SENTIMENTALITY TYGROVY

Josef Svatopluk Machar

SENTIMENTALITY TYGROVY
Bengálský tygr v šeru džungle leží. Zeleně spletí vlhce vonou, svěží se prodral paprsk, vykoupal se v rose a vlez mu v oko. Oko zavřelo se. A nyní jest mumu, jakby dopad na dno zelené koule – je tam mdlo a chladno a zeleň točí se a řídce do ní se roztřepené kapky krve roníroní, svět hloupý – oči otevřel, zved hlavu a jaksi mimovolně kousl v trávu a tahle tráva proto dána byla, by tvrdá půda tygry netlačila, když ležet chtějí. A zde brouček v trávě po listu leze tuze namáhavě, po stvolu stoupá, stvol už ohýbá se, spad, sbírá se a vzhůru leze zase, je smysl v tomhle? V stromech zapraskalo, to vím už, to pár opic se tam spralo, ohavní tvoři – k čemu ti jsou tady, to nikdy nevím, mají stále rady a řvou a piští, že spát možno není, a maso jejich, nevím, zda kdo cení, já nikdy; arci ohavnou tu stvůru nemožno lapit. – Dívám se tak vzhůru, tam převysoko modrá se kus pláně – co je to? Ptáci vyletí tam maně a křičí, jistě o ní povídají, co je to, proč tam je to, oni znají, leč rozumět jim, nijak možno není, plod smutný našich řečí popletení. Dva motýli tu let svůj proplítají, na křídlech pestré barvy chvilkou hrají, 35 as jeden před druhým se pyšní jimi, teď jeden used s křídly sklopenými a druhý na něj tílko svoje klade, to znám, ach ano, chtějí míti mladé, hra stará, vzletli, kamsi vzhůru pílí teď jeden, a přec dříve dva to byli. Zív tygr, v čelistech mu zapraskalo. Tu z dálky dunění se ozývalo – oh, to pár slonů táhne asi k vodě, jsou dobráci to, žijí spolu v shodě, i s jinou zvěří, nikde neublíží, leč jenom hlupák cesty jejich kříží. Je příjemno tu, země vůni dýchá, pták vykřikne do zeleného ticha, a kdyby nebyl našinec hnán hladem, rád by se sblížil s míruplným řádem. Ostatně kde kdo ví zde, já že musím, chci-li být živ – však tvor ten s vlasem rusým či černým, dvounohá ta šelma bílá, jež ze své hole blesky povysílá a tyčí hází, jež nám v tělo vniká, vpad v naši říš a rukou násilníka i slony zjařmil, zotročil i koně, dá nést se jimi při krvavém honě, nepřítel všech nás, rozdvojil nás, vládne a vraždí, vraždí: smilování žádné on nemá s námi, zatah svoji bídu do našich houštin, do našeho klidu – a moh by znát, že předem maso jeho by bylo pochoutkou vždy pro druhého, 36 tož mezi sebou bít a požírat se, má dobré maso, krev pak chutná sladce, to víme my – – tak dumá tygr milý, až myšlenky mu v dálku zabloudily, kde věčný mír by vlád a kde by byla života-smrti souhra ušlechtilá, zeleno všude, zlato shora svítí – leč bílý vrah by nesměl tady býti – – Tak tygr snil. A bylo to tak milé, proč neměl by mít citové své chvíle? 37

Básně v knize Rozmary (in Macharovy spisy, svazek 52):