ty,
jež dopřány Vám, vidím, že jsem přešel
údělem let svých dávno cifru Vaši –
jak rád bych byl pár let těch ustřihl
od nejistého svého života
a Vám je přidal! Mistře, upřímně.
A K. V. Rais! Ten Homer našich hor,
a prostých vsí a jejich hrdinů!
I v jejich společnosti je tak milo,
vzduch poctivý tu vane, čtenáři,
z těch stránek na tě! Musím vzpomínat
našeho posledního setkání:
šel volným krokem, jeho modrý zrak
se díval po hlučícím ruchu města
a tichou řečí chodil v horách svých
a doporoučel mi je navštívit –
já navštívil je, ale dojmů svých
s ním sdělit nemoh, zatím odešel
poslední cestou k místu tomuto –
buď lehka mu ta hlína velkoměsta!
A poslední cíl mojí návštěvy
je pomníček, v němž skryta urna Tvá,
Olinko Weissbergrová! Jak ten čas
hromadí roky od odchodu Tvého
až k dnešní chvíli! Stonala jsi dlouho,
my chodili k Vám o sobotních dnech
na tarokové hlučné partie,
129
Tys vedle v pokojíku ležela
a dveře zavřít nedovolila
a slyšet chtěla průběhy těch her,
vtip, škádlení a posměch! Jak jsme Tě
těšili vyhlídkami na zdraví,
na činou účast zase při těch hrách
ač viděli jsme planost útěch svých!
Olinko Weissbergrová, několik
z těch hráčů-těšitelů odešlo
do nenávratna, a my ostatní
dál orgie své vedem sobotní
a při tom tiše přehlížíme se,
kdo na řadě as... Časem ťukneme
si sklenkou vína na Tvou památku,
Ty často přijdeš v naše hovory
a žiješ s námi – – –
– – – Čas je ukončit
i návštěvu i zahnat vzpomínání,
neb marno je,je se takto rozlítostnit,
a život volá. Pokoj Vám, vy mrtví!
Já přijdu zas – snad s příštím jarem jednou,
či v podzimku – a třeba přivezou mě –
tož kdy a jak, dnes nevím, ale jistě
vám mohu říci: Drazí, na shledanou!
130
28. ŘÍJEN 1918
(Památce Frant. Baleje.)
A má-li člověk vyžít život plně,
dva životy žít musí: tak je žil
můj přítel Balej. Před válčením tím,
jež proměnilo mapu Evropy,
ve Vídni úřadoval. Byl to sbor
reformních příprav: drahá Vídeň naše
tu a tam aspoň začla starat se
o spokojenost svojich národů,
že vydumat jim chtěla reformy.
A dostal-li se český člověk tam,
byl jistě pracovníkem příkladným,
neb povalečné lenošení bylo
jen privilejem Maďarů a Němců.
Ne tenhle, byl to druhý život jeho,
jenž zřetězil nám duše v přátelství.
Můj Balej nádherným byl poetou,
byť veršů nepsal, zato v dobré prose
zachytit uměl vzácné nálady,
dech duše Země, kouzla přírodní,
tep žití, jakým žijí myšlenky,
i básníků sny doved vyložit
i mluvu architektur, maleb, soch.
Jak slovem tištěným, tak slovem řeči.
V té humorem pak zasypával rád
své zážitky ze světa onoho,
kde žil svůj život prvý. Kancelář
a lidské stroje její, kterak jdou,
jak vlastních titulatur váží si,
jak oceňují svoje důmysly,
131
a cizí váží na citlivých vážkách –
bez zlobné ironie, satiry,
ty směšné stránky vypozoroval,
a sám se neranícím smíchem směje
k zábavě posluchačů dávával.
A kdyby při tom byli všichni ti,
jež skicoval nám, neuraženi
by jistě smáli se svým portretům.
Jen jeden jediný měl dravčí rys,
tím odpovídal celé duši mojí –
když přišla chvíle úvah o nás Češích
a o poměru našem k Habsburkům.
Zde shodli jsme se: theoreticky
ta monarchie se už vyžila,
je v úpadku, jsou sečteny dny její,
jen náraz jakýs silný, poslední,
a všecko sesuje se. Jedenkrát
se pamatuji, jak nás rozpálil
takový hovor, on sed k pianu,
a Marseillaisu začal s ohněm hrát,
jak nikdy před tím jsem ji neslyšel
a po druhé a po třetí hned zas,
líc mu plála a oči hořely –
okresní hejtman!
Děje národů
jdou volným krokem, zákon jediný,
pro život všeho jednu platnost má,
i pro národy. Jaro naivní
a první skromná zeleň, potom květ –
vy, buditelé naši zakřiknutí,
a sotva dýchající, k smíchu je
ta první zeleň vašich plachých snah,
ty první květy vaše nesmělé,
132
ty obavy, ty vaše naděje –
a přec tak musilo být, musili
jste jít tak, jak jste šli, jak všichni po vás
jít musili, až děje dozrály,
a česání čas přišel. Pro tu VídeňVídeň,
jež netušila, pro vás, kteří chtivě
jsme čekali a s dechem zatajeným
čítali roky, měsíce a dny,
a když pak první rány pušek, děl,
zahřměly na vzdálených bojištích,
my vydechli a řekli: Čas náš tady! –
V nedělních odpolednech přicházeli.
