OREL
Památce Viktora Dyka.
„Byl z nás a náš.“
Na selský dvůr se sběhl zvířat sněm
a dívali se živým pohledem
a spokojeně vzhůru do oblak,
kam přímo stoupal velký černý pták.
– Tak, to je konec! Stvůra bídná, zlá! –
si jedna stará slípka vydechla.
Svým tak tak! – slepic sbor jí souhlas dal
i kohout peřestý jim přitakal.
– Vždyť nikdo nebyl životem tu jist –
podotkl krocan, rudý pesimist.
A tučný husák, chlapík bez hany,
řek: rval nás všecky – husy, krocany. –
– Co chcete – chocholouš se ozve tu
já často viděl, jak se v třepetu
(a dosvědčí to slípka ta a ta)
snes vraždit hospodáři telata. –
Od boudy rozhorleně štěkl pes:
– No, hospodář snad jasně vidí dnes,
a doufám, že už také dobře víví,
že s takým tvorem není přátelství. –
– To, brachu, není, prosím, pravdy půl,
toť pravda celá! – připomíná vůl,
– náš hospodář měl romantický cit
a divocha si toužil ochočit. –
62
– Co viděl v něm, to ví jen pánbů sámsám,
povídá kačer – dívejte se tam,
zdál se tak velkým nafoukaný pán
a teď je sotva jak ta jedna z vran. –
Tu praví špaček, duch to kritický:
Já stokrát vyřk už jednou pro vždycky,
že přeceněn je. – Druhý špaček řek:
– Zpěv jeho byl vždy jak ten vraní skřek. –
I křičí vrabec, bylo jich tu sta:
Jen dívejte se, kterak vyrůstá
z nás každý u srovnání s tvorem tím,
vždyť střízlík už se může měřit s ním!
A zatím orel stoupá výš a výš,
už sotva tečku vidí dvorská říš,
už i ta tečka mizí v oblaku
a tak jim schází na vždy se zraků.
Na dvoře život jde zas cestou svou:
odlítli špačci, slípky vykřiknou,
pes štěká, krocan chodí rozdurděn
a vrabci rvou se. Jako den co den.
63