JINOTAJ Z NAŠÍ VESNICE
Občan Čertík, písmák na vsi,
upad v rozpor se sousedy:
postavili oni v návsi
pod lipami boží muka,
nový kříž. Je rudě hnědý,
Krista na něm umná ruka
pobarvila se vší péčí,
pochvalné jdou o tom řeči
v dědině i po okolí,
Spasitel má rány řádné,
krev z nich takřka proudem plyneplyne,
za to korunu má hlava,
jako v žádné obci jiné,
div že pod ní neupadne –
ne z těch trnů, které bolí –
ale zlatá její sláva
ohromnému hrnci rovna
drahokamy září zrovna
a toť právě obce pýcha –
kde kdo křižuje se, smekne,
pokolení ženské vzdychá –
jenom Čertík o své holi
jda kolem té práce pěkné
nevšímá si, nepozdraví.
Sousedy hněv pojal lítý,
všichni máme radost, praví,
pročpak on ne, pohan starý,
husita ten zapeklitý?
Tož ho jednou zastavili:
Když my všichni, kmotře milý,
proč vy takto? Proč vy, rcete,
čepici svou nesmeknete?
94
Povím, kmotři, Čertík vece.
Toho Krista já znal přece,
když byl ještě hruškou, stromem,
– stála tamhle za tím domem –
hruška dobrá, dřevo čisté,
snad ten onen jídali jste
plody její. Teď je kříž z ní,
daříte jej svojí přízní,
myslíte si: krása, sláva,
obec tím čest sobě vzdává –
mlčím – proč bych radost mařil?
Ale povím, když se ptáte:
strom byl dobrý jedenkráte,
ale Vykupitel tenhle
se vám z něho nevydařil. –
Každé slovo jak by sekl
– zvyk to jeho – Čertík řekl,
nezlobil se, neusmál se.
Ale se zlou potázal se.
Sousedové jeho milí
velmi se naň rozšrnili:
Jaký pohan! Jak se rouhá!
Hřeší proti náboženství!
Jeho existence pouhá
tupí naše člověčenství!
Místní mladý podučitel
projel chmýřím na své bradě:
Není vhod mu Vykupitel,
že nesedí v obce radě. –
Nato konšel, děda bílý,
dodal: Vida, mudrlanta!
To bychom si vyvolili!
Takového kverulanta!
95
Sousedů pět usnáší se,
že se celá věc ta poví
okresnímu hejtmanovi –
každý z nich že podepíše.
Napsali a podepsali,
do města to odeslali,
nečekali dobří lidé,
že snad ihned žandarm přijde,
Čertík, že své hříchy zralé
odpyká si v kriminále –
ne, jim nebuď ukřivděno:
každý podepsal své jmeno
v čekání a blahém citu,
že ho úřad povšimne si,
uzná jeho loyalitu
a že... kdo ví... cosi... kdesi...
Dvacet roků odplovalo.
Na návsi stál kříž ten hnědý.
Slunce na zem žárem pralo.
Soused žvatlal se sousedy
v krčmě při sklenici piva,
jak to na těch vsích už bývá –
všecko bylo jako kdysi. –
Jen ten Ježíš osamělý
jaksi zoufale tam visí,
jest už značně sešuntělý.
Soused jda kol vážným krokem
sotva hodil po něm okem.
Šli-li dva, tři, zastavili –
s despektem naň popatřili:
96
Co jen pravda, tohle, zdá se,
obci naší neposlouží
ani k slávě, ani kráse,
poví jeden. Druhý touží:
Odstranit to! Zničit, spálit!
Je to proti Pánubohu!
Třetí vzpomíná: Já mohu
čistého vám vína nalít:
tenkrát – vím od báby svojí –
stavět obec nechtěla toto,
ale byl tu soused jeden,
bůhví kým a čím byl veden,
soused Čertík, pral se za to,
aby kříž stál. No tak stojí.
Celá obec byla slába
proti němu. Moje bába
vyprávěla, jaká byla
tenkráte to rebelie. –
Jo, jo. Tak kus ostudy je
dědictvím po paličáku.
Tak to chodí, chuchval mraku
z dýmky pustil soused třetí,
odpliv – slina na kříž letí.
Debata se ukončila.
97