Se ženou zprvu, potom přivedl
několik karbonářských existencí,
jichž duše viděly ty podkopy,
jak svatá Nemesis a staré Fatum
je podkládají trouchnivící říši.
Tu debatovalo se horlivě
o zprávách z bojišť, čtlo se mezi řádky,
i vybílená místa mluvila:
ten onen přines žurnál zahraniční,
ten onen zprávu z kruhů zasvěcených –
a vše, co líbilo se víře naší,
přijato bylo s libým pocitem
a co se nelíbilo, střepali
jsme jako pápěr s šatů s úsměškem.
Ty neděle... jak ubíhal ten čas!
Už světlo rozžalo se, na stůl dána
večeře prostá – ostatně nám všem
lhostejno bylo, co se jí a pije –
ten hovor při ní hlavní věcí byl,
jímž duše vzájemně se sytily.
133
A letěl čas, a byla půlnoc již
a druhá, mnohdy třetí hodina
když vycházeli od nás do noci.
Jak nevzpomínat s pohnutím těch dnů,
kdy takřka makavě jsme viděli,
že dovršuje se už osud náš
i sudba jejich! Přišla bída, hlad –
i chyběl cukr, mouky nebylo,
čaj, rýže, staly se už pohádkami,
chléb žitný bajkou, smutní kuřáci
bramborám natě v polích loupili,
stát vydával pak různobarvé -enky,
jež částkou sbírek rarit mohly být,
jen kdyby trochu méně bylo jich –
a my si přáli, dál ať válka trvá;
i zima byla, kamna studená,
neb uhlí jako léky v lékárně
se prodávalo – my jen toužili,
by mrzlo ostřej, zima ať se táhne
až do června a třebas do července,
však také v roce jednom táhla se
– a krutě – až kams ke dnům květnovým;
my vítali ty šidné náhražky
jak látek na tělo, tak pro hrdlo;
my s pustým smíchem četli výklady
jmen uznaných, že zdrávo uskrovnit se,
že tělo má se otužovat, jazyk
že nesmí velet žití způsobům;
my spokojeni byli, jak ruch města
už v deset hodin končil němou tmou;
jak v tramvajích se ženy zjevily
co průvodčí; jak železnice slábly
a chodily jak matné krve tep
134
ve mroucím těle; jak se houfně tiskly
bankovky, jimž už nikdo nevěřil;
jak vtipy zoufalými drahá Vídeň
začala kreslit situaci říše:
a – nejstrašnější – k žertvám životů
jak rychle ubývalo obětí – – –
těm našim žehnali jsme pohnutě,
vždyť každý porod provázen je krví
a v krvi rodí se i Svoboda,
ta jedenkráte nechť všem těm odplatí,
kdož drazí byli jejich životu,
za oběť tuto...
V barvách nejkrasších
pak vídali jsme drahou Svobodu:
hranice státu jsme jí určili,
kde vládnout bude; úkol dějiný
už také dostal ten náš nový stát,
v pochodu duchů; dosud připlácel
na život zemí nesoběstačných,
teď postará se, aby nebylo
žebráka jediného v jeho obcích;
ten velký obrat všemi srdci hne
a srdce měšce otevrou a dají
na stavbu nemocnic a útulků
pro choré, sirotky a lidi bludné;
fabrikant postará se, aby dělník
měl domek svůj a malou zahrádku –
byl krásný stát v těch našich tenkrát snech!
A konec nastával. Už třásly se
i říše základy i praskal krov –
a naše neděle se skončily.
My jako ptáci táhli za jarem
od jihu k severu, my táhli domů.
135
Můj drahý Balej... Nejčistší z nás všech
a duše nejjemnější... Lidský Osud
je bez všech našich sentimentalit,
bez našich měr, bez našich úsudků
o dobru, zlu, o ceně života
o hrůze smrti. Má snad svoje sklony,
své záliby a, veden jimi, jedná,
leč jedná tak, že my mu klneme,
na krutost jeho vedem žaloby
a zatím...
Balej můj se vrátil z Vídně
a postonával. Scházeli jsme se
a čekali, až tělem stane se,
co bylo naším hovorem a touhou.
Vždy zahořel. – Jen v hloubi očí jeho
jakési smutno bylo – churaví,
my myslili, a nenapadlo nám,
že skončit může churavost ta jinak,jinak
než uzdravením. Zatím ulehl.
A potom nám všem nemoc jeho byla
jediným smutkem říjnového dne,
jenž počátkem byl vyplnění všeho.
On sám pak vesel, rozradostněn byl
a, enthusiast hudby, žádal mě,
bych uvažoval, že snad třeba bude
i nové státní hymny, jež by hřměla
pochodu tempem, jímž se navracíme
do řady volných národů. A potom
čtvrtého listopadu přinesli mu
na pohlednici mapu republiky –
zaplakal štěstím, líbal ji a přitisk
ji na srdce si. Tak s ní také zemřel
pátého ráno...
