PÍSNĚ DĚLNÍKA.
Zvláštní otisk z časopisů „Severočeský Dělník“, „Na zdar“
a „Severočeský Posel“.
V TEPLICÍCH. 1903.
NÁKLADEM VLASTNÍM. – TISKEM V. SEIDEMANNA V TEPLICÍCH.
[1]
PŘÍTELI
ANT. MACKOVI (SOLOMINOVI)
V PRAZE
věnuje
F. C.
[2]
Jitřní.
Probuď se, příteli, přišel už čas,
rudé již červánky planou,
v zahradách hlaholí slavičí hlas,
od moře větérky vanou.
Do květu pučí i pole i les,
k slunci vše hlavy své zvedá:
i ty jsi pozván v ten veliký ples,
kde ti líc zrůmění bledá.
Z všech koutů světa, hle, pramení tok
a blíž se šine – tvých druhů.
Probuď se příteli a zrychli krok –
ven z temnot do krásných luhů!
Přeludy.
Za noci neklidné měl jsem kdys vidění;
oblaky hořely ve vichru úpění,
z šachet a továren šly řady černých těl,
rostly jak příval vod, hřměly jak sbory děl:
„Za bratry zkosené, za krve potoky,
za bídu sirotků, za vdov žal hluboký,
až hněv náš okovy jak pírko rozláme
my tebe, Molochu, na soud zavoláme!
Tys‘ neznal ženy pláč ni prosby dítěte,
přes kostry pariů kráčel jsi po světě,
[3]
kráčel jsi, požíral, bestie stohlavá,
zpustošil svět jako kobylek záplava!
Z pod jařma staletí hlavy své zvedáme
a v zápas poslední s tebou se dáváme.
Co v moři písku je – tolik nás na světě –
a chceme účty mít za všechny obětě.
Blíží se, udeří dvanáctá hodina
kdy bude souzena veškerá tvá vina!“
Za noci neklidné měl jsem kdys vidění –
bouře se ztišila až při kuropění
a davy zmizely v továrnách, v podzemí,
jen mraky zůstaly nad kraji stát všemi.
Nebudem věčně malí a bídní...
Ještě své zbraně jsme nesložili,
ještě náš prapor nestržen v prach,
ještě dost máme k zápasu síly,
ještě vítězně nejásá vrah.
Třeba nás málo, třeba jsme slabí,
však přijde čas, kdy bude nás víc;
kam oko hledí, všude spí rabi –
až vzbudíme je, přijdou nám vstříc.
A více spáti nebudou klidní,
za světlem pravdy chtít budou jít.
Nebudem věčně malí a bídní,
dokud takými nechceme být!
Naše vina.
Pokud budem plakat nebo reptat tiše,
před knutou se chvěti jako v bouři list –
pokud budem v hanbě plazit se po břiše,
suchou kůrku v koutku se slzami jíst –
pokud sami sobě budem kopat hroby,
všichni nepovstanem a neřeknem: dost! –
dotud svoji vinou z bídné té poroby
nenajdeme spasný ku svobodě most.
4
V samotě.
Tam v lese stráň mírně nakloněná
v teplých se paprscích hřeje,
jahody kvetou a lehounký van
korunami stromů chvěje.
Veverka laškuje, ševelí pták,
kraj vůní omamnou dýše,
na modré obloze obláčků sbor
pomalu pluje a tiše...
Já myslím na dětí bezkrvých řad,
jež musí ve městě mříti –
že by tu na prsou přírody dnes
jásati měly a píti.
Závodit s písněmi ptačími, v let
s veverkou hopkovat v lese...
Nad městem mrak stojí – bídy to mrak –
ten dítky sem nezanese!
Doufání.
Na slámě vlhnoucí v podzemním vězení
sedí muž, hlavu má zadumanou.
Celu, chléb a lože nikdo mu nemění –
měsíce a roky za sebou jdou.
Do ticha, do šera zabloudí nesměle
někdy třpyt slunka a jiskření hvězd;
o buďte vítáni, jediní přátelé –
pro vězně zemský ruch již mrtev jest!
Roky jdou, žloutne tvář, rezaví okovy,
budoucnost kyne, hle, hřbitova kout!
Muž dumá... Dálný zří kraj, lesů příkrovy,
na vlnkách rybníků labutě plout.
Zda přijde ještě tam a sobě poskočí,
zda s nohou spadne mu železny kruh?
Slyš! venku pádný krok... Šleh‘ plamen do očí,
se srdcem tlukoucím muž napjal sluch...
5
Jdeme tmavou pouští.
Jdeme tmavou pouští, v dáli slabě svítá –
a kolik nás padne, nikdo nepočítá.
Nikdo nechce slyšet naše vzdechy bolné,
nikdo nás neučil zpívat písně volné.
Vyrostli jsme bídně pod dutkami pána –
dlaň mozolů plná, záda od ran zdrána.
Krve málo máme, ještě nám ji berou,
křivdu nést musíme, křivdu tisícerou.
Jdeme tmavou pouští a hledáme světlo,
pod jehož paprsky žití by rozkvetlo.
Chcem svět zdravit, kde jsou všichni lidé bratří
a všem náleží vše, na co oko patří.
Jdeme tmavou pouští, pouť se k skonu chýlí –
jdeme ruku v ruce a dojdeme k cíli.
Nad šachtou kouří se...
Nad šachtou kouří se a klec již čeká,
svůj jícen otvírá obludný důl.
Půjdem... nám nepatří žití člověka,
noc má nás půl a smrt zas druhou půl.
Jsme jako vězňové bez světla, vzduchu,
pro cizí prospěchy lijeme krev,
kladivy bijeme v horečném ruchu
a země vpíjí náš vzlyk, vzdech a hněv.
Budeme fárati – klec dolů letí,
biřic zle láteří, že už je čas.
Nad šachtou kouří se. Ženo a děti,
snad zítra po šichtě sejdem se zas...
V mlze.
V podzimní smuteční náladě
pohřížen je Sever celý,
mlhy jej závojem šedivým
z večera dnes přioděly.
6
I plíce železných netvorů
jakoby v nemoci dýší;
sklopené oko, tvař bezkrvou –
z šichty jdou havíři tiší.
V jih prchli ptáci, jen vrabců houf
zbyl zde na cestě z jich plesů.
A mlha houstne a víc se tmí
a chlad jde od saských lesů.
Továrna.
Komín štíhlý v kouři stojí
jako věž,
v dům, k němuž se dole pojí,
jít se střež!
Sedí tam (ve vlastním chrámě)
strašný bůh,
kdo vstoupí, naň vztáhne rámě,
sepne v kruh.
Vyssaje mu morek z kostí,
ze žil krev,
nikdy hlad nezkojí dosti
ani hněv...
Na rovině komín stojí,
chrlí dým,
když si bůh oběti strojí
k hodům zlým.
Znám ženu...
Znám ženu, tichou ovečku,
se tváří ustaranou.
Má oči stále zarudlé,
ač pláče jenom stranou.
Je z jitra první na nohou
a poslední jde spáti,
velikou živí rodinu
a musí se jí báti!
7
Má dlaně samé mozoly
a tělo hadry kryjí,
nezdárným dětem všechno dá –
a za to na ni plijí.
Všude ji výsměch provází,
soucitu nikde není. –
Ó, Práce, matko pečlivá,
kdy vstaneš z ponížení?
Pracuj!
Na širých lánech svobody lidu
pracuj, až s čela poteče pot,
neumdli ani, sklidíš-li bídu
a tisícerých útrap a psot.
Co ladem leží úrodné země,
kam nezasáhl osvěty pluh!
Zmrvena čeká, kdy vsiješ sémě
by změnila se v čarovný luh.
Nuž, s chutí k dílu, povinnost káže,
zítra buď člověk, jsi-li dnes láj:
Když mozek chce a nelení paže
i peklo můžeš přetvořit v ráj!
Fabrička.
Každý den z rána v zrychleném kroku
ulicí šerou jde dívčí zjev,
zlomené poupě, osmnáct roků –
v továrnu volá píšťaly zpěv.
Znavená víčka, ubledlá líčka,
olejem strojů prosáklý šat,
v rozmaru pána bezcenná hříčka –
v duši i v těle bolestný hlad.
