ELEGIE

ELEGIE
A to byl básníř... Tropy, metafory se lily z úst mu lehce, samozřejmě, a velké modré oči jeho hrály jak ilustrace proslovených dějů. Žil strom i kámen. Měly cit i duši a hovořily. Zvířata i hmyzy se dorozumět mohly moudrou řečí – on rozuměl a rád jim naslouchával. I osud jejich doved vykládati, nic nebylo mu záhadno a tajno. Naposled – asi před patnácti lety jsem večer šel s ním po Kameném mostě. Nad Hradčany kus zarudlého nebe viselo ještě („plášť si zapomnělo tam sluníčko, když pospíchalo hajat“), srp měsíce nad červení tou visel jen taktak spadnout („sluníčkovo dítě je ospalé, už očko pozavírá a spěchá za maminkou do postýlky“) a řady světel s nábřeží a mostů se zrcadlily v černé ploše vody („ve vodě světýlka si koupou nožky“) – tak vysvětloval básníř. Dítě, dítě pět roků sotva. Děvčátko to bylo, tak v paměti já nesu jeho duši. A nyní – po patnácti letech – viděl jsem zas ji. Slečna štíhlá jako rákos; těm očím umné proužky pod řasami snad měly dodat výbojného kouzla, 19 jak Rusalky je mají; červeň na rtech i na tváři; o věcích toho světa, tož sportu, vraždách, tancích, společnosti termíny odbornými hovořila a chvilkou vzdychla, chvilkou dívala se kams v prázdno – za čím? Za dneškem? Či za snem? Či hádala, co může přinést zítřek? Či kombinace jakás šla jí hlavou? Kdo ví to? Možno, ani ona sama. Já připomněl jí naši cestu mostem, upřela na mě velké modré oči – nic nebylo v nich, nic se nepohnulo, a paměť něma byla. Usmála se jen rozpačitě. Nato otevřela kabelku ruční, vzala schránku s pudrem a přejela jím čelo, bradu, líce, pak z druhé schránky obnovila červeň a konečně si třetím instrumentem jezdila po rtech – načež usmála se. Já viděl tohle vše a viděl také, že pětiletý básníř můj už umřel a dávno as, a kdy, to nikdo neví. 20