136
Tolik roků tomu...
Ba dojista, ten Osud má své sklony
své záliby... Ty krutostí se zdály,
a člověk tenkrát klnul mu...
Dnes chápe.
137
JEDEN Z KOLIKA?
(Stělesnění theorií našich sociologů a demokratů.)
Tož ten rek se představuje:
čestných hodností má řadu,
placených pak ještě větší,
vlastencem je v přísném řádu,
mluví dnes jen českou řečí,
optimist ne tuctový –
vlastní statek zbytkový.
V raném mládí za Rakouska
nevedlo se mu tak mile:
sem tam honěn zlostí Bídy,
míval mnohé trudné chvíle,
neměl kůrky ani střídy –
mírně zve dnes leta ta
školou svého života.
Přišla válka. Narukoval.
Platná spolehlivá síla,
použit byl v kanceláři.
Širší vlast mu vlastní bylabyla,
pracoval tam v potu tváří,
začež dostal vděk a dík –
medalií několik.
Když pak přišla velká chvíle
a ty staré řády padly,
národ ožil. Svobodu má,
nad níž žalářníci vládli,
radost má a chvilku dumá,
138
chvilinku jen dobou tou:
co teď s naší svobodou?
Vždyť to dítě, pacholátko,
tvorek milý, naše dítě,
pokřtěme je: republika.
Hleďme si ho náležitě,
slábo je, ať nenaříká –
pozor, bratři, nebratři,
svět teď na nás popatří!
A již všichni v jedné touze
jako na máť v hladu, ryku,
jednotlivci, celé strany,
s heslem, vyžrat republiku
orkán divý, nespoutaný,
rvali, rety zpěněné,
děcko sotva zrozené.
Na sta, na tisíce hrdin,
jak ten náš je, vyšlo náhle
z útrob temna; jak by reků
vojsko statné, přeobsáhlé,
spící dlouho řadu věků,
Blaník pustil na světlo,
tak se nám to rozletlo
po Čechách a po Moravě.
Muži celí, oceloví
na soud vlekli Rakušáky;
každý o nich více poví,
nežli ví, ba přičte taky
vlastní špínu zlosynu,
v níž svou umyl nevinu.
139
A že pámbů dal dar řeči
Čechoslovákům, tož čile
hrdinost svou vykřikují,
tak, kdož chtějí doplout cílecíle,
plíce plně naparují:
My vždy s těmi bývali,
kdož Rakousko bourali.
A zas jiní, rozvážnější,
míní, že to lehko není
republiku vychovávat,
je tu příkaz pokolení,
také nutno pozor dávat,
by se v států vstoupíc řad
znala representovat.
A tak s tím, co zve se „heslo“,
s tím, co „zásluha“ si říká,
neb jen s pustým hladem očí,
žrali. Bědná republika
sem tam o pomoc zrak točí.
Mlčela. A bez mála
jen tak tak, že dýchala.
Tehdy rek náš přišel k světlu.
Z blanických těch rytíř jeden
honil Rakušáky bídné,
láskou k vlasti náhle veden
nepromarnil dne ni týdne,
by svou péčí nezištnou
nestaral se o vlast svou.
140
Honil žrouty od tabule,
kde sám dlel při plné mísemíse,
v zraku, hlase rozhořčení:
Práce pro vlast neplatí se,
lumpové vy zlořečení!
Vy že, lháři zchytralí,
Rakousko jste bourali!?
Dobré plíce měl. Tož ceněn
všemi hodnostáři strany,
v radě vážen, chodil v schůze,
býval řečník poslouchaný,
také obáván byl tuze,
znaliť, muž že takový,
jenž víc, nežli mnoho ví.
Všecko ovládal, vše běžno
bylo jemu: tajné fondy,
stran a novin zákulisí,
ministr co mluvil ondy
a co pravdou, na čem visí
osud oněch zákonů,
přes něž dal kdos oponu.
Slovem: mohl ruku vztáhnoutvztáhnout,
všecko by byl dostal zčerstva,
každý úřad v republice,
kterákoli ministerstva,
chtít a říci – pranic více,
ale veliký ten duch,
děl jen krátce: chraň mě bůh!
141
Ve přátelském ovšem kroužku
jazyku dal volnost větší:
Ouřad! Ministerstvo! K smíchu!
To se chápe beze řečí!
Pro osobní jakous pýchu?
Zvlád bych to, no toť se ví,
nejsem však tak bláhový!
Jsem muž práce. Ministrem být,
značí jenom podpisovat,
co ti na stůl ráno dají,
pak se v autu naparovat,
v autu, jež ti vyčítají,
při slavnostech ozdobou
všude být svou osobou,
řeči číst, jež napsali ti
všelicí ti sekretáři,
deputacím prosebníků
slibovati s vážnou tváří
lepší čas, vzít slova díků,
a pak vidět – jaký div? –
že jde všecko hůř, než dřív –
k tomu nejsem. A ten bakšiš
neláká mě. Mám tak dosti,
čeho třeba k živobytí.
