Král Honza.

Král Honza.
Za sedmi horami žil starý král, ve srdci svém nosil veliký žal, z vůle Hospodina že nedostal syna, jemuž by dědictvím říši svou dal. Jen dcera spanilá jak růže květ, trochu mu sladila hořkou číš běd. Však kahan života sotvaže blikotá – a král se chystal již na onen svět. Než ale dobrý král na věky shas‘, k národu pozvedl otcovský hlas: o ruku dcery své zápasit juny zve, věnem i říš bude ve stejný čas. Když Honza uslyšel královskou zvěst, pomyslil: Králem být jest jiná čest, než dříti se s volky, brambory jíst, vdolky a na svém bydle mít mozolnou pěst. 44 Volečky u žlabu hned nechal stát, rychle se přistrojil v sváteční šat, vydal se na cestu pro říš a nevěstu na starý sídelní královský hrad. Tam již byl junáků shromážděn pluk, veselý z oken jej uvítal hluk, neb hrdlo nevzal králkrál, tomu kdo nevyhrál – každý pryč mohl jít zdravý jak buk. Král vstoupil s dcerou v sálsál, jdou k junům blíž – a pohnut promluvil: „Dcero má, slyš! Otcovský utiš bol, dle srdce muže zvol, ať hlavu dostane má drahá říš!“ Princezna spanilá pozvedla zrak – líce jí hořely jak vlčí mák, přelétla junů řad, jeden jí k srdci pad‘: na Honzu kynula... „Nuž staň se tak!“ 45 Ještě té noci byl svatební kvas, jedlo se, pilo se až v ranní čas, korunu na hlavě – tonul Honza v slávě, že každý, kdo ho znal, nade vším žas‘. Pak štastněšťastně panoval bez počtu let, stloustnul a zlenošil – synů měl pět, rozmnožil vojáky, dal razit zlaťáky a byl též ochrancem uměn a věd... Ač pod svou korunou prázdnou leb měl, ničeho o chybě té nevěděl, neb ku své pohově pořídil si nově rady a ministry mudrckých čel. Když skonal Honza králkrál, oplakán byl, v synech svých ale dál národu žil, vládcové byli z nich, po otci měli břich, ministry každý měl – sám jed‘ a pil. 46