Doufání.

František Cajthaml-Liberté

Doufání.
Na slámě vlhnoucí v podzemním vězení sedí muž, hlavu má zadumanou. Celu, chléb a lože nikdo mu nemění – měsíce a roky za sebou jdou. Do ticha, do šera zabloudí nesměle někdy třpyt slunka a jiskření hvězd; o buďte vítáni, jediní přátelé – pro vězně zemský ruch již mrtev jest! Roky jdou, žloutne tvář, rezaví okovy, budoucnost kyne, hle, hřbitova kout! Muž dumá... Dálný zří kraj, lesů příkrovy, na vlnkách rybníků labutě plout. Zda přijde ještě tam a sobě poskočí, zda s nohou spadne mu železny kruh? Slyš! venku pádný krok... Šleh‘ plamen do očí, se srdcem tlukoucím muž napjal sluch... 5