Vláda? Moc? Mně k blaženosti
stačí, čím jsem, dále býti,
se stranou jít, zápasit
pro stranu a pro náš lid.
142
Pro ty sociálně slabší
bil jsem se vždy, dál se biji,
vy jste svědky. Neznám práce
vznešenější. Vzpřímit šíji,
vzbudit duši, inu krátce
vzbouřit sebevědomí:
kdo je v právu víc než my?!
Tak jsem, páni drazí, hřímal
před volbami v shromážděních.
Do set bylo schůzí těchto.
Po svých pracích celodeních
(žena řekla sice: nech to!)
já však šel. Dnes strana ví,
kdo byl strůjcem vítězství.
Že nic není beze stínů,
víme všichni. Se zármutkem
vidím, kterak v straně vzrůstá,
ba již touha ta je skutkem:
míti stále plná ústa,
nedbat cílů vznešených –
politika plných břich!
Proti ní již po převratu
jsem vždy vystupoval všudevšude,
proti ní se budu bítibíti,
dokud v prsou dechu bude,
vyší cíl přec nutno míti,
sic nás osud nemine,
strana v bahně zahyne.
143
Demokracii tak chápu,
podkladem je humanita,
idealismu jde drahou,
v daleku kde pravda svítá,
všecko spěj k ní čistou snahou
tak čím dál je credem mým:
„Caesar ne, však Řím, jen Řím!“
Tož jsem otevřel vám ledví
a dal hlednout v duši svoji,
mívám také trudné chvíle,
člověk však se upokojí,
ku knize když sedne milémilé,
já vždy čerpám sílu z slov,
jež řek velký filosof.
S ním též věřím, že dnes vývoj
– toť zas útěcha je slabých –
v levo běží. Přiznám sice,
že jsem dalek toho, abych
jídlo, truňk bral do levice,
ale, víte, duchem však
jsem přec vždycky levičák.
– – – – – – – – – – – – – – –
S portretem jsem nyní hotov,
čtenáři můj. Něco schází?
Jmeno, stav snad, zaměstnání? – –
Všecko je tu, mojí drazí –
jmena není třeba ani,
hleďte ve svém okolí:
Onen? Ten? A kdokoli!
144
ĎÁBLOVY ÚVAHY
A DOKLADY O PROBLEMATIČNOSTI
POZEMSKÉ I NADZEMSKÉ
VELEBNOSTI
Sem tam já přec jen starého zřím rád
a tak jsem vyhledal jej. Seděl sluně
se v proudech tepla na nebeském trůně,
jak vždycky kolem andělů stál řad
a zpíval mu. Leč málo z toho má
ten starý pán už. Silně nedoslýchá,
pomáhá uším sice dlaněma
a kývá hlavou, spokojeně dýchá,
leč andělové řvaním ochraptělí
jsou marnou snahou zřejmě rozmrzelí.
Dvůr jako vždy: sta světců plešatých,
sta a sta světic, cudné komže kryjí
jim všecko od noh vysoko až k šíji,
leč nezapřou žen: ta i ona z nich
vyndává z kapsy střípek z třístě hvězd
a shlíží se v něm, vlasy načechrává,
i plíšek, jenž jim znakem šarže jest,
na hlavě pěkně do pořádku dává –
tak plouží se kol trůnu – jak to vzkázat? –
na pána zřít, na sebe poukázat.
Já vejdu. Rozruch. Světci mračí se
a světice – ó ženské zvědavosti! –
nemohou na mě nadívat se dosti,
jak hejno slepic kol mě kupí se
145
a štěbetají – ješitou já být,
řek bych vám jakých poklon mi tam daly –
tu starý zhlíd mě, kázal zastavit
zpěv andělům a druhým zmizet v dáli,
šli světci zlostně, světice ne rády –
tak jsme tu zbyli v tichu, bez parády.
A starý pán mě vítá upřímně
– je zřejmo, že jej změna také baví –
prý všechny projevy té věčné slávy
jej unavují, rád prý vidí mě,
prý teď je doba, kdy se smiřuje
jak černé s bílým, tak i oheň s vodou,
což cíl prý všeho vytoužený je,
tož – žertovně dí – půjdem s touto modou –
leč já prý křičet musím – on prý tuší,
že zpěvem tím zde zalehly mu uši.
– Co říkáš lidstvu? – vede dál slov proud –
Co výši jeho? Jaký pokrok skvělý!
Však touhy jeho vždycky k vzhůru spěly –
snad neupřeš to (musím podotknout,
že tykáme si) – vidím tohleto
a jako tenkrát, když jsem se stvořením
byl hotov, řekl jsem si: dobré to,
tak dneska nad tím jeho povznesením
si mohu říci: ano, jste mé dětiděti,
já hrd jsem na vás, hleďte dál tak spěti!
Ten velký pojem „demokracie“!
To slovo nyní učiněno tělem,
mnou plánováno, všeho stvořitelem,
dnes lidstvem slavně dokončeno je.
