Z POHÁDKY DO POHÁDEK

Z POHÁDKY DO POHÁDEK
Pohádka malá, ale pravda věčná a napsal ji ten sladký Andersen, dne nápad byl to, ale nekonečná je platnost jejích nepřebraných cen, muž, žena, kumštýř, kritik, student, slečna když nad ní trochu zamyslí se jen, moudrosti klenot má v ní víc, než zlatý – a jsou to „Císařovy nové šaty“. Snad víte už. Leč k vůli úplnosti já povím obsah. Císař jeden kdys, byl výlupek to lidské ješitnosti, a ješitnost ta měla jeden rys: nádheru v šatech. Nikdy neměl dosti a co kde vymyslil v ní mozek čís, to musil míti. Polovičku daní ta praskla, jak se říká, jenom na ni. Dva taškáři tu přišli jedenkráte: My, veličenstvo něco dovedem, což tyhle trety stříbrné a zlaté, paráda hluchá, čert ji teď už vem, Vy dle našeho umu nosit máte šat, jaký žádným lidským pohledem až dosud spatřen nebyl, výzkum nový, šat prubířský, jenž patří císařovi. Hle, dosavadní šaty! Z nich se těší ne, kdo je nese, leč kdo vidí je, 153 a proto vždycky zvědavý lid spěší, když pán se novým čímsi odije a k nim se poznámky a řeči věší než na jak dlouho? Nežli došije sbor krejčích něco – komponují dlouze – a potom jsou to zas jen šaty pouze! My, veličenstvo, zrobíme vám v taji slavnostní šaty, které nádherou,nádherou těm dosavadním v ničem nezadají, ba,ba předčí výrobu tu veškerou a nad to jednu zázračnou moc mají, když vladař obdaří nás důvěrou: kdo hloupý je, kdo neschopen je z lidí v svém úřadě – těch šatů neuvidí! Toť přímo skvostné! vladař raduje se, toť slavná pomoc v těžkém úkoli! Vždyť císař velkou zodpovědnost nese a nemá možnosti v svém okolí se správně vyznat. Jistě pšenice se zde promísila hojně s koukoli – chci mít ty šaty! Připravte je, ano! Co třeba, vše vám bude řádně dáno! Sál velký taškáři si upravili a spousty peněz vyžádali si pro přípravy, dva stavy postavili neb musili tu látku přísti si a zlata hroudy sobě vyprosili a drahokamy, jimiž promísí tu hebkou tkáň; zastřeli okna v sále a do práce se dali vytrvale. 154 Neb celý den a ještě pozdě v noci byl do ulice slyšán stavů hluk, a zevlovači za dne, pozdní chodci mu naslouchali, divných novin shluk se rojil říší, mozky bez pomoci rozpálil všelijakých zvěstí pluk i začly hořet – kdo co ví? Kdo poví? A nejvíc hořel mozek císařovi. Sám nepůjdu tam – k tomu rozhodnutí jej skepse jakás přec jen ponoukla – což kdyby... a již ministra jít nutí, by jeho rozšafnost věc okoukla, je moudrý, úřad jeho nevynutí si výtky jedné – na oči dá sklaskla, důkladně vše si prohlídne, pak řekne jak daří se těm pánům dílo pěkné! Bouchala chvíli excelence v dveře, pak otevřeli. Vešla potichu, sál celý ztopen v tajemném byl šeře, tož s okna odtáhli kus tepichu, ministr mne si oči v nedůvěře, a věřte nebylo mu do smíchu: dva prázdné stavy v prostřed sálu stojí, a oba mistři takovou řeč strojí: Hle, excelence, kterak barvy hrají! A nikdy jedna, zároveň vždy tři. Jak tricolory ty se promítají, když člověk odtud na ně popatří! A sáhnout račte! Zda kde v světě tkají cos takového! Záchvěv povětří 155 je hrubou dekou proti látce této, vy račte vidět. Císař nahledne to! A ministr stál jako vodou