Veliké sály v divokém ryku,
víření strojů jak ďáblů roj:
moloch je lačný, vše shltne v mžiku,
životy, zlato i krve znoj.
8
Slunéčko svítí a rdí se kvítí,
motýlů v polích laškuje let;
v továrním sále chce moloch píti –
zlomené poupě, osmnáct let!
Vítězná jízda.
Ve zlatém povoze jel Mamon v svět,
mocný král bezmezné říše,
plášť samý drahokam – jak pestrý květ,
tvář tvrdou měl v chladné pýše.
Tisíce rabů kol v chomoutech jest,
z vší síly vůz táhnou, tlačí,
šťastni a vděčni za velikou čest,
shlédnout-li na ně Pán ráčí.
Je těžký vůz a je těžký i král –
až mnohý klesne rab bědný.
V prach smáčknou kola jej a jedou dál
i průvod ten nepřehledný.
Daleká cesta a ubývá sil:
v králi se náhle vztek vzpění,
že mu ta čeládka pokazí cíl
a možná nadobro zlení!
Vztýčiv se na voze, uchopil bič,
do hřbetů otrockých tříská –
a zlatý vůz letí zas jako míč;
zrak rabů němě si stýská.
Pojednou bezedné propasti chřtán,
lačně se u cesty šklebí:
svoboda kyne, když spadne tam Pán...
Však temno v otrocké lebi!
Raději padají pod zlatý vůz,
který je jak červy drtí –
ani se netážou, proč tolik hrůz,
proč tolik hanebných smrtí.
9
Bez jména zapadnou v silnlčnísilniční prach
jak stéblo bezcenné slámy,
marně své vydechnou poslední „ach“ –
a kam šli, nevědí sami...
Výstraha.
Po moři bez břehů lodička pluje –
s paluby hlaholí tanec a zpěv.
V hlubinách mocný proud o skály duje
jako lva v pralese vzdálený řev.
Tomu, kdo pozorně ucho níž skloní,
zbledne tvář a srdce přestane bít,
oči si zděšené maně zacloní
před bouří, jež může v každý mžik hřmít.
Jen vy tam na lodi chcete být hluší,
mýlí vás hladiny zdánlivý klid.
Běda, až hory vln váš kvas přeruší:
to moře veliké – jest chudý lid!
Starý dub.
U lesa dub je na stráži,
sníh, vichr, blesk naň doráží
ve staletém souboji.
Jest jizev pln, však v síle své
nepřátel smečku v zápas zve
a pevněji vždy stojí.
Tak pevným buď, kdo chceš být muž,
bouřemi, bojem srdce tuž,
do výše hlavu zvedej.
Kde státi máš, tam pevně stůj,
své právo bděle opatruj
a skloniti se nedej!
10
Odpověď.
„Proč má chuďas zpívat neumělým hlasem,
jemu třeba mlčet, nejvýš svírat pěst.
Chce-li poznat rozkoš, nechť se zpije časemčasem,
aby okov svůj zas dále mohl nést.
Píseň tklivá jenom v stkvostný salon sluší,
když lahodně plyne z krásných dívčích úst,
ale v chatě bídné vzdech a pláč ji ruší,
v chladu ku výšinám nemůže vyrůst!“
Rád bych věřil! Však kdos zpívati mi velí,
třeba drsně zpěv ten bodal panský sluch.
Hoře, touhy lidu v píseň mou se vtělí,
kladiv, páry, strojů divý shon a ruch.
Vlasti.
O vlasti krásná, matko veliká,
pro všechny děti nemáš chleba,
neb havěť z tebe tyje všeliká,
tvé mléko a med lačně střebá.
Brat bratu podá tvrdou pravici
a chléb jdou hledat k cizím prahům –
a jiní beze studu na líci
jdou za pochopy ku tvým vrahům.
Na loktech tvých já nikdy nedřímal,
co dítě poznal bídy dosti,
co muž mimo krov teplý přebýval
a zřel na tvoje žravé hosti.
Já nelhal jsem ti lásku do očí,
ni jako Jidáš tebe laskal –
však často zachmuřil jsem obočí
a do havěti drzé práskal.
11
Za letních večerů.
Za letních večerů bloudím rád v polích,
v kvetoucí přírodě načerpat sil,
z lidského tržiště, z města zdí holých
uniknout a sníti několik chvil.
Z lesíka toužebná slavičí píseň
souzvučně hlaholí ve mroucí ruch,
s člověka padá i vášeň i tíseň
a v hlavě zavíří směsice tuch.
Ve trávě milenci tulí se k sobě,
cvrčkové zpívají svatební sbor,
v nevlídné cihelně zakviklo robě,
měsíček vylézá stydlivě z hor.
Na blízku obrysy komínů, šachet,
jak divné příšery ze šera ční.
A zdá se, v mořích kdes, že plno plachet
a zpěvy hřímají revoluční...
Píseň oráčů
Východní červánek políbil kraj,
v zpěvu se probouzí pole i háj.
Sotva nás přemohl kratičký sen,
ku práci volá zas dnes parný den.
K setí a orání přišel už čas,
potem li zaléván, uzraje klas:
dřív ruka zmozolí, skloní se leb,
než země matička dá za mzdu chléb...
Orali otcové ten cizí lán,
k práci je poháněl biřicem pán –
i my zas ořeme z jitra až v noc,
otroctví jalo nás také v svou moc.
Do ztvrdlé ornice boří se pluh,
skřivánčí píseň nám zalétá v sluch,
pěvce však neshlédne zkalený zrak –
člověk zná porobu a volnost pták.
12
Slunko tam za hory spadává níž,
klekání hlaholí z kapličky již,
v krůpějích na čele setřeme pot,
spánek nás vyprostí na chvíli z psot.
Zítra dál budeme kypřiti lán –
však sklízet nebude vždy jenom pán!
Zasejem, zaořem – budem-li chtít,
obilí pro sebe budeme žít...
Pražátko.
Nejbledší z dětí špinavých,
co zrodila jich ves,
tvář smutnou, cáry na těle –
je v ceně míň než pes.
Jej nikdo k srdci netiskne
a nezlíbá mu líc,
a plaché duši k útěše
nepřijde nikdo vstříc.
Jest v cestě všude každému,
jej kopnout není hřích,
co nikdo nechce, dobré jest
pro jeho lačný břich.
Ó humanito vylhaná,
hned skryj se jako krab,
tvou obžalobou křičící
je tento rabů rab!
Okolo jezera.
Okolo jezera z večera bloudila
rvala si černý vlas, rukama lomila.
K bohu se modlila, o spásu prosilaprosila,
květ první lásky své pod srdcem nosila.
Než z mraků měsíček nad jezero vyšel,
cos padlo do vody – nikdo to neslyšel.
13
A vlny letěly divoce k rákosí –
na břehu nikdo víc nepláče, neprosí...
Na zámku zářily komnaty vesele,
mladý pán v šampaňském utápěl svízele.
A smál se rozkoší u číše pěnícípěnící,
jak se kdys pobavil s chudobnou dívčicí...
Sirotci horníka.
Kam děti, kam jdete – třeskutý mráz
spálí vás jak ranní kvítí?
Cesty jsou zaváty a psí je čas –
a noc se dlouhá vstříc řítí!
Kde máte tatíčka, matičku svou,
kam plaché skloníte hlavy?
Před vámi pustina, za vámi jsou
strhané mosty a splavy!
Za větrem choulí se ptáče i pes –
a kde vy své máte lože?
Kdo z něho vyrval vás a sem zanes‘
jak jehně pod ostří nože?
Tak ptám se (sám poutník bloudící jsem)
a očka jich zaplakala:
„Matičku starosti sklátily v zem,
tatíčka nám šachta vzala!“
Proroci.
Jdou světem nábožní proroci,
ve hříšná prsa se bijí,
do nebe lidu chtí pomoci,
z úst slova plamenná sijí.
14
Jdou světem nábožní proroci,
očima k nebesům kroutí;
kdo sáhneš po zakázaném ovoci,
ucítíš pekelné proutí!
Modli se, trp a žij v pokoře,
bůh stvořil chudé i pány:
až duše poletí přes moře,
nebeské přijmou ji brány.
Svou krev dej do panské kuchyně,
pot jim dej, změněný v zlato:
až shniješ zakopán ve hlíně,
dostaneš blaženost za to!