146
A hlavy nejlepší, co má jich světsvět,
teď svědectví už loyalně mi daly,
že to je tvůrčí činosti mé květ,
mé vůle souhrn velký dokonalý,
a proto dím, že správno by to bylo
dnes uznat znovu svět za dobré dílo. –
Tak starý prál, a já nevypuk v smích,
ba, řasou nehnul. Svět je pod mou patou,
už dávno vládnu měrou vrchovatou
vším, co on stvořil, krom těch fades mdlých,
jež nebem zove. Jak se vymkla mu
ta vláda věcí jeho, tuchy nemá,
dlí v sebeoblouzení v neznámu,
já vládnu světu, takto je nám dvěma
teď vyhověno, jdeme s touto modou
a – jak dít ráčil – oheň žije s vodou.
Ostatně celé dílo stvoření
se jeví bájí hodně povážlivou,
já vzbudil v lidech touhu takřka divou
dostat se k jádru všeho vědění,
vše prozkoumá se přísně kriticky,
prorýpe, hledá, až ten člověk milý
udělá k všemu závěr logický –
nu, smát se musím, mysle na tu chvíli,
jak starý klel, když sved jsem Evu k tomu,
že poznání plod rvala s toho stromu!
To myslím si. A nedím slovíčka,
nač zlobit ho? Teď jedná se mnou vždycky
tak kamarádsky, řek bych přímo lidsky –
nač tedy rozčilovat dědíčka?
147
Však opačně, že podle přísloví
nemohu docela tak skrýt svých kopyt
a aby nemyslil si bláhový,
že jeho blahoskloností jsa opit,
se pomaličku nátury své vzdávám:
v pichlavý trochu výklad tu se dávám:
– Což lidstvo! Pravda, přímo poskokem
jde na své cestě ku vznešené výši,
už plíce jeho místo vzduchu dýší
jen humanitu. To zvu pokrokem.
Když srbský Alexandr zabit byl,
Evropa v slzích topila se celá,
teď řecký stát odměnu vystavil
milion drachem za krk Veniséla,
Evropa mlčí, já jen čelo chýlím,
nebo to je, jak dít ráčíš, černé s bílým.
A snad se doneslo už k uším Tvým,
jak Italie, zem Tvá, a jak Habeš,
co k tomu Evropa dí, co dí papež
(Habeš a papež nesprávný je rým,
však správná-li je věc ta, rozsuď sám)
a Japonsko a Čína – smutno, smutno
a lecos ještě zde a lecos tam
v pořádku není. Jinak vyznat nutno,
že lidé v značce pokroku jen žijí.
Též pěju ody na demokracii.
V ní sešli jsme se. Správně naznačit
Jsi ráčil věc tu. Tys jí dal dar řeči,
já duši její chytil ve svou léči
a tak ji vedem. Můžem šťastni být,
148
že našla se a praktikuje tak;
pár decenií s ní as vytrváme,
než lidstvu pro hladový věčně zrak
zas nové formy živobytí dáme –
neb nevěřím, že vrcholné to dílo
by lidstvu k světa konci dostačilo! –
Neslyšel, slyšel. Říci bojím se,
že nerozuměl. Do daleka hleděl
a na svém trůně spokojeně seděl
jak nasycený ptáček na římse.
Pak rozesmál se: Liško podšitá!
Jak dokonale jádro věcí chápeš,
co jiný šel by kol jak necita
ty vyznáš, že ten rým tvůj Habeš – papež
je nesprávností. Takých rýmů roje
mí andělé zde sypou v písně svoje! –
Hned na to, jako by mu napadlo,
že nelze nechat jen tak bez odvety
ty ony moje ironické větyvěty,
že nutno zbavit jedu žihadlo,
dí povznešeně: Ty přec dobře víš,
že člověk ve všem svobodnou má vůli,
já trestám pak až, řek bych raděj spíš,
že odměňuji. Kam se člověk skulí,
tam lože jeho. Jak to zapotřebí:
buď ve tvém pekle, neb zde u mne v nebi. –
Však tohle augurství mě dohřálo:
jsem ďábel, ale potvora jsem přímá
nač sofistikou takou hodnou Říma,
mě balamutí? Co se událo
149
od dob těch, kdy jsem zřel jej naposled?
Co povídat chce? Jeho nebe tedy!
Pár bab a dědků cestou jsem tak shledshled,
jen tolik jak jich bylo naposledy,
co u nás v pekle plno k prasknutí je
a vesele se konečně tam žije!
– Svobodná vůle... Co chceš říci tím?
Že člověk vždy a všude musí býti
svých činů pánem? Celé živobytí?
A zodpovědnost nese? Jak a čím?
A zaslouží si odměny či trest?
Ty, pane bože, ty jsi spravedlivý
a všecko víš, co bude, i co jest –
tož dovol, že se ďábel trochu diví
a příkladů pár podá soudu Tvému,
Ty vysvětli a pomoz hloupoučkému!
Hle Adam s Evou v ráji... natrhat
si směli, kde co chtěli... strom jen jeden
byl zakázán jim... zákazem-li veden,
co člověk neudělá? Byl tu had,
tím hadem já byl, abych absurdnost
zákazu Tvého před oči dal Tobě
Ty vševědoucí, věděls, že had – host
je svede lehce, znals, že ve útrobě
hněv vzplane Ti... že odsoudíš je s křikem
a z ráje dáš je vyhnat okamžikem.
