Jdou černá mračna od západu,
od Bílé Hory táhnou k Hradu
a přes věžatou kotlinu –
jdou od Vás, já se na ně dívám,
a rozhod jsem se poslati Vám
pár Vašich alexandrinů,
(jak Hugo je a Musset psával,
a Vy jste mi je citovával)
a zatím, vizte: verše ty
se vyřinují formou touto –
ach, metafysické to pouto,
jež jařmí vůli poety!
Vzpomínám tedy, generále,
vzpomínám takřka neustále,
vždyť zjev Váš v paměti mé srost
s tím pětiletím mojí služby,
my nesli jedné práce tužby,
jste jaksi moje minulost!
A světlý zjev těch roků pěti.
Je málo jich v ní. Proto letí
má vzpomínka tím častěji
tam k západu, tam do Francie;
od duše k duši vlna bije –
Vy jistě vycítíte ji.
– Jsme na rozchodu v předpokoji.
Je po debatě. V duši mojí
se krčí stále nevíra –
leč Vašich očí rozáření
a baryton Váš v kovu znění
dí přesvědčivé: „Ca ira!“
Dvě letadla nás nesou v dáli,
pod námi mrak nám výhled halí,
já svinul se a klidně spal –
Vy generále? „Podle zvyku
já vzal jsem vaši gramatiku
a substantiva skloňoval.“
Ta naše řeč!... Jsme při snídaní
kdes v krčmě. Chválíte si spaní,
prý žádní chlapi v slamníku –
ó bozi! Vy ty ruské „klapi“*
jste s našimi si změnil „chlapy“
v tom labyrintu jazyků!
Je po hostině. Z rozhovoru
jste vymkl dámskému se sboru
a po cigaře sahaje
řek latinsky jste s vážnou lící:
„Tvor nicotný, čas zžírající
i nejkrásnější žena je...“
Tak jako v kinu, generále,
se hrnou živě dál a dále
obrazy našich pěti let –
jedeme koňmi, autem, drahou,
neseni jednou čistou snahou
upevnit, zlepšit český svět!
Čtu knihy, desetkrát už čtené,
jež vozil jste mi z dovolené,
a něco z Vás vždy najdu v nich –
ať Balzac, ať France ironický,
ať Hugo vzletně retorický,
ať Mussetův to v slzách smích,
ať l’Impereur, jenž je teď tak v dálce,
ať knihy o té hrozné válce,
– cítíme ještě všichni ji –
ty knihy hymnicky jsou psány,
Vy máte z ní své řády, rány
a víru ve svou Francii!
A dál se v upomínky hříže
jdu s Vámi zase do Paříže,
kde srdce světa slyším bít
vzdor hluku, v kterém všecko tone,
Váš spartský výklad, cicerone,
já dodnes slýchám v duši znít.
To C’est ca Vaše, N’est-ce pas Vaše
jak amen k slovům otčenáše
šlo v konci Vašich vývodů –
Ba Osud v amen mého žití
chtě přítelem mě obdařiti
vzal z Vašeho jej národu.
Ach, generále, od západu
dnes táhnou černá mračna k Hradu,
já chvílemi se dívám k nim
a na papír ty verše sypu –
nu, dost už. Vyražme dno vtipu
a zkroťme neodbytný rým.
A víte, že tím vzpomínáním
já s duše šedé stíny sháním,
a teď už je mi volno tak,
jak bylo, když jsme jezdívali
a na západě ohně plály
a mír byl všude, kam šel zrak.