Za sedmi horami
žil starý král,
ve srdci svém nosil
veliký žal,
z vůle Hospodina
že nedostal syna,
jemuž by dědictvím
říši svou dal.
Jen dcera spanilá
jak růže květ,
trochu mu sladila
hořkou číš běd.
Však kahan života
sotvaže blikotá –
a král se chystal již
na onen svět.
Než ale dobrý král
na věky shas‘,
k národu pozvedl
otcovský hlas:
o ruku dcery své
zápasit juny zve,
věnem i říš bude
ve stejný čas.
Když Honza uslyšel
královskou zvěst,
pomyslil: Králem být
jest jiná čest,
než dříti se s volky,
brambory jíst, vdolky
a na svém bydle mít
mozolnou pěst.
Volečky u žlabu
hned nechal stát,
rychle se přistrojil
v sváteční šat,
vydal se na cestu
pro říš a nevěstu
na starý sídelní
královský hrad.
Tam již byl junáků
shromážděn pluk,
veselý z oken jej
uvítal hluk,
neb hrdlo nevzal král,
tomu kdo nevyhrál –
každý pryč mohl jít
zdravý jak buk.
Král vstoupil s dcerou v sál,
jdou k junům blíž –
a pohnut promluvil:
„Dcero má, slyš!
Otcovský utiš bol,
dle srdce muže zvol,
ať hlavu dostane
má drahá říš!“
Princezna spanilá
pozvedla zrak –
líce jí hořely
jak vlčí mák,
přelétla junů řad,
jeden jí k srdci pad‘:
na Honzu kynula...
„Nuž staň se tak!“
Ještě té noci byl
svatební kvas,
jedlo se, pilo se
až v ranní čas,
korunu na hlavě –
tonul Honza v slávě,
že každý, kdo ho znal,
nade vším žas‘.
Pak šťastně panoval
bez počtu let,
stloustnul a zlenošil –
synů měl pět,
rozmnožil vojáky,
dal razit zlaťáky
a byl též ochrancem
uměn a věd...
Ač pod svou korunou
prázdnou leb měl,
ničeho o chybě
té nevěděl,
neb ku své pohově
pořídil si nově
rady a ministry
mudrckých čel.
Když skonal Honza král,
oplakán byl,
v synech svých ale dál
národu žil,
vládcové byli z nich,
po otci měli břich,
ministry každý měl –
sám jed‘ a pil.