Jak mohli, měli jednat jinak? Pověz, jak?
Vše předem věděls – a hráls komedii...
svobodnou vůlí, že prý lidé žijí,
když Ty víš, musí oni tak a tak...
150
Tys věděl: Kain zabije Abela,
on tedy zabil – a Tys zuřil zlostí –
což kdyby byl se vzpříčil docela
a nezabil ho? A Tvé vševědnosti
se takto rouhal? Těžko vymysliti,
jak bys byl hrozně stihal jeho žití!
A jděme dál: to jabko Evino
je lidem prvotního hříchu kletbou,
Tys věděl, jakou bude strašnou setbou
po řadu tisíciletí. Povino
Ti lidstvo bude jakýms pokáním,
Tys věděl, že je syn Tvůj pouze splatí,
znals, jak mi plníš peklo čekáním,
však teprv paks Ho nechal křižovati
a věděls od věků, že teprv tady
hněv Tvůj se usadí... Víš dohromady,
že všecko k smíchu mi to vlastně je?
Jsi nejvýš moudrý? A jsi spravedlivý?
Jsi nejvyší, či nad Tebou kdes civí
kdos ještě vyší? A ten tvůrce je
jen člověk, efemerka, jež se chví
a shasne – a tak rozluštil vše námi:
jsme roboti dva metafysičtí,
jež stvořil pro své těžké hlavolamy,
mě v peklo vstrčil, Tebe dal si v nebe,
mně slouží – na jazyku maje Tebe!
A my dva máme zodpovědnost vzít
za celou onu lidskou komedii?
Zde miliardy lidí žijí, žijí
a musili se klamat, lhát si, bít,
151
a zuřit na se – vždyť to žití jich
je věným bojem – a Ty vpředvidoucí
měls znát, co osudem je tvorů Tvých;
ne mohli – musili tak; když pak k soudcisoudci,
tož k Tobě přišli – k soudu? K smíchu! Jak to?
vždyť znals, že jinak nemohli, než takto!
A panečku, mě člověk pěkně spsul.
Mě, svého vládce. Sepsul mě jak kozla,
jenž nádobou je pro hříchy a pro zla,
svou špatnost všecku na mě odsunul.
Já omluvou jsem ničemností všech,
já ženu tam jej, kde si může škodit,
já dějin jeho smysl jsem a dech –
to vše Ti může vlastně polahodit,
jak řek jsem: ústy k Tobě jen se tulí
a činem jde po své a mojí vůli. –
Já domluvil. Jak na Něj popatřím,
až líto mi ho bylo. Jako zničen
na trůně seděl bezraden a sklíčen,
zrak upřen v prázdno. – Co teď? – tiše dím.
– Co teď? – On opáčí. – Víš, zaleť v Řím...
A vyřiď, že jdeš od mněmě... Stačí zatím...
A rozlož to tam pánům červeným...
Já doufám, že tam ještě něco platím...
I papežovi... Opravdu mi líto...
Mně nelze už... Nechť oni vysvětlí to. –
152
Z POHÁDKY DO POHÁDEK
Pohádka malá, ale pravda věčná
a napsal ji ten sladký Andersen,
dne nápad byl to, ale nekonečná
je platnost jejích nepřebraných cen,
muž, žena, kumštýř, kritik, student, slečna
když nad ní trochu zamyslí se jen,
moudrosti klenot má v ní víc, než zlatý –
a jsou to „Císařovy nové šaty“.
Snad víte už. Leč k vůli úplnosti
já povím obsah. Císař jeden kdys,
byl výlupek to lidské ješitnosti,
a ješitnost ta měla jeden rys:
nádheru v šatech. Nikdy neměl dosti
a co kde vymyslil v ní mozek čís,
to musil míti. Polovičku daní
ta praskla, jak se říká, jenom na ni.
Dva taškáři tu přišli jedenkráte:
My, veličenstvo něco dovedem,
což tyhle trety stříbrné a zlaté,
paráda hluchá, čert ji teď už vem,
Vy dle našeho umu nosit máte
šat, jaký žádným lidským pohledem
až dosud spatřen nebyl, výzkum nový,
šat prubířský, jenž patří císařovi.
Hle, dosavadní šaty! Z nich se těší
ne, kdo je nese, leč kdo vidí je,
153
a proto vždycky zvědavý lid spěší,
když pán se novým čímsi odije
a k nim se poznámky a řeči věší
než na jak dlouho? Nežli došije
sbor krejčích něco – komponují dlouze –
a potom jsou to zas jen šaty pouze!
My, veličenstvo, zrobíme vám v taji
slavnostní šaty, které nádherou,nádherou
těm dosavadním v ničem nezadají,
ba,ba předčí výrobu tu veškerou
a nad to jednu zázračnou moc mají,
když vladař obdaří nás důvěrou:
kdo hloupý je, kdo neschopen je z lidí
v svém úřadě – těch šatů neuvidí!
Toť přímo skvostné! vladař raduje se,
toť slavná pomoc v těžkém úkoli!
