Červený rytíř.

František Cajthaml-Liberté

Červený rytíř.
Jede rytíř nocí truchlivou, místy dravci kolem cesty řvou. Rytíř uzdu pustil zvířeti, vzteklé nevšímá si havěti. Sedí na koni jak přimrazen, víčka nikdy nezklížil mu sen. Divný rytíř na divném oři spěchá souší, spěchá po moři. Nemá, ani krunýř, ani meč, chmurně hledí, jak by ztratil řeč. S ramen vlaje mu plášť krvavý – svaly, zdá se, že nic neznaví. Pevně kůň jde, frká nozdrami. – Odkud a kam spěje Neznámý? 27 Přes strž horskou, půvab údolí v dál upírá oko sokolí. Míjí bez zastávky vsi, města, pod kopytem jiskří se cesta. Tu i tam se budí lidu dav – jezdec kyne mlčky na pozdrav... Tak za sebou mizí mnohý rok – v sedle rytíř jest, kůň drží krok. Stále samoten; však kudy jeljel, rostl dav, ze vzdálí za ním šel.