JINOTAJ Z NAŠÍ VESNICE

JINOTAJ Z NAŠÍ VESNICE
Občan Čertík, písmák na vsi, upad v rozpor se sousedy: postavili oni v návsi pod lipami boží muka, nový kříž. Je rudě hnědý, Krista na něm umná ruka pobarvila se vší péčí, pochvalné jdou o tom řeči v dědině i po okolí, Spasitel má rány řádné, krev z nich takřka proudem plyneplyne, za to korunu má hlava, jako v žádné obci jiné, div že pod ní neupadne – ne z těch trnů, které bolí – ale zlatá její sláva ohromnému hrnci rovna drahokamy září zrovna a toť právě obce pýcha – kde kdo křižuje se, smekne, pokolení ženské vzdychá – jenom Čertík o své holi jda kolem té práce pěkné nevšímá si, nepozdraví. Sousedy hněv pojal lítý, všichni máme radost, praví, pročpak on ne, pohan starý, husita ten zapeklitý? Tož ho jednou zastavili: Když my všichni, kmotře milý, proč vy takto? Proč vy, rcete, čepici svou nesmeknete? 94 Povím, kmotři, Čertík vece. Toho Krista já znal přece, když byl ještě hruškou, stromem, – stála tamhle za tím domem – hruška dobrá, dřevo čisté, snad ten onen jídali jste plody její. Teď je kříž z ní, daříte jej svojí přízní, myslíte si: krása, sláva, obec tím čest sobě vzdává – mlčím – proč bych radost mařil? Ale povím, když se ptáte: strom byl dobrý jedenkráte, ale Vykupitel tenhle se vám z něho nevydařil. – Každé slovo jak by sekl – zvyk to jeho – Čertík řekl, nezlobil se, neusmál se. Ale se zlou potázal se. Sousedové jeho milí velmi se naň rozšrnili: Jaký pohan! Jak se rouhá! Hřeší proti náboženství! Jeho existence pouhá tupí naše člověčenství! Místní mladý podučitel projel chmýřím na své bradě: Není vhod mu Vykupitel, že nesedí v obce radě. – Nato konšel, děda bílý, dodal: Vida, mudrlanta! To bychom si vyvolili! Takového kverulanta! 95 Sousedů pět usnáší se, že se celá věc ta poví okresnímu hejtmanovi – každý z nich že podepíše. Napsali a podepsali, do města to odeslali, nečekali dobří lidé, že snad ihned žandarm přijde, Čertík, že své hříchy zralé odpyká si v kriminále – ne, jim nebuď ukřivděno: každý podepsal své jmeno v čekání a blahém citu, že ho úřad povšimne si, uzná jeho loyalitu a že... kdo ví... cosi... kdesi... Dvacet roků odplovalo. Na návsi stál kříž ten hnědý. Slunce na zem žárem pralo. Soused žvatlal se sousedy v krčmě při sklenici piva, jak to na těch vsích už bývá – všecko bylo jako kdysi. – Jen ten Ježíš osamělý jaksi zoufale tam visí, jest už značně sešuntělý. Soused jda kol vážným krokem sotva hodil po něm okem. Šli-li dva, tři, zastavili – s despektem naň popatřili: 96 Co jen pravda, tohle, zdá se, obci naší neposlouží ani k slávě, ani kráse, poví jeden. Druhý touží: Odstranit to! Zničit, spálit! Je to proti Pánubohu! Třetí vzpomíná: Já mohu čistého vám vína nalít: tenkrát – vím od báby svojí – stavět obec nechtěla toto, ale byl tu soused jeden, bůhví kým a čím byl veden, soused Čertík, pral se za to, aby kříž stál. No tak stojí. Celá obec byla slába proti němu. Moje bába vyprávěla, jaká byla tenkráte to rebelie. – Jo, jo. Tak kus ostudy je dědictvím po paličáku. Tak to chodí, chuchval mraku z dýmky pustil soused třetí, odpliv – slina na kříž letí. Debata se ukončila. 97