NECH HO!
Co myslíte vy – kdyby dneska Dante
a Shakespeare, Mickiewicz volbu měli
vzít za posmrtnou celou velkou slávu
tři čtyři roky prostičkého žití
co rolníci, co pastevci koz, ovcí,
s obzorem vísky své a s jedním cílem
tož malým hrobem v trávě hřbitůvků svých –
což – nebylo by lidstvo přinuceno
vyškrtat z dějin kulturní své pýchy
jak jmena ona, tak řad velkých skvostů?
A jiných zeptat se a dát jim volbu –
odpověď stejná za podíl by byla.
Básnická sláva! Paprsky chtít schytat,
jež hází na zem, na národ a lidstvo
červnové slunce... Hřeje, osvěžuje
a přijde podzim, zima – lampy, kamna,
je nahrazují, a to lidstvo milé
se přizpůsobí řadou zimních zábav –
kdo vzpomene si na červnové slunce!
A kdo ví, nežije-li v hloubi duší
všech básníků ta tucha nicot, zmarů
a vznesou-li přec někdy hrdě hlavu
a verši pyšnými si prorokují
svůj život posmrtný a slávu věčnou
jak Horác, Ovid, Puškin a jak jiní –
zda nechtějí tím předem přesvědčiti
jen sami sebe? Umlčeti v nitru
hlas příšerný o nicotnosti všeho?
Jak často cituji si jednu sloku,
již Vrchlický (jenž také sám se těšil,
114
že lid jej bude v paměti mít vděčné),
psal kdys své dceři:
Mé poesie zlaté sítě,
ty strhá jistě času chvat,
a pouze v tobě vidím, dítě,
že vskutku žil jsem jedenkrát...
Kam zapletlo se povídavé stáří!
Vždyť já vám povědít chtěl dneska vlastně
idylku malou, něco o svém vnuku.
Rok a tři čtvrtě, jmenuje se Petr.
Jak týdně referuje moje dcera:
zázračné dítě. (V tomto věku totiž
je divem každé dítě, co jich v světě.)
Tož Petr jí a spí a běhá, žvatlá,
rve hračky, knížky pestroobrazové
a nejšťastnější je, když vsazen v auto
volantem hýbe, jakoby je řídil.
Máť zavede jej často do pokoje
před obraz můj, a Petr poznává mě
a jak to slýchal od mámy a táty,
prst pozdvihne a radostně dí: děda.
(A dcera ovšem vždycky referuje:
už zná tě, táto.)
Není tedy divu,
když dobrý přítel, slyše o zázraku
a řekne: jeďme tam, že člověk kývne
dá v duši zaznít sloce Vrchlického,
a jede radostně. A auto letí
silnicí bílou – silnice ty rád mám –
a jede městy, vískami a poli
a jede háji, do kopců a s kopců,
kraj otvírá se do dáli a šíře,
115
rybníky lesknou se – a jiné vozy
vstříc letí nám a kmitnou spěšně mimo –
kam – za čím? Kdo ví – ale pochybuji,
že jedou k jakés radostnější metě,
než já tu. Slavné slunce června hoří,
kraj kolem okna utíká a v dálce
zdá se, že plyne volněj nesen proudem
vln zářících.
Už poledne je tady,
od rána čtyři hodiny už jedem,
však v dálce kostelní věž nám už hlásí
cíl cesty. – –
Pusy k uvítání padly.
Je potvrzeno, že se jelo dobře –
a kde je Petr?
Dveře rozletly se,
a Petr vešel. Nahý, opálený,
půl metru človíček. A nezaražen
se rozhled po nás. Míval modré oči
teď ztmavily mu. Rozpínáme náruč,
leč Petr nevšímaje si nás kráčí
k své mámě. Ta jej zdvihne, stoupne
k obrazu mému: Petruško, hle, děda!
(ukáže na malbu a potom na mě),
Petruško, děda! –
Kluk se na mě koukne
(cizotu, nezájem má v tmavých očích)očích),
odvrátí hlavu a rve mámě s krku
korálků řetěz. Petruško, hle, děda!
Zas máma začne, ale zase marně.
Traplivé chvíle, jak už vždycky bývá,
když parádní kus na rodiné sceně
se nechce dařit. Hledím odpomoci
116
jdu k sousoší a něžně dotýkám se
s proslovem vlídným ramen svého vnuka.
Ohlíd se na půl, vbodl do mně pohled
kratičký, odmítavý a řek suše
jen dvě slovíčka: Nech ho! Nic víc. Nech ho!
A nic víc odpoledne, ani večer,
když spat odcházel.
A pro tohle Nech ho!
jsem čtyři hodiny já jel si k němu
a jen s tím Nech ho! odjel zase domů.
A dvakrát milým je mi ten kluk nyní
pro tohle „Nech ho!“ – jasný hlas mé krve,
kus živé duše mojí, díl já mého.
Snad věříte – a věřte – vzpomenu-li
na toto Nech ho!, prosím vždycky Osud,
by zachoval mu v duši pramen onen
nezvídavého sebeuzavření,
nelísavosti, nepodkupné vůle
a v očích tvrdost pro ty kejkle světa.
117