MŮJ OSUD

MŮJ OSUD
Jedeme. Auto jde s rámusem. Kraj kolem dozadu letí. Bozi, jak smutná je tahle zem hladových mužů, žen, dětí! A za to z hostinců jásot zní, hodují, zpívají, pijí, muzika taneční, basa hřmí, podpatky v podlahu bijí. Zastavme! Voláš jim do oken: Ustaňte, hleďte tu bídu! Pěstěmi hrozí ti z oken ven: Nesij nám neklid v tom lidu! Bůh s nimi! Jeďme, vždyť tohleto zdá se už sudbou být mojí... A proč pak také chceš, poeto, být rychtářem ve vlasti svojí! Letíme. Všude jsou jevy tyty, všudy hlad a plno děsu, jenom ty hospody nabity, blahobyt a plno plesu! Můj šofér, patron je tajemný, vidím mu jen mocná záda, veze mě po všechny žití dny jak jeho duše si žádá. 30 Jeli jsme sem tam všelijak, vozil mě pouští i městy, nikdy se nezeptal, co a jak, a mám-li rád tyhle cesty. Co je to bída, co zoufalost, poznal jsem na vlastní kůži, on nesloužil, já bědný host byl vydán tomuto muži. Životem mým jak tím autem vlád, nikdy se po mém „já“ neptal, ať jsem se zlobil, ať byl rád, ať jsem jej chválil, ať reptal. Do jakých vplet už mě konfliktů v té drahé vlasti mojí! Kolik tu lotrů a kolik tu přátel mi v líc vstavil v boji! Řvu na něj – skoupý je na slovo – na rychlost ptám se v tom větru, jakoby sekal mi olovo: Stodvacet, no, kilometrů. Kam jedem? Proč? No, ptát se smím? Zajisté. Dojedem. Jedem. Jak dlouho ještě? Což já vím? Nač pak to hlásit mám předem? 31 Zastavil. Pohledem po mně let, docela lidsky, jak zdá se – na prstech spočet bych za těch let, že takhle podívá se. Dojedem, dojedem, pane M., kdy a kam – sám nevím ale – – a zas už pod autem duní zem, jak vítr letíme dále. 32