O LECČEMS A V POSLED O KONI
Básník je prý jako žena
složen z čiré ješitnosti –
tohle je zas lidská pravda,
jež se potuluje světem
jako mince ze stříbra kdys:
lid ji bere, vydává ji,
platí jí a koupí za ni
to a ono, ale mince
odřena je, ošoupaná,
měď z ní svítí rudým leskem,
cenu má však, dokud nová
z oběhu ji nevytlačí.
Ješitnost! A člověk dumá:
v mladých letech nafoukl se,
že měl bídu a že viděl
cenu bařtipánů všude,
tož se nadmul směšnou pýchou,
by měl něco, proč by mohl
sám se aspoň trochu cenit.
Potom házel verše, prosu,
knihu za knihou, jak hází
strom své listy v podzim na zem
a víc zájmu neměl na nich
nežli strom ten na těch listech,
těšily jej, dokud byly
na snětích a byly jeho,
spadaly a on sní pouze
o těch příštích.
Pravda, je tu
starý Goethe. Přiznejme si,
v něm je hodně ješitnosti.
84
Hovory ved s Eckermannem
a ten dobrý mladík čile
zapsal si, co excellence
řekla sem tam o tom, onom.
Starý pán mu na to přišel,
čet a místy korigoval,
ale řek pak: Eckermanne,
schoval to. Až jednou umru,
může všecko vydat v knize,
je tam lecos prospěšného
pro rozvážné lidské duše.
Tak se stalo. Goethe umřel,
hovory ty svého Fausta
Wagner vydal, měly úspěch,
tož k nim připojil díl druhý,
na to třetí, když se chystal
na čtvrtý, tu zakročila
bezohledná smrt. A národ
vděčných Němců začal stavět
pomníky na paměť Goetha,
ulice a instituty
jeho jmenem křtil – nu, sláva,
sláva světa pro básníka.
Také Ibsen, možno říci,
výlupek byl ješitnosti.
Znáte jistě onen obraz,
kde ten básník v Oslo kdysi
vystoup ze saní a stojí
před svým vlastním monumentem?
Jediný snad básník v světě,
jemuž ještě za života
národ zrobil sochu z kovu...
85
Ješitnost... a lidská sláva...
Jaké mihavé to pojmy!
Básník stěžovat si nesmí,
byť byl sebe ješitnější,
že by sláva v živobytí,
škrtila ho. Docela už
u nás v Čechách. Jsou tu strany,
jsou tu kliky, kamarádství,
zájmy osobní a účty,
jež se musí přesně platit –
u nás básník musí čekat
jen na soudy budoucnosti –
a ta, kdo ví, bude mít kdy,
bude chuť mít, taky schopnost
platit dluhy minulosti,
matky svojí...
Kam jsem zabřed,
o čem jsem se rozhovořil!
Vždyť já chtěl dnes vypravovat
o příteli dávno mrtvém,
a zas pro to, jak bych věřil,
že jej vyrvu nepaměti,
že jej vezmu v nesmrtelnost,
v níž, jak čtli jste, málo věřím.
Málo věřím, to je málo,
pranic nevěřím v ni, pranic.
Nesmrtelnost – toť živ býti
vším, več dal jsi svého ducha,
nervy, krev a vůbec všecko,
cos měl v sobě nejlepšího...
A teď hleďte: u nás v Čechách,
Kollár, Čech a Čelakovský,
Neruda, Vrchlický, Sládek –
prázdná jmena, prázdná slova...
86
Čte je někdo? – Namítne se:
Mácha, Němcová a jistě
Březina – hle, odborníci
píší o nich, cizina si
překládá je, oceňuje –
ach, toť právě jsou ty dluhy,
jež jsou dneškem upláceny
za minulost... Čte je národ?
Bobe, příteli můj dávný,
přec jen píši. Byl jsi koněm,
v časných ránech nosívals mě
po okolí naší Prahy.
To by mohlo býti všecko,
co bych o tobě moh říci.
Bylo víc však. V těchto dobách
kdy jsem deně vypil do dna
lidskou podlost, vztek a záští,
lže a všecky ničemnosti,
tys byl bez falše a kazu.
Jezdili jsme Šárkou, Hvězdou,
tichým nebušickým hájem,
Dlouhou Mílí, po Stromovce,
nikde člověka, tys zřejmě
měl rád samotu tu tichou,
jako já. A když jsem mlčel,
ty jsi k hovoru mě vyzval
hlavy obratem a říhals,
já ti hladil krk a mluvil
o všem možném: o oblacích,
jak se nesly modrým nebem,
o stromech, jak šuměly nám
nad hlavami, o těch drozdech,
jak na snětích, blíže hnízd svých
87
pozor dávali, o myších,
jak nám přebíhaly cestou,
o veverkách, jak se hnaly
po pních stromů – ty ses díval,
kam jsem po čem ukazoval
a byl šťasten. Po těch jízdách,
když jsem podával ti cukr,
položils mi na rameno
hlavu svou a moudrým okem
dívával ses v oko moje –
Bobe, Bobe, kde ty chvíle!
Kdybych hledal ve svém žití
ty, v nichž jsem byl nejšťastnější,
tyhle byly v jejich řadě.
Kdybych říci měl, kdo z dob těch
stál mi nejblíž, nezapřel bych:
Pět, šest lidí a Bob, kůň můj.
Po třech letech přišla chvíle,
strašná chvíle. Bob prý stárne,
důstojen prý není dosti
zevnějškem prý pro mou hodnost...
Chvíle loučení – tys dal mi
hlavu svoji na rameno,
podívali jsme si v oči,
hladil jsem tě – dlouho potom
nemohl jsem odhodlat se
s jiným jezdit; když jsem vyjel,
bylo smutno, bylo teskno,
jak bych jezdil po hřbitovech.
Za půl roku na to vidím
vozík s prázdným pivním sudem.
Kůň jde se sklopenou hlavou –
88
bozi, barva, postava ta,
celý Bob můj! Na můj pokyn,
kočí stane. – Jak říkáte
tomu koni? –
Ferda, dí mi.
Bobe! křiknu. Zdvihl hlavu
zařehtal a hledí na mě.
Stoupnu k němu. Položil mi
radostně zas dávným zvykem
drahou hlavu na ramena,
a tím velkým lesklým okem
hledí v moje.
– Ferda byl dřív
u vojanských – dí mi kočí.
– – – – – – – – – – – – – – –
To je všecko. Rozchod s tvorem,
druhem drahým v tristních dobách,
o němž člověk ví, že nikdy,
nikdy víc už nespatří ho.
89