Klekání.
Po letech ztracených v cizině
spatřil jsem svou rodnou chatu;
pučící země se chystala
zahalit do černých šatů.
A prací klopotnou znavena
usíná vesnička tiše,
z kapličky stříbrný zvonku hlas
svolává v nadzemské říše.
O božské odplatě vypráví
za trudy tohoto světa –
ve mně však probouzí vzpomínku
na dětství smutného léta.
Již tehdy, když zvon zval k modlitbě
a kde kdo křižoval čelo,
já hloubal, samotář, že mnohé
není jak býti by mělo.
A dnes pln skepse v nadzemský ráj,
jda z tvrdé života školy,
při hlase starého přítele
v očích se tmí, srdce bolí.
15
Otevřený účet.
Na haldu uhlí krvavé
házeli na pospěch
i šatů kusy, kahany –
a vše to plamen sžeh‘.
Tu i tam bodák četníka
se po ulici mih‘,
ve davech lid sem přicházel
a smuten byl a tich.
Byl pohřeb. Třicet havířů
jediný přikryl rov,
na sto kvílelo sirotků
a třicet sešlých vdov.
Kol vřelo moře havířů –
tak chmurný měli hled,
že cítil‘s, jak tu mlčky je
kdos nepřítomný klet.
V tom moři síla spoutaná
když chtěla by se hnout,
pak bodáky jí zastavit
chtít mohl by jen bloud! –
Kněz modlil se – však sám a sám.
Ten celý dav byl něm:
dřív marně k nebi zírali,
teď hledí pouze v zem.
O jeden hrob měl hřbitov víc,
havířský tento luh!
Na panský účet ku starým
byl nový zapsán dluh.
16
Havíři.
Tolik se nás hemží v černém mraveništi,
tolik slzí, potu, krve do něj prýští!
Tolik ran kladivem, až se ruka třásla,
tolikrát nám v hrůze matná lampa shasla!
Tolik šťávy již se vysušilo z těla,
tolik vrásek již se vrylo v bledá čela!
Tolik hlav se tupě k vpadlým prsům chýlí,
tolik ztratili jsme v cizí službě síly,
že nesmíme slyšet štkání děcka, matky,
když jsme na podzemní denně hnáni jatky.
Tolik je nás ve tmě u pat Rudohoří –
když sem jiskra vletí, shasne v bídy moři...
Stadice.
U pole oráče Přemysla
lesknou se Běliny vlny,
jsou těžké, černé a bez pěny,
jedu a hniloby plny.
Spláchly krev, pot, špínu severu,
fabriky, pole, prach z uhlí,
a cestou do Labe, do moře
na těsto pozvolna ztuhly.
Na březích nízkých a prorvaných
vyrůstá trní a blíny:
Bělina těhotná neřestí
kol Stadic valí tok líný.
A oráč pod vrchem v ústraní
za pluhem k obědu sedá,
ve blízkých šachtách a továrnách
kus chleba dělník si hledá.
17
Večerní dumka.
Za hory ve zlaté záplavě
se líně slunko kloní,
na pláni cvrčkové trilkují,
mateřídouška voní.
Pojď milá, půjdeme do polí
po dlouhých opět časech,
na mezi usednem do trávy
ukryti v žitných klasech.
Víš, kde jsme poprvé seděli
tam před desíti lety.
Třešně se rděly i vlčí mák
a modraly chrp květy.
Nám horká krev v žilách kypěla
mladosti šťastným májem,
nám život zdál se být krásnou hrou
a celičký svět rájem.
Pojď milá, usednem do trávy –
ach, jak v tom vedru svadla!
Jak tváře naše tam v továrně
a chorá prsa vpadlá.
Za lesy slunéčko ve zlatě
shasíná jako svíce.
Až jitrem vzplane, vše vzkřísí zas –
nám nevrátí nic více.
18
Ukolébavka.
Zavři, dítě, očinka
v objetí své matky,
její náruč chudinká
celé tvé jsou statky.
Za nemnohé za roky
přijde příval divoký
zmařit sen tvůj krátký.
Přijde příval bez hrází,
odnese tě v dáli,
tělem prudce narazí
o trny a skály,
vlny zbarví tvoje krev
a bouře hromový řev
matky ztlumí žaly.
Zdaleka, slyš, zdaleka
příval temně hučí –
matka tvá se již leká,
svírá tě v náručí.
A v těch dobách bídy zlých
miliony druhů tvých
strach a zmatek mučí.
Vzbuď se dítě, vzbuď se v ráz
a tuž mladé pěsti,
s druhy všemi postav hráz,
hleď v ní příval svésti.
Dravým žití příbojem
prací pilnou a bojem
cestu si proklesti.
19
Dojmy z vlaku.
Zasupěl černý oř,
zasupěl do skoku,
severem letíme
kolem vsí, měst.
Lán prorván za lánem
jak hradby v útoku,
šachty a komíny
trčí u cest.
Mravenčí hemžení
víří tu po kraji,
se strojem závodí
dělníka chvat.
Na místě skřivanů
píšťaly zpívají
a místy bělá se
hřbitovní sad.
Letíme severem,
okénko dým halí,
zažloutlý se stromu
spadává list.
Srdce se zachvějezachvěje,
oko se zakalízakalí,
když v písmě Molocha
započneš číst.
První sníh.
Padají vločky sněhové,
plášť zemi tkají bílý –
oh, což je v městě jásotu
a bujných kratochvílí!
Za zvuků jasných rolniček
jak bleskem saně letí!
V nich v kožešinách hoví si
plno dam, pánů, dětí.
20
A stříbro koňských postrojů
závodí s leskem sněhu
a panstva smích i rolniček
přehluší chvíli něhu.
Nádherou stkví se krajina
jak pohádková žena –
a Bída v cárech nečistých
se skrývá zahanbena...
Na polích knížecích.
Na polích knížecích čilý je ruch,
dělníci klidí, co nadělil bůh.
Urodný, bohatý letošní rok –
zlatý to poteče z špýcharů tok!
Celý ten širý kraj, tisíce mil,
otroky knížete vzděláván byl.
Nesčetných davů těch pil krev a pot,
celý rok svědkem byl jich žalů, psot.
Na polích knížecích čilý je ruch,
dělníci klidí, co nadělil bůh.
Ve městě sídelním je kníže pán,
nevidí, jak lid je hladov a zdrán.
Baletky, koně, psy pěstuje jen
a zlatem tvoří si i z noci den.
Propíjí, prohrává lidu krev, pot,
aniž by svědomí hryzl jej hrot.
Na polích knížecích čilý je ruch,
dělníci klidí, co nadělil bůh.
Kol uší drábů jim tancuje hůl –
po práci usednou za prázdný stůl.
Dětinsky těší se na onen svět,
prosí, by bůh skončil dny jejich běd.
21
I dál chtí skláněti otrocky leb,
když aspoň dosyta budou mít chléb.
Na polích knížecích čilý je ruch –
modlitby chuďasů neslyší bůh...
Bez práce.
Vychladl krb v prázdné světnici,
dětský smích zanikl čistý,
vír bídy zákeřně rozerval
rodiny kořen i listy.
Zástupy mužů jdou ulicí
a na trh svou nesou práci –
na vrata tovární zabuší
a smutně se domů vrací.
Ptali se včera a ptali se dnes
i zítra budou se ptáti,
a zas je, zoufalé hladové,
pána hlas posměšný vrátí.
A zatím v páře a hukotu
řemeny u strojů letí,
u nich se dnem nocí plahočí
matky i dívky i děti...
Dostaveníčko.
Bylo mi tentokrát dvacet let –
a junák rostlý jak svíce,
když jsem se zadíval dívence
do očí trošičku více.
– Zítra se shledáme v aleji –
tak jsme si slíbili spolu.
Však „zítra“ vedli mne četníci
do krajské trestnice dolů.
22
A večer, kde stinnou alejí
cesta se k trestnici točí,
tam pro mne upřímně plakaly
dvě černé hluboké oči.
Pak prchly týdny a měsíce,
mně bledly v žaláři líce,
a oči, jež pro mne plakaly,
ty jsem neuviděl více...
Pohřeb.
