Kapucín a věrná žena.

František Cajthaml-Liberté

Kapucín a věrná ženažena.
Na cestu dálnou dobrý muž kdys musil odejíti, bol řezal jej jak ostrý nůž, že nemoh‘ ženu vzíti, neb útlá byla, ubohá – i prosil každý den boha, by ráčil nad ní bdíti. Po muži toužíc, chodila k posile do kostela, tam nábožně se modlila a skromné přání měla: By bůh s ní sejmul těžký kříž a muž se vrátil šťastně již – chudinka osiřelá! Kdo prosí, bývá vyslyšen, řádně když ruce spíná, po bouři bývá jasný den, kdy chutná sklenka vína – čís‘ ruka jednou pod střechu jí poslala na útěchu mladého kapucína. A byl to řádný řemeslník, rozuměl práci věru a zasloužil si mnohý dík, vždyť pracoval i v šeru. – Slov příval, jeho očí lesk vypudil z ženy brzy stesk za duchovních večerů. Tak prchal rychle mnohý čas ve zbožném rozjímání – z cest muž se vracel z jara zas a nepsal předem psaní; v soumraku spěchal s radostí dát odměnu za starosti své zbožné, věrné paní. 53 I zarachotil v zámku klíč, muž vstoupil v známé dvéře, vletěl tiše jako míč kde manželka spí v šeře; – avšak ustrnul a stál jako sloup, když pod peřinu sáhl hloub a zařval hlasem zvěře... A vytáhl zpod peřiny hned silou přeukrutnou pátera v záři neviny (neb nebyl oděn kutnou), pak slyšet bylo buch, buch, buch! to páterovi platil dluh a vyhnal ženu smutnou.