Zaslech’ Honza o králi,
k němuž z blízka i z dáli
učení a neučení
v závod lháti spěchali.
Však ať lež je sebe větší,
všemu král: „To pravda,“ svědčí;
komu však by řek’: „To lež!“
říši dá i dceru též.
Milý Honza nelení,
ku králi jde na pření,
před zlatým se trůnem staví
a tak počne bez dlení:
,Pane králi! této středy
v nebe chtěje na výzvědy,
z pilin jsem si provaz splet’.‘
„To můž’ být,“ král svědčí hned.
,Na to jsem ten provaz vzal,
na hák v nebi přivázal,
vzhůru jsem se po něm soukal;
šlo to, jak by namazal.
Provaz ale krátký zpola;
tedy jsem kus uťal zdola,
nastaviv jej, lez’ jsem dál.‘
„To můž’ býti,“ řekl král.
Už chci chopit nebes trám –
prask! tu provaz ve dví mám.
Letě s hůry, na sto sáhů
do země se propadám.
Kterak z díry? Honem domů;
motyku tam sebrav k tomu,
hned jsem vykopal se ven.‘
„To můž’ být,“ král na to jen.
,V nebe jsem pak vlezl přec.
V prostřed stála velká pec,
kolem svatí tancovali.‘
Král se usmál: „Možná věc.“
,Na peci si hověl pánbu,
táta váš však – slyšte hanbu!
s dědkem mým pás’ vepře tam.‘
„Lež to!“ ,Tak?! toť výhru mám.‘
Králi trudno v slovu stát.
Dvořany se vidí smát,
dceru svoji milovanou
nad ženichem takým lkát. –
„Vyhrál’s, Honzo, říši, dceru;
nerad ti je dávám věru,
však jsou tvé, slib splnil jsem,
můžeš-li, si výhru vem.“
,Za lež lež, to špatný vtip,
měl’s však, králi, lháti líp;
co jsem vyhrál, vzít též umím,
v skutek změním sám tvůj slib:
Do kabele všecko všady,
lid i zboží, města, hrady!‘
Mžik! Vše v pytli. V poušti král,
na žoku se Honza smál.