Uzounkou pěšinkou jdeš-li kol dolu
(vítr ti černý prach v tvář bude vát),
havířů davy tam uvidíš v bolu
u řady rakví na nádvoří stát.
Kdo přijde, uctivě odkryje hlavu,
mimoděk zarosí jeho se zrak...
Ti, kdo chléb neměli, nechtěli slávuslávu,
v rakvích těch dřímají – bezcenný brak!
V podzemních hlubinách pod tvoji nohou
zhynuli bez hlesu ve věčných tmách.
Zítra zas jiní tam klesnouti mohou –
před pomstou bezpečen směj se vrah.
Uhelná pánev.
Vidím pláň rozlehlou nořit se v dým –
v dálce modravé hory.
Slunce vše celuje polibkem mdlým
a píšťal smutné zní chóry.
Kolik tu komínů zřím černých stát,
tolik je pod nimi hrobů,
kde dříme, kdo v poli bitevním pad
z armády bezjmenných robů.
Však časem zdá se, že tajemný hlas
slabě se ozývá zdola.
Snad mrtvých dav v hrobě procitl zas
a Pomstu k pomoci volá?
23
Sirotek.
Třesoucí ptáče
tam v trní marně matku svoji hledá
a ustrašeno malomocně pláče.
Ta dobrá matka
za soustem pro své dítě v dáli spěla
a jestřáb dravý rozsápal ji zkrátka.
Sirotku malý,
i na tvé slabé tělo dravec číhá
a v oblak modrý před tebou se halí!
Květy zla.
V bažinách černých, hnijících,
kde hmyzu let jen zvučí
a slunce sotva zasvitne –
divoké květy pučí.
Po hladině jsou rozsety
jak hvězdy v tiché noci
a zhasnouce, jed nechají
odkazem ve ovoci.
Květ jeden zvadne, opadá,
a deset se jich zrodí –
za šera Zločin s Neřestí
jich dechy ssáti chodí.
Proč?
Proč pláčeš, brachu v ústraní,
proč shýbáš rabsky šíji,
proč trpíš skřehot havraní,
proč držíš, když tě bijí?
Proč k mozku světlo nepustíš,
proč tvrdé máš dvě dlaně,
proč místo boje spoután spíš,
proč jsi vždy beze zbraně?
24
Na místo slz – hněv do očí
a směle šíji zvedni:
havrani v dál hned zatočí
a kat dal ránu slední.
Vždy k předu jdi a nikdy zpět,
sic budeš zas hynouti.
Ty na svých bedrech neseš svět –
a chceš-li, v rum se shroutí.
Kojná.
Dnes v parku kojná sedělaseděla,
když slunce jarní plálo,
u prsu dítě buclaté
jí chtivě mléko ssálo.
A kojná k zemi hleděla,
vždy níže hlavu kladla,
až v písek horký pojednou
jí slza s tváře spadla.
Snad na své dítě myslila,
jež choré bez ní hyne,
co zatím ona v náručí
měšťáka dítě vine?
Snad ví, až vzroste dítě to,
jež mléko teď z ní pije,
že i jejímu dítěti
dá chomout kolem šíje?
Snad ještě jíné starosti
tu chudou matku kruší –
mně na dvé dětí těch osud
myšlenka šlehla duší.
25
Ztracená mladost.
Kam‘s dala, dívenko,
červené růžičky,
které ti krášlily
tvé mladé tvářičky?
„Po cestě z fabriky
zvadly mi v podletí,
chodec je pošlape –
pak s vichrem odletí.“
Kam‘s dala, dívenko,
ohníčky z tvých očí,
které jak hvězdičky
plály zpod obočí?
„Ohníčky vyhasly
ve fabrice v noci –
v slzách jsou stopeny,
není jim pomoci.“
Kam‘s dala, dívenko,
písně a veselí,
které tě věrně dřív
všude provázely?
„Písně a veselí
navždy jsem ztratila,
když jsem se poprvé
z fabriky vrátila.“
Zima.
Oněměl les, cesty zapadly,
i kouř se z továren ztrácí,
pod sněhem zvěř hledá travinu
a chuďas bloudí za prací.
A lovec spokojen prochází,
zabíjí a klade sítě –
v ústraní mrzne a hladoví
sirota ptáče i dítě...
26
Kosmická píseň.
Na nebi rudá kometa
čas od času se zjeví,
odkud a kam se ubírá,
to nikdo ještě neví.
Dost mudrci a derviši
učenou hlavou vrtí –
ta zář a blízkost komety
výpočty jich drtí.
Jen staré babky hádajíhádají,
(z péra nechce ta věta)
že k zemi spadne, zahoří
a bude konec světa.
Červený rytíř.
Jede rytíř nocí truchlivou,
místy dravci kolem cesty řvou.
Rytíř uzdu pustil zvířeti,
vzteklé nevšímá si havěti.
Sedí na koni jak přimrazen,
víčka nikdy nezklížil mu sen.
Divný rytíř na divném oři
spěchá souší, spěchá po moři.
Nemá, ani krunýř, ani meč,
chmurně hledí, jak by ztratil řeč.
S ramen vlaje mu plášť krvavý –
svaly, zdá se, že nic neznaví.
Pevně kůň jde, frká nozdrami. –
Odkud a kam spěje Neznámý?
27
Přes strž horskou, půvab údolí
v dál upírá oko sokolí.
Míjí bez zastávky vsi, města,
pod kopytem jiskří se cesta.
Tu i tam se budí lidu dav –
jezdec kyne mlčky na pozdrav...
Tak za sebou mizí mnohý rok –
v sedle rytíř jest, kůň drží krok.
Stále samoten; však kudy jeljel,
rostl dav, ze vzdálí za ním šel.
Všední román.
Když dcerce minulo
čtrnáct let,
poslala ji máti
v širý svět.
Na ústa polibek,
v čelo kříž,
aby hřích k ní přijít
nesměl blíž...
Zapadla dceruška
v města vír –
matička zas v hrobě
našla mír.
Po roce, když dcera
přišla zpět,
pučel jí na líci
žlutý květ.
ZlutýŽlutý květ podzimní,
v duši kal –
to jí za ctnost, mládí
měšťák dal.
28
Dítě z ulice.
V odlehlém koutku, v ulici,
v třesoucí ruce čepici,
o dárek tiše prosí.
Pán kol jde... na něj nevzhlédne,
jde jiný... hoch zas dlaň zvedne
a slzou oko rosí.
Když zima v bílé suknici
svým rouchem halí ulici
a meluzina křičí –
hlad ven jej přece vyhání
a chuďas marně se brání:
mráz oběh krve ničí.
Tak stává denně v ulici
a často spává v strážnici,
na pryčně hořce pláče,
A v bouřném města přívalu,
zapadá dále do kalu
hnízda zbavené ptáče...
Resignace.
Ať jiní vzdychají nad prchlou mladostí,
já na ni vzpomínám bez vzdechů, lítosti.
Jiní se těšili v náručí Stěstěny,Štěstěny,
já Bídou již v dětství jsem býval trýzněný.
Býval mi přítelem skřivánek na poli
a řečí posvátnou šum lesů v okolí.
Lidem jsem nesmělec, vyhnul se v pospěchu,
bolům a touhám mým nedali útěchu.
S bohem buď, mladosti, tvůj návrat neždám víc,
stáří mi málo dá – od tebe nemám nic!
29
Rekrutovo loučení.
Nuž, buďte zdráva, matičko,
a přestaňte již štkáti!
Váš pláč a vaše soužení
vám syna nenavrátí.
Železná volá povinnost
a vzpírat se nesluší,
je marno volat o soucit,
kde sídlí samí hluší.
Mne v bolestech jste zrodila
a v lásce vychovala,
od úst chléb často utrhla
a synáčkovi dala.
Dnes ruce moje silné jsou,
vaše se stářím třesou:
vaše chléb budou dobývat
a mé pušku ponesou.
Nuž, zdráva buďte, matičko,
snad zhynu kdesi v dáli:
já věrnost musil přísahat
své vlasti, svému – –
Vězňové.
Již bije dvanáct na věži,
z nás ještě nikdo neleží,
přes mříže zříme v tichou noc
a nečekáme na pomoc.
Hvězdy se chvějí na nebi
a uklidňují bouř v lebi
a loudí se rtů slabý sten –
a stále míjí víčka sen.