Vždyť císař velkou zodpovědnost nese
a nemá možnosti v svém okolí
se správně vyznat. Jistě pšenice se
zde promísila hojně s koukoli –
chci mít ty šaty! Připravte je, ano!
Co třeba, vše vám bude řádně dáno!
Sál velký taškáři si upravili
a spousty peněz vyžádali si
pro přípravy, dva stavy postavili
neb musili tu látku přísti si
a zlata hroudy sobě vyprosili
a drahokamy, jimiž promísí
tu hebkou tkáň; zastřeli okna v sále
a do práce se dali vytrvale.
154
Neb celý den a ještě pozdě v noci
byl do ulice slyšán stavů hluk,
a zevlovači za dne, pozdní chodci
mu naslouchali, divných novin shluk
se rojil říší, mozky bez pomoci
rozpálil všelijakých zvěstí pluk
i začly hořet – kdo co ví? Kdo poví?
A nejvíc hořel mozek císařovi.
Sám nepůjdu tam – k tomu rozhodnutí
jej skepse jakás přec jen ponoukla –
což kdyby... a již ministra jít nutí,
by jeho rozšafnost věc okoukla,
je moudrý, úřad jeho nevynutí
si výtky jedné – na oči dá sklaskla,
důkladně vše si prohlídne, pak řekne
jak daří se těm pánům dílo pěkné!
Bouchala chvíli excelence v dveře,
pak otevřeli. Vešla potichu,
sál celý ztopen v tajemném byl šeře,
tož s okna odtáhli kus tepichu,
ministr mne si oči v nedůvěře,
a věřte nebylo mu do smíchu:
dva prázdné stavy v prostřed sálu stojí,
a oba mistři takovou řeč strojí:
Hle, excelence, kterak barvy hrají!
A nikdy jedna, zároveň vždy tři.
Jak tricolory ty se promítají,
když člověk odtud na ně popatří!
A sáhnout račte! Zda kde v světě tkají
cos takového! Záchvěv povětří
155
je hrubou dekou proti látce této,
vy račte vidět. Císař nahledne to!
A ministr stál jako vodou polit.
Nic nevidím... sem tedy hlupákem...
Či úřadou jsem neschopným a zvolit
jsem pensi měl už... Nešťastná ta zem,
až uvidí, jak při zkoušce jsem prolít...
A posměch všude... Každým žebrákem
já souzen budu... Však ne. Hlavu zvedám.
Já postavím se. Já se jen tak nedám.
Jsem věru šťasten, že mi přáno, pánipáni,
prvnímu spatřit vaše umění.
Je to, jak díte. Vaše zpracování
i veličenstvo jistě ocení,
chci referovat jemu bez meškání
a přimlouvat mu, ať jen nelení
popatřit teď už na to vaše dílodílo,
jež zázrakem mé oči ohromilo. –
A císař byl tu, neotálel více,
ba, hotový šat ráčil vyzkoušet,
taškáři mohli vymluvit si plíce
nad divem, jakého dřív nezřel svět,
a vládci plály hned, hned bledly lícelíce,
pak ráčil slova chvály povědět
a rozhod, že ty šaty na procesí
o božím těle prvně obleče si.
A při tom procesí, oh, jaká sláva!
Z daleka, blízka přibyl v město lid,
156
ulice plny, na hlavě je hlava,
špendlík by ani k zemi neprolít,
teď, támhle s nebesy jdou... támhle z prava...
ministři nesou je... pod nimi být
náš císař musí v zázračném tom hávu...
čepice dolů... volat slávu, slávu!...
Ty pane bože! Jaká je to krása!
Ty barev hry! Jak se to promítá!
A každá barva třikrát takřka jásá!
Jak padne kabátec. Ta kvalita!
Náš císař chlapík! On je naše spása!
Buď věčná sláva mu! Jen necita
a hlupák může neuznat, že nebe
nám dalo zázrak, když nám dalo tebe!
Stála tam, děcko držíc, jedna matka,
takový byl to šotek rozmilý,
ten do smíchu se dal a vykřik zkrátka:
Pán po ulici chodí v košili!
Lid ztich: Hle, slyšte hlas ten neviňátka!
A rozumovat začal po chvíli:
To není hlupák! Úřad nemá! Krátce:
V košili pod nebesy jde náš vládce!
A císař slyší. Po lidech se dívá
a všude vidí úsměv jízlivý,
po sobě hledne – je to pravda živá
a lidem těm se pranic nediví,
má košili jen, jak ta banda všivá
jej napálila, nyní arci ví,
však obřadně šel dál, byť duchem skleslý,
ministři vážně nebesa dál nesli.
– – – – – – – – – – – – – – –
157
To text byl, prosím, jako o kázání,
teď přijde výklad. V této pohádce
mutatis mutandis se, vzácní páni,
klíč věčný skrývá k mnohé hádance,
jež v dějích dneška, v kultuře se chrání
a v lecčems jiném. Tedy ve zkratce
si řeknem: císařovy šaty straší
nám ještě silně na té zemi naší.
