Vy míníte, že mrtví skutečně mrtvi jsou?
Že bezcitně tlí v zemi zhaleni věčnou tmou?
Že byvší sklony jejich, hněv, láska, záliby
jen pýřím pampelišky na světě byly by?
Ctiplný život shasl, to život dámy byl,
jenž květy vzácných ctností kol jmena svého vil
a stihal stín a špatnost všech známých neznámých,
jak setkával se maně na cestách s nimi svých.
Jak damascenka jazyk – a vládnout znala ním,
jak jehly oči její – co mohlo ujít jim?
Sám pámbů vyzbrojil jí pro ten svět patrně,
by špatnost tvorů jeho tříbila jadrně.
Kde našla provázky dva, je v uzel zadrhla,
kde bylo chybné iota, to rudě podtrhla,
kde hřích se tulil ve tmě, jej táhla na světlo,
trus našla v každém hnízdě, když ptáče odletlo.
I k negativům znala vždy positiva dát:
kde třeba bylo tečky, ji znala udělat,
kde k písmu výklad chyběl, to vyložila hned
i z ničeho jak pámbů dovedla stvořit svět.
A při tom sila víru – všem lidem říkala:
já, prosím, nelžu nikdy a nikdy nelhala,
vím, že mám ostrý jazyk, leč slavně přisahám,
než lež by sklouzla po něm, že vyrvat si jej dám.
Tak ctil ji lid i národ: šla, prosím, ulicí,
obřadník ode dvora jí vzdal svou zdravici
a v divadle to bylo při dramě té a té:
dvé radů kloní před ní své hlavy plešaté.
Nu, zemřela. A měla i parte v novinách
i smutek na příbuzných, a velký průvod táh
za rakví její k hrobu; při kněžské latině
a vzlyku měkých lidí zmizela ve hlíně.
Vy míníte, že mrtví skutečně mrtvi jsou?
Že bezcitně tlí v zemi zhaleni věčnou tmou?
Ah, kde pak! Všecko je tam, jak venku u lidí,
i slyší, mluvit mohou – leč nijak nevidí.
To proto, že ti živí podivný mají zvyk:
zatlačit ihned oči, jak je kdo nebožtík,
tu vidmo shasne v zracích a z hrobu vyjde-li,
i venku tma jak v pytli – tož jak by viděli?
Jen pár dní po tom pohřbu: a o půlnoci, hle,
ožívá celý hřbitov, ty zjevy umrlé
buď nadávají z hrobů, či lezou z hlíny ven
a bouří, vyvádějí, jak by byl soudný den!
Kdos včera pohřbený se ohání rubášem:
To nesmím nechat platit! Vy pohledněte sem!
Snad vidíte, mně nelze. A já jsem pozaslech,
že prý mi žena dala ten rubáš plný blech!
A na to hned se ozve hlas ženský písklavý:
Já neměla prý nikdy své prádlo z hedbáví!
To bůhví odkud klep ten! A já vám říkám ne!
I v rakev musili dát mi prádlo hedbávné!
A silný bas tu bouří: Jen pomyslete si,
jaké tu na hřbitově teď máme moresy!
Ať zalkne se tou hlínou, kdo nalhal, že prý jsem
se sousedkou svou čestnou byl támhle pod bezem!
A já zas – rozhorleně hlas zahřměl noční tmou –
šel dvakrát třikrát tady se svojí sousedkou,
a už tu plno řečí, prý na čest ohled mít
a diskretní prý někde si pokojíček vzít!
A na mě naklepali, že musím s pomníku
si nápis seškrabat dát! Že prý v svém podniku
jen lidi okrádal jsem! A že je jasno už,
jak špatný byl jsem občan a partykářský muž!
A já zas ukázat chci vám mrtvým ten svůj chrup,
má rodina prý v rakvi mně vzala zlatý zub –
kdo roznáší zde klep ten, ví čert či pámbů sám –
vy zub můj nevidíte, však prosím, zde jej mám!
Já zas prý okrad bratra a sestru ošulil
o dědictví po matce! O několik set mill.
Hrom aby do té huby! Jen kdyby pámbů dal
ji v dosah prstů mojich! Já bych s ní zúčtoval!
A já prý vyplundroval za lyrických svých žní
Josefa Hory dílo – Nerudo, řekni mi,
znals ty snad toho Horu? – tak starý Heyduk děl
a rozhořčením v truhle se rychle obracel.
Můj Dolfi, Neruda se pokojně usmívá,
což má to jít dnes jinak, než to šlo za živa?
Je otázka jen jedna a při ní smutno je:
kde konečně že člověk as dojde pokoje?!
Kdos rozvážně se ozval: Sem patří městská stráž!
Ba hotovým už peklem se stal ten hřbitov náš!
Má zde být přece klid už! Má zde být idyla!
To ďas ví, jaká mrcha se to k nám vplížila! –
Ctiplná dáma slyší ta slova dráždivá
a leží ve své rakvi a jen se usmívá;
zde u mrtvých je všechno jak venku u lidí,
zde slyší se a mluví – leč nijak nevidí.
To proto, že ti živí podivný mají zvyk
zatlačit ihned oči, jak je kdo nebožtík –
tak řeči mohou proudit a jako vody dout
a kdo je pustil do tmy – zde nelze uhodnout.