V stříbrném svitu měsíce
se leskne přilba, ručnice,
a duní stráží pevný krok
ve dne i v noc, tak rok co rok.
30
My přecházíme po cele,
strach nemáme z té ocele,
neb jinou kujem v duši zbraň,
byť bělela nám mladá skráň.
Byť o chlebě a o vodě,
zůstanem věrni Svobodě,
jež roztrhla vždy pouta v ráz:
i nám otevře mříže zas!
Drotar Jurka.
Hle, drotar Jurka, starý brach,
před krámem žida zpívá,
hned padne, hned zas vrávorá –
naň houf se kluků dívá.
Kdys mladou ženu se synkem
pod Tater hradbou nechal,
vzal drát a pastě na rámě
v svět chléb hledati spěchal.
A za tři roky přišel zpět
a zle svou ženu kárá:
že třem již klukům tátou byl
hned běží na farára.
Pan farár dostal vnuknutí
a měsíc nebyl doma –
tak marně Jurka obcházel
a volal na něj hroma.
Zbil ženu, do Čech přišel zas,
vši žrali jej a špína:
u žida v krčmě každý den
na bídu zapomíná.
Co kluci, žena dělají?
Ať zhynou třeba v psotě!
Však Jurka přec je veselý
a schne jak ten kůl v plotě.
31
Pohádka.
Na hoře prokleté
ční k nebi hradhrad,
tam zřídka poutníka
shlédneš se brát,
kdo se tam odváží
uvidí na stráži
potvory stohlavé
u brány stát.
Kol hradu hrobový
panuje klid,
zdaleka vyhne se
hradu rád lid,
i ptáček zpěvavý
zde hnízdo nestaví,
jen kulich v cimbuří
našel si byt.
O hradních pokladech
jde krajem zvěsť,
že strašná Démona
je hlídá pěst,
kdo tam se přiblíží
zachrání se stížístíží,
neb hlídač na zlato
žárlivý jest.
Před časy podmanil
celý si kraj,
v pustinu proměnil
kvetoucí ráj,
ze slzí chudiny
kul zlato, rubíny –
tak aspoň vypráví
prastará báj.
32
Žalářní vzpomínka.
Tři kroky veliké komůrky
v pevných zdech, staletí starých –
v nich muži zocelí, uzrají
z nadšených jinochů jarých.
Stuchlinou nassáté ovzduší,
v něm bída celého kraje –
to kdys mi rozválo mládí pel
ve vzlycích zjařmené laje!
U stropu malinké okénko
sepjaté rezavou mříží –
ty noci, probdělé na pryčně,
kdy oko k obloze vzhlíží!
A mozek horečně pracuje,
k budoucím cílům směr tvoří,
zří praskat dvéře cel železné
a jak se žaláře boří...
Šachta.
Černá a hladová nestvůra
v samotě v údolí stojí,
z tlamy jí při vzteklém supění
jiskry se ohnivé rojí.
Ze všech stran míří k ní pěšinky,
chodcové stále se mění –
pěšinky krátké – přec daleké:
často z nich návratu není.
Černá a hladová nestvůra,
jako mor dech její letí,
vdovy kol ní lomí rukama
a pláčou vyhublé dětí.
33
Jarní.
Okřála příroda
ze zimních tísní,
za hymnus o lásce
zní z ptačích písní,
pod teplým paprskem
květ bezu voní –
a člověk, tvorstva král,
slze běd roní.
Ve spárech Molocha
jest věky celé,
chmury vždy sídlily
na jeho čele:
co mu je do všeho,
nač jsou mu květy?
Dávno mu umřely
radosti vzněty!
Člověk, pán přírody
a král všech tvorů,
uprostřed veselí
a ptačích sborů,
když i hmyz létaje
nad žitím plesá:
v okovech vleče se
a hladem klesá!
Pozdrav.
Vítej nám, budoucí veliké Ráno,
vítej nám! volá vstříc otroků hlas,
vítej nám – jak dlouho bylo‘s voláno,
vítej nám konečně nejkrasší z krás!
Vítej nám a zahřej Matičku Zemi,
vítej nám a mír vlej k nám proudy všemi,
vítej nám a věčně přebývej v nás!
34
Chudý štěp.
Usýchá mladý štěp, chudobná ratolest,
pod lesy Rudých hor, ve prachu černých cest.
Bez vláhy, bez rosy, v mlze a ve stínu
zlomený chýlí se v dusicí jej špínu.
Mraky se stahují a vzduch je k zalknutí –
po bouři okřívá, co spělo k uschnutí.
Proroctví.
Čas jednou přijde jistě,
to duše má tuší:
po bouři vánek teplý
tok slzí vysuší.
A třást se budou všichni,
před nimiž chvěl se svět,
v prach zašlápnou se hmyzi,
žeroucí volna květ.
Kejklíři půjdou k ďasu,
kramáři z chrámu ven
a ve sku ekskutek se vtělí
veliký Kristův sen.
Ba, čas ten přijde jistě –
jej nikdo nezhubí:
Ovčinec bude jeden – –
a vlci bezzubí.
35
Vojáci.
Vojáci, vojáci,
naše drahé děti,
pro vás škoda není
pražádné oběti.
Blankytné kabáty,
šavličky po boku –
hojně se množíte
od roku do roku!
Kanony, flintičky,
koně a munice
v kapsách nám odlehčí
na konec nejvíce.
Však bez vás, vojáci,
šlo by to proklatě,
nebyl by pořádek
v obci ni ve státě.
Na ruby obrácen
byl by hned celý svět –
ó, budiž požehnán
vojanský bajonet!
Vojáci, vojáci
z naší krve děti,
věrně nás držíte
v železném objetí!
36
Sen jeptišky.
Mladičká jeptiška v klášteře
modlí se v skroušené důvěře.
Modlí se a potom rozjímá
a zrakem chrám celý objímá.
Na kůru nábožně sbor zpívá –
na ní se andílek usmívá.
Vznáší se nad ní tam ve výši,
jeptiška sbor zpívat neslyší.
Pevně na andílka pohlíží,
vidí, že roste, k ní se blíží.
Žár sálá z jeho žil modravých
a zdá se sladkým být jako hřích.
Něžně se nad ní teď naklání –
jeptiška v ničem mu nebrání.
Na tváři šimrá ji černý vlas,
v uších jí zní jeho sladký hlas:
„O dívko, poruč, a já tebe
odnesu na křídlech do nebe!“
Jeptiška nutit se nedala,
žhavě hned anděla objala...
Umlknul zpěv, družky již jdou ven –
jeptišce další je přerván sen.
Daleko nebeské jsou dvéře..dvéře...
Jeptiška trápí se v klášteře.
37
Cizí muž.
Ondy lid pouť jakous hlučným rykem slavil,
když muž cizí náhle vstal a zvučně pravil:
„Díval jsem se na zem z ptačí perspektivy,
a tak jsem uhlídal nesmyslné divy.
Po zemi chodili zvířata i lidi –
všichni mezi sebou vzájemné se šidí.
Zvíře přímo šidí, člověk béře masku,
z kabátu tě svléká, v oči lže ti lásku.
Jeden prázdnou hlavu pod nebesy mívá,
druhý chvalozpěvy lživé o ní zpívá.
Třetí přecpán se na loži líně válí,
čtvrtý dře se a hlad útroby mu pálí.
Skorem všichni myslí, že tak musí býti,
že pro jedny bodlák a pro druhé kvítí.
Ó, vy šelmy, plémě oslovské i dračí,
lék pro vás jen vězí v dobrém karabáči!
Jedněm dal by pružnost, druhým vztýčil hlavy
a tak řád by nastal rozumný a zdravý!“
To řka, muž ten zmizel jako přišel. –
Dav za chvíli křepčil, jak by jej neslyšel...
38
Náš den.
Po nocích bezhvězdných a smutných
červánek rudý zahoří,
mlh závoje zpřetrhá rmutných
a hradby ledné rozboří.
Spoutané živly vzbudí letem,
v ráz blesky žhavé zaplanouzaplanou,
proud zkalený poletí světem
s kořistí, cestou urvanou.
A chvět se bude celá země
sžíraná v nitru plameny,
paláce pyšné spadnou temně –
z nich zbudou holé kameny.