Jen pozorujte: v té či oné říši,
(a řeknem: všudy) umní taškáři
jak o té, oné osobnosti píší,
až stvoří háv (jak ti tam císaři),
duch jeho obleče jej, hned se výší
a s polobožskou pýchou na tváři
na světě trůní – kdo tak neuznává,
hned hlupcem se či neschopníkem stává.
Příkladů toho je i jinak dosti:
hle, vůdce strany, mnohý politik,
je vynikající hned osobností,
když taškářů sbor k jeho měšci vnik,
háv duchu jeho, vábný barvitostí,
jež nosit možno z praktik do praktik,
mu utkají a ještě pozor dají,
zda diváci jej také uznávají.
Hle občan! muž ten ve všem praktický je.
Ve společnosti se jak demant skví,
jak Sardanapal dobře jí a pije,
vzor přímo příkladného sobectví,
„já“ vlastenecké vždy mu v puse žije,
ač vlast ta v pravdě málo o něm ví –
158
však taškáři mu stále předou hávy
z kadidla vlastenectví kolem hlavy.
A podívejte, co se dělá s vědou:
co košilatých duchů chodí tu
ve světle slunce! Jak si vážně vedou
a na lid shlíží v pyšném pocitu,
taškáři arci vzdušný háv jim předou
za bakšiš, za protekci tam či tu
a běda tomu, kdo by pravdou vzňatý
chtěl křičet: Vždyť ten pán je košilatý!
A pohledněte na malíře dnešní!
Co konfusí, co zbrklých směšností!
(Ne u nás, arci. Zde by byli směšni
umělci tací naší bodrosti),
tam kritik najde pro ně roucho mešní
a obmyslně hlásá s hrdostí:
Jich nechápou jen duše zaostalé,
hlupáci, idioti a tak dále.
A budovatelé těch škatul nových,
jež kostely zvou, domy, vilami,
(ne naši ovšem, jenom z obrazových
ukázek zjevují se před námi)
co akvarií, klecí papouškových
a želvích beden sem tam s děrami –
a hlupec jen tu otevřeně řekne,
že to se mu zdá být málo pěkné.
A básníci a robitelé prosy –
chceš luštit hádanku či šarádu,
159
je dost jich u nás díky za to bozi,
a cizí vozí v bědném překladupřekladu,
jde hlava kolem, neb jak tvrdí mnozí,
je nutno míti spodní náladu
a kontakty, jak soudci vysvětlují;
kdož nerozumí, hlupci prostě slují.
Ty hávy snují ovšem kritikové,
geniů budující hodnoty,
jsou major-domy v říši nadduchovénadduchové,
dí umělcům: jsem tolik jako ty,
ba, ještě víc, ty vaše dumy nové
vstupují teprv námi v životy –
já v říši hlupců chci z vás bohy tvořit,
a vy se za to budete mně kořit.
A život státu (cizího, toť ví se)
být může vnitř i na ven zoufalý,
strom prožraný, nad dravou vodou vise,
nad chvilkou trne, jež jej povalí –
však taškáři jsou tu a překřičí se:
strom zdráv je – voda nějak odpálí,
kdož nevidí tak, hlupci jsou a valem
by měli trestáni být kriminálem.
A tak by dál to šlo do nekonečna. –
Toť postaveno na světa je řád,
že lidská hloupost je tak stále věčná,
jen že se nechce sama k sobě znát,
taškářů mazanost pak příslovečná
z té hlouposti vytloukla grošů řad
a bude vytloukat je dlouhá leta
a řeknem přímo: do skonání světa!
160
Tož pro dnes dosti. Že jsem na cizinu
tu pohádku moh aplikovat dnes,
mě věru těší. Tu svou domovinu
by člověk rád měl čistou, žádný rez,
ne vrtáckou, vždy prostou hloupých stínů,
jež vrhal by snad na ni kdos a kdes –
vždy zdravou, pevnou, slovem, odpusťte mi,
ať první je v tom ve všem na té zemi!
161
OBSAH
Dedikace7
Ořechovka9
Episoda11
Idyla13
Zvony15
Dneska17
Elegie19
Výklad21
Noc letní24
Balada ze života mrtvých26
Můj osud30
Romance se smutným koncem33
Sentimentality tygrovy35
Historka o brouku, kterého snad ani nebylo38
A byla to melodie Schumannova43
Mínila Niobu?47
U gramofonu55
V lázeňském parku60
Orel62
Houpačka života64
Generálu E. Mittelhausserovi73
O letech vojáckých, Jindrovi Vaníčkovi,
českém dějepise a ještě něčem jiném77
O lecčems a v posled o koni84
Fata morgana z historie90
Jinotaj z naší vesnice94
V závětří dějin98
[163]
Rukověť pro ty, kdož by se chtěli jednou kriticky a vážně
zabývat literární čiností autora této rukověti102
15. –21. července 1935.108
Nech ho!114
V roce 19??118
Už podzim táhne...122
Hřbitovní feuilleton127
28. říjen 1918.131
Jeden z kolika?138
Ďáblovy úvahy a doklady o problematičnosti
pozemské i nadzemské velebnosti145
Z pohádky do pohádek153
E: tb; 2004
[164]