15. –21. ČERVENCE 1935

Josef Svatopluk Machar

15. –21. ČERVENCE 1935 PONDĚLÍ
A nezdá se vám, že Čas nyní letí, jak nikdy dosud? V dobách minulosti jak líný býval! Den byl nekonečný, a týden vlek se jak vůz zatížený, když do kopce se škrábe! A což měsíc! Čas nepřines, Čas pranic neodnášelneodnášel, nic slovem nedělo se – ve všem lenoch (až na to, co mu takřka dením chlebem: zalepil rány, zralé lidi nosil k věčnému spánku, živým uděloval své příslovečné porce zapomění). Dnes jaké děje tady! Jaké zmatky zmítají světem! Jaká bída škrtí národy, třídy, muže, ženy, děti! Co bolestí, co vzdechů, hlučných kleteb! Co může, zdá se, sebere a pádí, jak nejrychlejším vůbec možným letem (má naposled snad auto?), leč co sebral, toť patrně jen vzorky, ukázky jen a kdyby člověk moh mu imputovat jakýsi soucit se světem a lidstvem a kdyby člověk věřil, že je Kdosi, jenž stvořil svět a řídí jeho řády – pak musil by Čas deně stanout před Ním a vyložit, co přinesl s této země a říci: Tvůrče, můžeš klidně zírat na bědný život tvorů Svojí země?! 108 Den žhavý byl. A zas ti přísloveční nejstarší lidé takového horka vzpomenout nedovedou. Deníky dva dnes přišly s nepodmíněnými fakty: ten dí, že dvě stě pětadvacet roků, a druhý, že prý sto a sedmdesát nebylo v světě strašných dnešních žárů – doufám, že nebude to zdrojem vojny v tom státě našem – ať jen diskutují, toť demokracie. A jděme hajat! ÚTERÝ
To byla noc! Ten zatracený měsíc, strašidlo vyjevené, v úplňku je a jakby věděl, že ho nemám v lásce, za čtyři týdny jednou potrápí mě, když vstoupiv v úplněk je v plné síle. Já spal a nespal, duší kmitaly se vzpomínky pestré s vřavou nemožností, já lidi viděl, které neviděl jsem už století půl, návštěvou mi přišel řad lidí z dějin, potom stvůry jakés z přírodní říše a to řádilo mi jak kolem mě, tak ve mně. Já mnul oči, třel hlavu, převaloval jsem se v loži, vše marno – na půl minuty byl pokoj a zase vše se přivalilo znovu – prokletý měsíc! Celý den mi bylo mdlo v duši, v těle; život plynul v dálce a já se díval na vše, jako člověk, jenž stojí tiše na onom už břehu! 109 STŘEDA
Nic nového. Den žhavý byl a běžel v úmorném vedru. Člověk už je vděčen i za takové prosté „nic nového“. Vzduch v noci ochladil se. Na terase jsme seděli až skoro do půlnoci. Vůz Velký, souhvězdí mé milované, stál nad hlavami. A ten taškář měsíc pomalu vylez za komínem domu a stoupal přímo ku kostelní věži. Já vzpomněl hned na báseň Mussetovu, jak on jej viděl nad věží tam u nich, jak puntík nad i, šíbala jsem prohled: chce ukázat mi as svou důležitost, že hrdinou je v nesmrtelné básni i mně se zjevit chce co taký puntík, no, uvidíme. Leze, milý lotr, a leze marně, do polovic věže vystoupil sotva, zastyděl se notně, neb skryl se tak, že není po něm stopy. Až za chvíli, až když mu otrnulootrnulo, ven zvolna leze, a zas plnou tváří se dívá na nás. Nech si šprýmy svoje. ČTVRTEK
Dnes s L. jsem chodil. Člověk procházku má lékařem nařízenou. Našli jsme si ulice stiné. Z časových pak themat jsme horko probrali. A bídu lidí. Mluvili o tom, co je. A co bude. L. není pesimist, je člověk přesný, 110 kritický pozorovatel je všeho, a když ku konci řekne: Pomyslím-li, co moje děti čeká, čestné slovo, rval bych si vlasy. My už vydržíme, vždyť máme všechny možné zkušenosti, světovou válku, bídu její, potom tu bídu poválečnou – z bídy jedné my do druhé šli, ale děti naše... V nich člověk žije, v nich ten život nese dál v jiné formě – a zas bída, bída, což nebyl by to zdravý egoismus, udělat náhle konec v prostřed věty tak browningovou olověnou tečkou? – No, rozešli jsme se a já myslil na fantastickou shodu okolností: ten měsíc včera udělat chtěl puntík, nad naší věží. A nad celým žitím ten L. dnes, člověk rozšafný a klidný, už také chtěl by udělati puntík... PÁTEK
Zdá se, že dnešní život chce být vyžit co nejrychleji. Byl jsem v zahrádce dnes a pozoroval růže. Včera poupě, dnes bachratý květ, jenž už odhazuje své lístky k zemi. Krvavý buk svadl a shodil háv svůj. Břízky valem žloutnou, i vrba kosmatá má ve své kštici houf zvěstí podzimních. A to je horkem? Či heslem Času, jenž co nejrychleji se nese v dál a chce své běžné funkce na této zemi vykonávat tryskem, 111 by nebyl zdržován, až snad dny příští vydají jiné heslo k tempu žití? SOBOTA
Byl u mně člověk. Studoval, má diplom a nemá práci. Sta jich, tisíce je. Protekci hledá. Kdyby prý jen slovo... sic pravda, že jsou houfy uchazečů a každý má vliv politické strany... leč slovo mé prý... Vyved jsem ho z bludu... jsem člověk bez úřadu, beze styků a tím i beze vlivů... protekce má by škodit mohla, jsemť sic mnohým slavný, leč to jsou lidé krátkých slabých rukou, u druhých pověstný jsem – ti jsou mocní. A tohle jako jemu, vykládal jsem už stům, co dím, už tisícům všech jiných, kdož takto přišli... Vzdych a stisk mi ruku... NEDĚLE
Šli lidé z města, vraceli se večer a všichni zmořeni a říční potem. Noviny ráno zas mi daly důkaz, jak strašlivé a bědné zaměstnání je psát ty listy. Zbičované mozky co vymyslí, co ruka k tisku chystá! Kde jsou ty dny všech návštěv, oslav, sjezdů, nadšených řečí, pochodů tou Prahou a městy jinými... kde je to všecko! Fadesa pustá. Lupy, samovraždy a vraždy nestačí už... příliš všední... A tak je člověk vlastně rád, že týden 112 byl krátký, jako zaprásknutí bičem a už je ten tam. Vlastně čekáme jen a nevíme co. Div nějaký, zázrak – a vlastně ani to ne. Vyznejme si: jen něco nového! A lhostejno je, co přijde, jen ať je to záhy tady... Hůř nemůže být a v líp nevěříme – jen něco nového! Pryč s přítomností, jen něco nového ať dá už Osud! 113

Básně v knize Rozmary (in Macharovy spisy, svazek 52):