Až vášně samy sebe ztráví,
své teplo slunko rozleje
a hymna tvorstva zem pozdraví,
jež v nový šat se oděje.
Ve zmrvenou, svlaženou půdu
zaseté vzklíčí osení. – –
Po nocích bídy, nocích trudu,
den přijde, bratři, spasení!
Můj domov.
Na polích plno je kamení –
kamení a tvrdé hrudy,
pro černý chléb se pot pramení
a člověk je věčně chudý.
Odvál mne ostrý vír v širý svět,
a přivál za dvacet roků,
na skráni vypučel bílý květ
a oheň vyhasl v okuoku.
Byl podzim. Domov můj opuštěn,
v ráz teplo ze srdce mizí.
Já zdál se být jako v poli peň,
tak osamělý a cizí...
39
Žebrák.
Tam vetchý stařec shrbený
o berli bídně kráčí,
od domu k domu cestu zlou
slzami svými smáčí.
Již síla z ramen vyssáta,
tvář svraskla v dílen kouři,
vlas zbělel a duch zlomen byl
v divé životní bouři.
Ruka, jež vládla kladivem,
se k prosbě němé spíná
o drobty, spadlé se stolu,
kde hýří chasa líná.
Půl věku přešlo starce skráň
vždy skloněnou nad prací:
za mládí, síly ztracené
svět mošnou mu odplácí.
Odkaz.
Já v úděl dostal pole kus:
„Jdi, pracuj, síly svoje zkus!“
tak Sudičky mi řekly.
Já s chutí se do práce dal
vzdor vichru, jenž mé líce rvalrval,
až s krví slze tekly.
Byl kamení pln, ten můj lán,
a mnohý na něm převrh‘ plán
a slabá paže klesla,
když vseté zrní spálil mráz,
či stonky řídké bouře v ráz
i s prstí v dál roznesla.
40
Já začal znova práci svou
a mrvil půdu písčitou
pro hojnou sklizeň příští
a než mi uzrál první klasklas,
na skráni černý prokvet vlas
v parnu i ledné tříšti.
A co jsem sklidil, rozdám rád,
byť místo žita častokrát
bodláčí vzrostlo trochu.
Až mého žití praskne nitnit,
spát klidně chci, když řekne lid:
„Tys‘ nezahálel, hochu!“
Blázinec.
Kdes v jedné zemi daleké
(v níž slunce vstává pozdě),
se zdvihá velký bílý dům
v hlubokém lesním hvozdě.
Na dva je díly rozděienrozdělen –
ba, zdá se býti klecí.
Však mimo tváří člověčích
tam jiných není věcí.
Díl horní vždy se tancem chví,
smích umlká v něm stěží,
na dolním ticho hřbitova
a tíha smutku leží.
Je blázinec to světový,
v němž lidstvo věky šílí:
tam jedni stále hodují
a druzí tiše kvílí.
41
Matička práce.
Když člověk hrubý
v barbarství noci
tápal a klesal již,
vida se řítit blíž
zlých šelem zuby.
Ty‘s šla k pomoci
jak světlá víla,
skaliskem, strání
vedlas‘s,vedla’s, chránila
jej bez ustání.
Nad jeho krokem,
nad jeho dechem
bděla jsi v starosti
mateřským okem;
a potom spěchem
jsi jinam spěla,
kde lidu v žalosti
se duše chvěla.
Lid vzýval boha,
vzýval i modly,
když ostny děsu
až v krev jej bodly.
Však zpíval v plesu,
kam rychlá Tvoje
přes bahna zdroje
vkročila noha.
A tak po staletí
jsi jeho matkou,
jemu jak dítěti
dáš mannu sladkou.
Bez Tvojí ruky
zpustla by země,
dozněly zvuky,
zhynulo sémě.
Všechno co pučí,
všechno co jásá,
Tebou se učí,
42
Tvou píli hlásá.
Vyrábíš nádheru,
hostiny strojíš
a jako žebračka
v koutečku stojíš.
My na skráň bílou
věnec Ti vijem
a na tvář milou
polibky sijem
a tiskneme Ti
ty ruce tvrdé,
ve Tvém objetí
jsme děti hrdé.
A nehleď více
před sebe plaše,
nás na tisíce
ku Tvojí ochraně
chápe se již zbraně,
Matičko naše!
Volnost.
Jest volnost sličná dívčice,
však škodívá jí velice,
když sobci za ní chodí.
Pak vyvinou se zálety,
a ze sobce a kokety
se špatné děti rodí.
Ty děti vidím bojovat,
nad nimi prapor bujně vlát
a slyším slova, slova...
A sotva jařmo zlomeno,
před bratrem hned skloň koleno
a shrb svou šíji znova!
Proč hájit neústupně čest
a nepřítele zkrušit pěst,
jež cestu jařma razí,
když pro bratrské soužití
se chladné srdce nevznítí
a vlastní dílo kazí?
43
Král Honza.
Za sedmi horami
žil starý král,
ve srdci svém nosil
veliký žal,
z vůle Hospodina
že nedostal syna,
jemuž by dědictvím
říši svou dal.
Jen dcera spanilá
jak růže květ,
trochu mu sladila
hořkou číš běd.
Však kahan života
sotvaže blikotá –
a král se chystal již
na onen svět.
Než ale dobrý král
na věky shas‘,
k národu pozvedl
otcovský hlas:
o ruku dcery své
zápasit juny zve,
věnem i říš bude
ve stejný čas.
Když Honza uslyšel
královskou zvěst,
pomyslil: Králem být
jest jiná čest,
než dříti se s volky,
brambory jíst, vdolky
a na svém bydle mít
mozolnou pěst.
44
Volečky u žlabu
hned nechal stát,
rychle se přistrojil
v sváteční šat,
vydal se na cestu
pro říš a nevěstu
na starý sídelní
královský hrad.
Tam již byl junáků
shromážděn pluk,
veselý z oken jej
uvítal hluk,
neb hrdlo nevzal králkrál,
tomu kdo nevyhrál –
každý pryč mohl jít
zdravý jak buk.
Král vstoupil s dcerou v sálsál,
jdou k junům blíž –
a pohnut promluvil:
„Dcero má, slyš!
Otcovský utiš bol,
dle srdce muže zvol,
ať hlavu dostane
má drahá říš!“
Princezna spanilá
pozvedla zrak –
líce jí hořely
jak vlčí mák,
přelétla junů řad,
jeden jí k srdci pad‘:
na Honzu kynula...
„Nuž staň se tak!“
45
Ještě té noci byl
svatební kvas,
jedlo se, pilo se
až v ranní čas,
korunu na hlavě –
tonul Honza v slávě,
že každý, kdo ho znal,
nade vším žas‘.
Pak štastněšťastně panoval
bez počtu let,
stloustnul a zlenošil –
synů měl pět,
rozmnožil vojáky,
dal razit zlaťáky
a byl též ochrancem
uměn a věd...
Ač pod svou korunou
prázdnou leb měl,
ničeho o chybě
té nevěděl,
neb ku své pohově
pořídil si nově
rady a ministry
mudrckých čel.
Když skonal Honza králkrál,
oplakán byl,
v synech svých ale dál
národu žil,
vládcové byli z nich,
po otci měli břich,
ministry každý měl –
sám jed‘ a pil.
46
„Na konec to vojáci spraví!“
„Nár. Listy“ dne 6. prosince 1901.
o procházce nezaměstnaných.
Hlad zástupům dělníků útroby rval,
mráz, vichr je bičoval dravý;
svou bídu šli ukázat, měšťák se smál:
„Na konec to vojáci spraví!“
To spatřit chce parvenu krev bratrů svých,
sten jejich jej divoce baví,
má šampaňské, ústřice, přecpaný břich. –
Na konec to vojáci spraví!
Sám nedávno pro volnost v okovy jat,
dnes z vysoka pne již chvost paví:
Nechť lidskost, svobodu spere si kat.
Na konec to vojáci spraví!
Má svědomí zatvrdlé jak žuly kus – –
což dětí pláč mu usedavý!
Teď lokajský k „chátře“ jím lomcuje hnus:
„Na konec to vojáci spraví!“
Sen budoucnosti.