polit. Nic nevidím... sem tedy hlupákem... Či úřadou jsem neschopným a zvolit jsem pensi měl už... Nešťastná ta zem, až uvidí, jak při zkoušce jsem prolít... A posměch všude... Každým žebrákem já souzen budu... Však ne. Hlavu zvedám. Já postavím se. Já se jen tak nedám. Jsem věru šťasten, že mi přáno, pánipáni, prvnímu spatřit vaše umění. Je to, jak díte. Vaše zpracování i veličenstvo jistě ocení, chci referovat jemu bez meškání a přimlouvat mu, ať jen nelení popatřit teď už na to vaše dílodílo, jež zázrakem mé oči ohromilo. – A císař byl tu, neotálel více, ba, hotový šat ráčil vyzkoušet, taškáři mohli vymluvit si plíce nad divem, jakého dřív nezřel svět, a vládci plály hned, hned bledly lícelíce, pak ráčil slova chvály povědět a rozhod, že ty šaty na procesí o božím těle prvně obleče si. A při tom procesí, oh, jaká sláva! Z daleka, blízka přibyl v město lid, 156 ulice plny, na hlavě je hlava, špendlík by ani k zemi neprolít, teď, támhle s nebesy jdou... támhle z prava... ministři nesou je... pod nimi být náš císař musí v zázračném tom hávu... čepice dolů... volat slávu, slávu!... Ty pane bože! Jaká je to krása! Ty barev hry! Jak se to promítá! A každá barva třikrát takřka jásá! Jak padne kabátec. Ta kvalita! Náš císař chlapík! On je naše spása! Buď věčná sláva mu! Jen necita a hlupák může neuznat, že nebe nám dalo zázrak, když nám dalo tebe! Stála tam, děcko držíc, jedna matka, takový byl to šotek rozmilý, ten do smíchu se dal a vykřik zkrátka: Pán po ulici chodí v košili! Lid ztich: Hle, slyšte hlas ten neviňátka! A rozumovat začal po chvíli: To není hlupák! Úřad nemá! Krátce: V košili pod nebesy jde náš vládce! A císař slyší. Po lidech se dívá a všude vidí úsměv jízlivý, po sobě hledne – je to pravda živá a lidem těm se pranic nediví, má košili jen, jak ta banda všivá jej napálila, nyní arci ví, však obřadně šel dál, byť duchem skleslý, ministři vážně nebesa dál nesli. – – – – – – – – – – – – – – – 157 To text byl, prosím, jako o kázání, teď přijde výklad. V této pohádce mutatis mutandis se, vzácní páni, klíč věčný skrývá k mnohé hádance, jež v dějích dneška, v kultuře se chrání a v lecčems jiném. Tedy ve zkratce si řeknem: císařovy šaty straší nám ještě silně na té zemi naší. Jen pozorujte: v té či oné říši, (a řeknem: všudy) umní taškáři jak o té, oné osobnosti píší, až stvoří háv (jak ti tam císaři), duch jeho obleče jej, hned se výší a s polobožskou pýchou na tváři na světě trůní – kdo tak neuznává, hned hlupcem se či neschopníkem stává. Příkladů toho je i jinak dosti: hle, vůdce strany, mnohý politik, je vynikající hned osobností, když taškářů sbor k jeho měšci vnik, háv duchu jeho, vábný barvitostí, jež nosit možno z praktik do praktik, mu utkají a ještě pozor dají, zda diváci jej také uznávají. Hle občan! muž ten ve všem praktický je. Ve společnosti se jak demant skví, jak Sardanapal dobře jí a pije, vzor přímo příkladného sobectví, „já“ vlastenecké vždy mu v puse žije, ač vlast ta v pravdě málo o něm ví – 158 však taškáři mu stále předou hávy z kadidla vlastenectví kolem hlavy. A podívejte, co se dělá s vědou: co