Přeludy.
Za noci neklidné měl jsem kdys vidění;
oblaky hořely ve vichru úpění,
z šachet a továren šly řady černých těl,
rostly jak příval vod, hřměly jak sbory děl:
„Za bratry zkosené, za krve potoky,
za bídu sirotků, za vdov žal hluboký,
až hněv náš okovy jak pírko rozláme
my tebe, Molochu, na soud zavoláme!
Tys‘ neznal ženy pláč ni prosby dítěte,
přes kostry pariů kráčel jsi po světě,
[3]
kráčel jsi, požíral, bestie stohlavá,
zpustošil svět jako kobylek záplava!
Z pod jařma staletí hlavy své zvedáme
a v zápas poslední s tebou se dáváme.
Co v moři písku je – tolik nás na světě –
a chceme účty mít za všechny obětě.
Blíží se, udeří dvanáctá hodina
kdy bude souzena veškerá tvá vina!“
Za noci neklidné měl jsem kdys vidění –
bouře se ztišila až při kuropění
a davy zmizely v továrnách, v podzemí,
jen mraky zůstaly nad kraji stát všemi.