Věje vítr chladný, věje od Berlína –
že tam jedné paní schází cos do klína.
Na bodácích sedí, má stažené brvy
a své děti krmí železem a krví.
Železem a krví k vůli poslušnosti –
zkusí ale s nimi věru hodně zlosti.
Nikým nezkrocená, hrdá, přísná paní
chce kohosi laskat věrně do skonání.
47
Věrně do skonání připoutati k sobě,
na srdci jej míti za živa i v hrobě.
Její černý orel přes hranice krouží,
chce pro svojí paní urvat po čem touží.
Paní z hradu zírá, a stahuje brvy –
vidí kouř a plamen, zemi tonout v krvi...
Vrabci.
Hopkují vrabčáci na střeše,
rvou se až lítá z nich peří,
zákona muž kráčí ulicí
a přísně nezbedy měří,
neb žijí bez řádu, bez kázně,
měšťákům hledí jen krásti,
nejdříve třešničky okusí –
nu – neví co jsou to strasti!
Ať lidé si robí zákony,
vrabčáci po svém se řídí:
čim, čim, čim – to as je – smějí se,
že hlad má plemeno lidí?
Poutníci.
Po slunných krajích pátrali
a tmou se prodírali,
led, kamení a houštiny
jim těla rozdíraly.
Po slunných krajích pátrali,
kde bol a vřava ztichá,
kde ptačí zpěv zní v zeleni
a mír a štěstí dýchá.
Po slunných krajích pátrali,
až kdesi mrtvi klesli...
A jiní přes ně spěchají
s novými v ruce vesly.
48
Hvězdám.
Vy světy dálné, chvějící
se vlahou letní nocí,
mou duši k sobě vábíte
tajemně svůdnou mocí!
Zdánlivě klidné, prostorou
vás žene strašná síla –
a věčný ruch a věčný boj,
a nikdy konec díla.
Vy pohádky vyprávíte
zanícenému synu –
já věřím vám, že budu žít
až smrtí s vámi splynu!
Malým proletářům.
Na sprahlé dlažbě ulice,
před dveřmi sklepních skrýší,
v zápachu stok a vlhkých zdí
a v společnosti myší:
tam chudé děti ubledlé,
tam obzor váš je celý,
tam druh s druhem o bacily
se jako bratři dělí.
Co víte o hrách veselých
na pláni v stínu stromů?
Zda znáte lesa šumění,
svět za ohradou domů?
Běh slyšeli jste potůčku,
či kos jak v háji zpíval?
A v kouři fabrik někdo z vás
na blankyt se kdy díval?
49
Ta sprahlá dlažba ulice
a tmavé sklepní byty
vám růže z líček strhaly,
zloupily blahé city.
Váš dětský věk je trudný sen
a trvá okamžení!
A skrofule a křivice
jest celé vaše jmění!
Sever.
Pruh země, kdys vábná zahrada,
dnes pokryt komínů lesy;
žár výhní, dým těžký, dusivý –
tam radost nezavýskne si!
Po cestách zčernalých den co den
jde matným uhlokop krokem...
Časem se zvedne pěst zaťatá,
a v jamách řine krev tokem.
Přibývá bídy i paláců,
oboje zášť smrti dělí.
Vzduch dusný a mraky šedivé:
blesk rudě vyšlehne smělý!
Slyšíte?
Slyšíte, uhelní králové,
slyšíte podzemní hřmění?
Bludištěm štol Hrůza prochází,
vraždí tam, vraždí a plení!
Vy jste ji z řetězu pustili
a teď ji spoutáte stěží:
jak Pilát omývej se každý z vás –
ale sám nechť se též střeží!
50
Ty vaše paláce nádherné
na hrobech vražděných stojí
a Hrůza, divoce poštvaná,
i jimi jednou hlad zkojí.
Slyšíte, uhelní králové,
slyšíte sirotků lkání?
Zda vám to strach v srdce studené
a červeň studu v líc vhání?
Černé pole.
Co to po kraji tam, co to pole plní
a jako černý les za vichru se vlní?
„Z podzemí ubledlí fárali havíři,
chtí dětem chleba víc – k pánům krok svůj míří.“
Co to tam v pozdálí na slunci se třpytí
a v řadě dvojité proti nim se řítí?
„To páni na šachtě lekli se velice –
k útěše přišly jim bodáky, ručnice.“
Co v kouři zahřmělo a šlehlo plamenem,
co sténá, že by to hnulo i kamenem?
„To pušky mluvily, mluvily poprvé –
to bude sirotků lkát kolem té krve...“
Přes hory a doly.
Borecký kostelík
na vršku stojí,
k němu se hřbitůvek
útulně pojí.
51
Rezavých křížů dav
se k sobě chýlí –
na hrobech chudý květ
a hojně býlí.
Ve stínu bílé zdi
rov ještě svěží,
tam srdce matičky
pečlivé leží...
Nechť zpívá vichřice
či skřivan v poli,
já duší letím tam
přes hory, doly.
Co chcete víc?
Již nám nic pomalu nezbývá –
světlo i vzduch jste nám vzali;
když pro vás mřeli jsme v zástupech,
hýřili jste, nám se smáli!
Od svého zrození ku hrobu
vlečem se v otroctví kletém,
již vás i jazyk náš uráží,
z úst nám jej rvete i dětem,
u našich dcer a žen hledáte
nástroje pro bujné chtíče –
co chcete ještě víc od nás mít,
odpověď na šlehy biče?
Víte, co zbylo nám z pochodu
po dlouhé křížové cestě?
Ještě zbyl a kvasí starý hněv,
ještě se svírají pěstě!
52
Kapucín a věrná ženažena.
Na cestu dálnou dobrý muž
kdys musil odejíti,
bol řezal jej jak ostrý nůž,
že nemoh‘ ženu vzíti,
neb útlá byla, ubohá –
i prosil každý den boha,
by ráčil nad ní bdíti.
Po muži toužíc, chodila
k posile do kostela,
tam nábožně se modlila
a skromné přání měla:
By bůh s ní sejmul těžký kříž
a muž se vrátil šťastně již –
chudinka osiřelá!
Kdo prosí, bývá vyslyšen,
řádně když ruce spíná,
po bouři bývá jasný den,
kdy chutná sklenka vína –
čís‘ ruka jednou pod střechu
jí poslala na útěchu
mladého kapucína.
A byl to řádný řemeslník,
rozuměl práci věru
a zasloužil si mnohý dík,
vždyť pracoval i v šeru. –
Slov příval, jeho očí lesk
vypudil z ženy brzy stesk
za duchovních večerů.
Tak prchal rychle mnohý čas
ve zbožném rozjímání –
z cest muž se vracel z jara zas
a nepsal předem psaní;
v soumraku spěchal s radostí
dát odměnu za starosti
své zbožné, věrné paní.
53
I zarachotil v zámku klíč,
muž vstoupil v známé dvéře,
vletěl tiše jako míč
kde manželka spí v šeře; –
avšak ustrnul a stál jako sloup,
když pod peřinu sáhl hloub
a zařval hlasem zvěře...
A vytáhl zpod peřiny
hned silou přeukrutnou
pátera v záři neviny
(neb nebyl oděn kutnou),
pak slyšet bylo buch, buch, buch!
to páterovi platil dluh
a vyhnal ženu smutnou.
Hrdina minulosti.
Měl sotva dvacet roků
a tělo jako dub,
když dostal šavli k boku;
tož za hlaholu trub
přísahal dáti hlavu,
za krále, vlasti slávu
a rvát se jako sup.
Co přísahal, to splnil,
a dlouhou neved‘ řeč,
lán nepřátel se vlnil
kde zasáh‘ jeho meč;
by prapor dobyl v slávě
jak lev se vrhnul dravě
v tu nejkrutější seč.
54
A prapor urval starý –
však pod ranami kles‘,
druh hodil jej do káry,
do špitálu odvez‘.
Tam pod felčarů noži
měl se jak nahý v hloží
a zkusil jako pes.
A potom, díky bohu!
zas zjasnil se mnmu hled;
dřevěnou dostal nohu,
(na prsa metál hned)
pro radost další k tomu
u cesty v stínu stromu
si hrál na flašinet.
Teď klidné vede stáří –
vždyť pevný béře plat,
denně šest „nových“ zmaří
útok, jejž činí hlad.
