GENERÁLU E. MITTELHAUSSEROVI

GENERÁLU E. MITTELHAUSSEROVI
Jdou černá mračna od západu, od Bílé Hory táhnou k Hradu a přes věžatou kotlinu – jdou od Vás, já se na ně dívám, a rozhod jsem se poslati Vám pár Vašich alexandrinů, (jak Hugo je a Musset psával, a Vy jste mi je citovával) a zatím, vizte: verše ty se vyřinují formou touto – ach, metafysické to pouto, jež jařmí vůli poety! Vzpomínám tedy, generále, vzpomínám takřka neustále, vždyť zjev Váš v paměti mé srost s tím pětiletím mojí služby, my nesli jedné práce tužby, jste jaksi moje minulost! A světlý zjev těch roků pěti. Je málo jich v ní. Proto letí má vzpomínka tím častěji tam k západu, tam do Francie; od duše k duši vlna bije – Vy jistě vycítíte ji. – Jsme na rozchodu v předpokoji. Je po debatě. V duši mojí 73 se krčí stále nevíra – leč Vašich očí rozáření a baryton Váš v kovu znění dí přesvědčivé: „Ca ira!“ Dvě letadla nás nesou v dáli, pod námi mrak nám výhled halí, já svinul se a klidně spal – Vy generále? „Podle zvyku já vzal jsem vaši gramatiku a substantiva skloňoval.“ Ta naše řeč!... Jsme při snídaní kdes v krčmě. Chválíte si spaní, prý žádní chlapi v slamníku – ó bozi! Vy ty ruské „klapi“* jste s našimi si změnil „chlapy“ v tom labyrintu jazyků! Je po hostině. Z rozhovoru jste vymkl dámskému se sboru a po cigaře sahaje řek latinsky jste s vážnou lící: „Tvor nicotný, čas zžírající i nejkrásnější žena je...“ Tak jako v kinu, generále, se hrnou živě dál a dále obrazy našich pěti let – jedeme koňmi, autem, drahoudrahou, neseni jednou čistou snahou upevnit, zlepšit český svět! * Ruské klopi (vyslov: klapi) jsou naše štěnice. 74 Čtu knihy, desetkrát už čtené, jež vozil jste mi z dovolené, a něco z Vás vždy najdu v nich – ať Balzac, ať France ironický, ať Hugo vzletně retorický, ať Mussetův to v slzách smích, ať l’Impereur, jenž je teď tak v dálce, ať knihy o té hrozné válce, – cítíme ještě všichni ji – ty knihy hymnicky jsou psány, Vy máte z ní své řády, rány a víru ve svou Francii! A dál se v upomínky hříže jdu s Vámi zase do Paříže, kde srdce světa slyším bít vzdor hluku, v kterém všecko tone, Váš spartský výklad, cicerone, já dodnes slýchám v duši znít. To C’est ca Vaše, N’est-ce pas Vaše jak amen k slovům otčenáše šlo v konci Vašich vývodů – Ba Osud v amen mého žití chtě přítelem mě obdařiti vzal z Vašeho jej národu. Ach, generále, od západu dnes táhnou černá mračna k Hradu, já chvílemi se dívám k nim a na papír ty verše sypu – nu, dost už. Vyražme dno vtipu a zkroťme neodbytný rým. 75 A víte, že tím vzpomínáním já s duše šedé stíny sháním, a teď už je mi volno tak, jak bylo, když jsme jezdívali a na západě ohně plály a mír byl všude, kam šel zrak. 76