28. ŘÍJEN 1918
(Památce Frant. Baleje.)
A má-li člověk vyžít život plně,
dva životy žít musí: tak je žil
můj přítel Balej. Před válčením tím,
jež proměnilo mapu Evropy,
ve Vídni úřadoval. Byl to sbor
reformních příprav: drahá Vídeň naše
tu a tam aspoň začla starat se
o spokojenost svojich národů,
že vydumat jim chtěla reformy.
A dostal-li se český člověk tam,
byl jistě pracovníkem příkladným,
neb povalečné lenošení bylo
jen privilejem Maďarů a Němců.
Ne tenhle, byl to druhý život jeho,
jenž zřetězil nám duše v přátelství.
Můj Balej nádherným byl poetou,
byť veršů nepsal, zato v dobré prose
zachytit uměl vzácné nálady,
dech duše Země, kouzla přírodní,
tep žití, jakým žijí myšlenky,
i básníků sny doved vyložit
i mluvu architektur, maleb, soch.
Jak slovem tištěným, tak slovem řeči.
V té humorem pak zasypával rád
své zážitky ze světa onoho,
kde žil svůj život prvý. Kancelář
a lidské stroje její, kterak jdou,
jak vlastních titulatur váží si,
jak oceňují svoje důmysly,
131
a cizí váží na citlivých vážkách –
bez zlobné ironie, satiry,
ty směšné stránky vypozoroval,
a sám se neranícím smíchem směje
k zábavě posluchačů dávával.
A kdyby při tom byli všichni ti,
jež skicoval nám, neuraženi
by jistě smáli se svým portretům.
Jen jeden jediný měl dravčí rys,
tím odpovídal celé duši mojí –
když přišla chvíle úvah o nás Češích
a o poměru našem k Habsburkům.
Zde shodli jsme se: theoreticky
ta monarchie se už vyžila,
je v úpadku, jsou sečteny dny její,
jen náraz jakýs silný, poslední,
a všecko sesuje se. Jedenkrát
se pamatuji, jak nás rozpálil
takový hovor, on sed k pianu,
a Marseillaisu začal s ohněm hrát,
jak nikdy před tím jsem ji neslyšel
a po druhé a po třetí hned zas,
líc mu plála a oči hořely –
okresní hejtman!
Děje národů
jdou volným krokem, zákon jediný,
pro život všeho jednu platnost má,
i pro národy. Jaro naivní
a první skromná zeleň, potom květ –
vy, buditelé naši zakřiknutí,
a sotva dýchající, k smíchu je
ta první zeleň vašich plachých snah,
ty první květy vaše nesmělé,
132
ty obavy, ty vaše naděje –
a přec tak musilo být, musili
jste jít tak, jak jste šli, jak všichni po vás
jít musili, až děje dozrály,
a česání čas přišel. Pro tu VídeňVídeň,
jež netušila, pro vás, kteří chtivě
jsme čekali a s dechem zatajeným
čítali roky, měsíce a dny,
a když pak první rány pušek, děl,
zahřměly na vzdálených bojištích,
my vydechli a řekli: Čas náš tady! –
V nedělních odpolednech přicházeli.
Se ženou zprvu, potom přivedl
několik karbonářských existencí,
jichž duše viděly ty podkopy,
jak svatá Nemesis a staré Fatum
je podkládají trouchnivící říši.
Tu debatovalo se horlivě
o zprávách z bojišť, čtlo se mezi řádky,
i vybílená místa mluvila:
ten onen přines žurnál zahraniční,
ten onen zprávu z kruhů zasvěcených –
a vše, co líbilo se víře naší,
přijato bylo s libým pocitem
a co se nelíbilo, střepali
jsme jako pápěr s šatů s úsměškem.
Ty neděle... jak ubíhal ten čas!
Už světlo rozžalo se, na stůl dána
večeře prostá – ostatně nám všem
lhostejno bylo, co se jí a pije –
ten hovor při ní hlavní věcí byl,
jímž duše vzájemně se sytily.
133
A letěl čas, a byla půlnoc již
a druhá, mnohdy třetí hodina
když vycházeli od nás do noci.