Ač brada bíle zkvétá,
přec na vojanská léta
vzpomíná milerád.
MRAVNÉ NAUČENÍ:
Z toho si příklad beřte
a dobře bude vám!
Svým pánům všechno věřtevěřte,
jak přikázal bůh sám.
Rebelství prostou hlavu:
najdete věčnou slávu. – –
Já zavírám už krám.
55
Humanita.
Ach, dětičky mrznoucí, zedrané,
vy ubledlé dětičky české,
jimž tatíčky do šachet pohřbili –
i vám přijdou chviličky hezké!
Tam v matičce Praze vás milují. –
Když Karneval k vládě se vrací,
hned slečinky k vůli vám plesají
a pracují výbory zvací.
Tak nad vámi, haluzí národa,
vždy drží svou ochrannou ruku:
zas na bále zašustí hedvábí
při veselém čtverylky zvuku.
To národ vám na zdraví tancuje. –
Proč křivíte rty ještě k pláči?
Spíš radujte se, kvítka mrznoucí,
vy hladoví malí košiláči!
Když panstvo tak tančí a hoduje,
též na lidi vzpomíná chudé. –
Ach, těšte se, dětičky ubledlé,
pro vás kostí trochu též bude!
Slova a skutky.
Jen, bratře, měj zásady,
zásadově řečni,
ať nikdo tě v zásadách
náhle snad nepřeční.
56
Zásady jsou zásady
a činy jsou činy,
v zásadách buď zásadní,
v činech zase jiný.
Hráč se baví kartami,
malé dítě míčem,
ty chval ústy svobodu
a práskej ji bičem.
Z kraje bídy.
Dokola v těch dědínách
samé bídné chatky –
zmírali v nich otcové,
zmíraly i matky.
Zmírají v nich synové,
zmírají v nich děti –
k práci, hladu, po věky
jsou tu snad zakleti.
Kovadliny zvučí v ráz
od jitra až k noci,
a Moloch vše objímá
ve ohromné moci...
Dávno, dávno před lety*
vztýčil ten lid hlavy,
ale znova zašláp’ jej
ve prach Moloch dravý.
Z kovadliny létají
rudých jisker roje –
umíraje, dobrý lid
skrývá slzy svoje...
–––––––
* Bouře cvokařů v Hostomicích v létech šedesátých.
57
Oloupený.
Z chatrče nízké
vracel se čáp,
v plenkách hoch kvílel
chorý a sláb.
Zelený smavý
dýchal kol máj
a v písni kosa
usínal háj.
Když listí žloutlo
v podzimní čas,
zněl umíráčku
truchlivý hlas.
Rakvičku malou
spouštěli v hrob,
v ní odpočíval
z chatrče rob.
Předčasně býlím
zarost mu rov,
že mu prs matčin
vzal panský kov.
Že jeho mléko
ssál pána syn,
zvadl jak poupě
na něž pad stín.
Naděje.
Všecko na zemi i na nebi
ku konci jistému spěje,
vše, co se zrodilo, zanikne –
tak praví světové děje.
58
Kdys mnohý národ byl svoboden,
tyran mu šláp‘ na hlavu,
po čase tyrana vzal si kat,
na špalku přeťal mu slávu.
Pak přijal národ zas nové jho
ve jménu svobody svaté,
domníval se, hlupec, nosit skvost,
a nosil okovy zlaté.
Všecko však na nebi, na zemi
ku konci jistému spěje –
jednou též přiletí vichr v ráz,
okovy naše odvěje.
První květen.
VdenV den letní jednou před lety,
tam v městě komunardů
jak zjev z pohádky zakletý
zřít bylo divnou gardu,
jež náhle jako rudý mrak
z všech země přišla dílů:
Každému členu hořel zrak,
každý měl jízvy, sílu,
každý šel jménem zástupů,
každý chtěl smýti potupu
a odvěký střást rabství znak
se sebe a soudruhů.
A táborem usedli v kruh
a pohrdali léčí
a bratrem nazval druha druh,
byť mluvil jinou řečí,
a mladý jun i šedý muž
si tiskli tvrdou ruku.
„Pro cíl společný dále služ,“
jich srdce řeklo v tluku,
„dej proň i krev a slední dech
a neustaň, až v okovech
nebudeš úpět k hanbě už
i své i všech soudruhů!“
59
A povstal každý pořadem,
by přednes touhy, žaly,
jak doma tam lid mře hladem,
jak okovy mu dalidali,
jak samoten je k boji sláb,
jak tajně svírá pěsti,
jak týrá jej i pán i dráb,
jak čeká na den štěstí,
jak útrap svých je právě syt,
jak tyranům chce v uši hřmít,
že spojen dnes všech zemí rab
ve jeden voj soudruhů.
Tak všichni sborem žehrali,
že stejné jho je kruší
a všichni slovo si dali,
že okovy zabuší
na brány panské, třeba zbraň
pochopů jim vstříc míří,
a zpět svou budou žádat daň,
ze které panstvo hýří –
v den jeden, v krásný První Máj
chřest okovů nechť letí v kraj
do ticha dílen, přes les, pláň
a duní krok soudruhů.
A když zavítal První Máj,
slib slavný stal se činem,
jak v bouři chvěl se širý kraj:
„My v prachu jak červ hynem,
se stolu pána hryžem kost,
jsme v pospas jeho zlobě,
my práce máme, hladu dost
a odpočinek v hrobě,
dnes hájit jdem svou lidskou tvář,
dnes oběť modle na oltář
klást nebudem, neb v požár vzrost
hněv svorných nás soudruhů!“
60
Kde práce býval rvavý spěch,
vše v mrtvém klidu leží,
kde výskot, strachem ztajen dech
před bouří, jež kol běží,
v ráz přestal supět pilný stroj
a komín prost byl kouře
a biřic chvěl se, tiskna zbroj –
však stále rostla bouře,
vždyť po ta dlouhá staletí
znal hanbu jen a prokletí
a poprve se spojil v boj
rod zjařmených soudruhů.
Buď zas, náš svátku, pozdraven,
dne probuzené pýchy,
ty svoláš opět raby ven,
připomnít pánům hříchy,
že pln je rabstva celý svět,
že sílu znají svoji,
že zbavit svých se chtějí běd
a půjdou zase k boji.
Kde ještě lid je ve spánku,
dech svěží v nachu červánků
tam, První Máji, pošli v let,
ať do řad jde soudruhů!
61
OBSAH.
Str.
Jitřní3
Přeludy3
Nebudem věčně malí a bídní4
Naše vina4
V samotě5
Doufání5
Jdeme tmavou pouští6
Nad šachtou kouří se6
V mlze6
Továrna7
Znám ženu7
Pracuj8
Fabrička8
Vítězná jízda9
Výstraha10
Starý dub10
Odpověď11
Vlasti11
Za letních večerů12
Píseň oráčů12
Pražátko13
Okolo jezera13
Sirotci horníka14
Proroci14
Klekání15
Otevřený účet16
Havíři17
Stadice17
Večerní dumka18
[62]
Ukolébavka19
Dojmy z vlaku20
První sníh20
Na polích knížecích21
Bez práce2
Dostaveníčko2
Pohřeb23
Uhelná pánev23
Sirotek24
Květy zla24
Proč?24
Kojná25
Ztracená mladost26
Zima26
Kosmická píseň27
Červený rytíř27
Všední román28
Dítě z ulice29
Resignace29
Rekrutovo loučení30
Vězňové30
Drotar Jurka31
Pohádka32
Žalářní vzpomínka33
Šachta33
Jarní34
Pozdrav34
Chudý štěp35
Proroctví35
Vojáci36
Sen jeptišky37
Cizí muž38
Náš den39
Můj domov39
Žebrák40
Odkaz40
Blázinec41
Matička práce42
[63]
Volnost43
Král Honza44
Na konec to vojáci spraví!47
Sen budoucnosti47
Vrabci48
Poutníci48
Hvězdám49
Malým proletářům49
Sever50
Slyšíte50
Černé pole51
Přes hory, doly51
Co chcete víc?52
Kapucín a věrná žena53
Hrdina minulosti54
Humanita56
Z kraje bídy57
Oloupený58
Naděje58
První květen59
E: pk; 2004
[64]