košilatých duchů chodí tu ve světle slunce! Jak si vážně vedou a na lid shlíží v pyšném pocitu, taškáři arci vzdušný háv jim předou za bakšiš, za protekci tam či tu a běda tomu, kdo by pravdou vzňatý chtěl křičet: Vždyť ten pán je košilatý! A pohledněte na malíře dnešní! Co konfusí, co zbrklých směšností! (Ne u nás, arci. Zde by byli směšni umělci tací naší bodrosti), tam kritik najde pro ně roucho mešní a obmyslně hlásá s hrdostí: Jich nechápou jen duše zaostalé, hlupáci, idioti a tak dále. A budovatelé těch škatul nových, jež kostely zvou, domy, vilami, (ne naši ovšem, jenom z obrazových ukázek zjevují se před námi) co akvarií, klecí papouškových a želvích beden sem tam s děrami – a hlupec jen tu otevřeně řekne, že to se mu zdá být málo pěkné. A básníci a robitelé prosy – chceš luštit hádanku či šarádu, 159 je dost jich u nás díky za to bozi, a cizí vozí v bědném překladupřekladu, jde hlava kolem, neb jak tvrdí mnozí, je nutno míti spodní náladu a kontakty, jak soudci vysvětlují; kdož nerozumí, hlupci prostě slují. Ty hávy snují ovšem kritikové, geniů budující hodnoty, jsou major-domy v říši nadduchovénadduchové, dí umělcům: jsem tolik jako ty, ba, ještě víc, ty vaše dumy nové vstupují teprv námi v životy – já v říši hlupců chci z vás bohy tvořit, a vy se za to budete mně kořit. A život státu (cizího, toť ví se) být může vnitř i na ven zoufalý, strom prožraný, nad dravou vodou vise, nad chvilkou trne, jež jej povalí – však taškáři jsou tu a překřičí se: strom zdráv je – voda nějak odpálí, kdož nevidí tak, hlupci jsou a valem by měli trestáni být kriminálem. A tak by dál to šlo do nekonečna. – Toť postaveno na světa je řád, že lidská hloupost je tak stále věčná, jen že se nechce sama k sobě znát, taškářů mazanost pak příslovečná z té hlouposti vytloukla grošů řad a bude vytloukat je dlouhá leta a řeknem přímo: do skonání světa! 160 Tož pro dnes dosti. Že jsem na cizinu tu pohádku moh aplikovat dnes, mě věru těší. Tu svou domovinu by člověk rád měl čistou, žádný rez, ne vrtáckou, vždy prostou hloupých stínů, jež vrhal by snad na ni kdos a kdes – vždy zdravou, pevnou, slovem, odpusťte mi, ať první je v tom ve všem na té zemi! 161 OBSAH
Dedikace7 Ořechovka9 Episoda11 Idyla13 Zvony15 Dneska17 Elegie19 Výklad21 Noc letní24 Balada ze života mrtvých26 Můj osud30 Romance se smutným koncem33 Sentimentality tygrovy35 Historka o brouku, kterého snad ani nebylo38 A byla to melodie Schumannova43 Mínila Niobu?47 U gramofonu55 V lázeňském parku60 Orel62 Houpačka života64 Generálu E. Mittelhausserovi73 O letech vojáckých, Jindrovi Vaníčkovi, českém dějepise a ještě něčem jiném77 O lecčems a v posled o koni84 Fata morgana z historie90 Jinotaj z naší vesnice94 V závětří dějin98
[163] Rukověť pro ty, kdož by se chtěli jednou kriticky a vážně zabývat literární čiností autora této rukověti102 15. –21. července 1935.108 Nech ho!114 V roce 19??118 Už podzim táhne...122 Hřbitovní feuilleton127 28. říjen 1918.131 Jeden z kolika?138 Ďáblovy úvahy a doklady o problematičnosti pozemské i nadzemské velebnosti145 Z pohádky do pohádek153
E: tb; 2004 [164]