Jak nevzpomínat s pohnutím těch dnů,
kdy takřka makavě jsme viděli,
že dovršuje se už osud náš
i sudba jejich! Přišla bída, hlad –
i chyběl cukr, mouky nebylo,
čaj, rýže, staly se už pohádkami,
chléb žitný bajkou, smutní kuřáci
bramborám natě v polích loupili,
stát vydával pak různobarvé -enky,
jež částkou sbírek rarit mohly být,
jen kdyby trochu méně bylo jich –
a my si přáli, dál ať válka trvá;
i zima byla, kamna studená,
neb uhlí jako léky v lékárně
se prodávalo – my jen toužili,
by mrzlo ostřej, zima ať se táhne
až do června a třebas do července,
však také v roce jednom táhla se
– a krutě – až kams ke dnům květnovým;
my vítali ty šidné náhražky
jak látek na tělo, tak pro hrdlo;
my s pustým smíchem četli výklady
jmen uznaných, že zdrávo uskrovnit se,
že tělo má se otužovat, jazyk
že nesmí velet žití způsobům;
my spokojeni byli, jak ruch města
už v deset hodin končil němou tmou;
jak v tramvajích se ženy zjevily
co průvodčí; jak železnice slábly
a chodily jak matné krve tep
134
ve mroucím těle; jak se houfně tiskly
bankovky, jimž už nikdo nevěřil;
jak vtipy zoufalými drahá Vídeň
začala kreslit situaci říše:
a – nejstrašnější – k žertvám životů
jak rychle ubývalo obětí – – –
těm našim žehnali jsme pohnutě,
vždyť každý porod provázen je krví
a v krvi rodí se i Svoboda,
ta jedenkráte nechť všem těm odplatí,
kdož drazí byli jejich životu,
za oběť tuto...
V barvách nejkrasších
pak vídali jsme drahou Svobodu:
hranice státu jsme jí určili,
kde vládnout bude; úkol dějiný
už také dostal ten náš nový stát,
v pochodu duchů; dosud připlácel
na život zemí nesoběstačných,
teď postará se, aby nebylo
žebráka jediného v jeho obcích;
ten velký obrat všemi srdci hne
a srdce měšce otevrou a dají
na stavbu nemocnic a útulků
pro choré, sirotky a lidi bludné;
fabrikant postará se, aby dělník
měl domek svůj a malou zahrádku –
byl krásný stát v těch našich tenkrát snech!
A konec nastával. Už třásly se
i říše základy i praskal krov –
a naše neděle se skončily.
My jako ptáci táhli za jarem
od jihu k severu, my táhli domů.
135
Můj drahý Balej... Nejčistší z nás všech
a duše nejjemnější... Lidský Osud
je bez všech našich sentimentalit,
bez našich měr, bez našich úsudků
o dobru, zlu, o ceně života
o hrůze smrti. Má snad svoje sklony,
své záliby a, veden jimi, jedná,
leč jedná tak, že my mu klneme,
na krutost jeho vedem žaloby
a zatím...
Balej můj se vrátil z Vídně
a postonával. Scházeli jsme se
a čekali, až tělem stane se,
co bylo naším hovorem a touhou.
Vždy zahořel. – Jen v hloubi očí jeho
jakési smutno bylo – churaví,
my myslili, a nenapadlo nám,
že skončit může churavost ta jinak,jinak
než uzdravením. Zatím ulehl.
A potom nám všem nemoc jeho byla
jediným smutkem říjnového dne,
jenž počátkem byl vyplnění všeho.
On sám pak vesel, rozradostněn byl
a, enthusiast hudby, žádal mě,
bych uvažoval, že snad třeba bude
i nové státní hymny, jež by hřměla
pochodu tempem, jímž se navracíme
do řady volných národů. A potom
čtvrtého listopadu přinesli mu
na pohlednici mapu republiky –
zaplakal štěstím, líbal ji a přitisk
ji na srdce si. Tak s ní také zemřel
pátého ráno...
136
Tolik roků tomu...
Ba dojista, ten Osud má své sklony
své záliby... Ty krutostí se zdály,
a člověk tenkrát klnul mu...
Dnes chápe.
137